Harry seděl na ustlané posteli a čekal. Vedle sebe měl zabalené malé zavazadlo. Nechtěl, ale musel, Severus si opět nedal pozor a přikazoval. Nedával mu to za vinu, člověk jako on byl zvyklý rozkazovat. To však neznamenalo, že z toho měl Harry radost. Popravdě, až Hermiona, která se stavila před hodinou, ho dokázala trochu rozveselit. Byla nadšená, že Harryho bude mít poblíž.

Místností zazněl zvuk otevírajících se dveří. Harry sebou polekaně škubl a odtrhl pohled od okna, za kterým hustě sněžilo.

Podpatky madam Pomfreyové hlasitě klepaly o podlahu, jak si to rázným krokem mířila k jeho lůžku.

Harry si povšiml, že v ruce držela dřevěnou truhličku.

„Pane Pottere, ještě než odejdete, vezměte si prosím tohle," požádala překvapeného mladíka.

Harry se po krabičce váhavě natáhl. „Co v ní je?" zeptal se a truhličku si od madam Pomfreyové vzal.

„Základní lektvary, které jak tuším, budete při své práci potřebovat," oznámila zachmuřeně.

Harry sundal víko a opravdu se v ní nacházely základní lektvary. S úsměvem truhličku zase zavřel. „Děkuju vám, madam Pomfreyová."

„Shodli jsme se s panem ředitelem, že něco takového by nebylo na škodu mít neustále u sebe."

Harry mohl jen souhlasit. „Určitě se bude hodit."

„Albus na ni přidal i důmyslné kouzlo. Pokaždé, když některý z lektvarů v truhličce dojde, sama se doplní. Apeluji ale na vás, pane Pottere!" varovně zvedla prst, „mějte na paměti, že lektvary nejsou všemocné! Vyhledejte mě, když si to situace bude vyžadovat!"

Harry jí to vše odkýval a prozatím schoval truhličku do zavazadla.

Madam Pomfreyová jej obdařila spokojeným úsměvem. „Nezapomeňte se šetřit a hlavně žádná obtížná kouzla, ať to nedopadne jako včera!"

„Co se stalo včera?" ozval se ode dveří hluboký hlas.

Harry tichounce zakňučel, zrovna tohle, Severus slyšet neměl.

Poppy se zamračeně otočila k nově příchozím. „Včera v podvečer přetížil svou magii, neustále ji využívá, přestože jsem se mu několikrát snažila domluvit. Jeho magie si potřebuje odpočinout, stejně jako on!"

Harry nedostal ani možnost se obhájit, jelikož slovo si vzal Severus.

„Dohlédnu na něj, Poppy, spolehni se."

Harry v jeho hlase zaslechl napětí; určitě mu došlo, v jaké situaci Harry magii přetížil. Jenže on si nemohl pomoct, chtěl, aby jej Severus poznal i v druhé podobě. Byla to hloupost, které litoval v okamžiku, kdy se podíval Severusovi do očí.

Z pochmurných myšlenek jej probralo lehké dloubnutí do ramene.

Draco se na něj ze široka šklebil. „Tak co, Pottere, těšíš se na Vánoce plné zmijozelské psiny?" utahoval si z něj.

Harry mu úšklebek oplatil. „Nemůžu se dočkat."

Hermiona nad oběma zakroutila hlavou. „Jak se cítíš, Harry?"

Oslovený si povzdechl, byl už z té neustále se opakující fráze unavený. „Dobře, Hermiono, děkuju."

Další dotazy, kterými ho měla v plánu zahrnout, zarazil Severus.

„Jdeme!" rozkázal.

Harry se musel silně kousnout do jazyka, aby zastavil odezvu na příkaz. Vzal si zavazadlo a ve chvíli, kdy vstal z postele, jím projela palčivá bolest. Kletba jej trestala. Tiše zasyčel a se zatnutými zuby se vydal z ošetřovny.

V chodbě dostal další příkaz.

„Pohněte se, Pottere!"

Harryho myšlenky byly soustředěné na chůzi, která mu každým krokem připadala těžší a těžší. První kapky potu na sebe nenechaly dlouho čekat. Vzpíral se, jak jen mohl, odmítaje příkazy. Bohužel jeho magie nebyla v plné síle, takže boj prohrál dřív, než řádně začal. „Jak si přeješ," řekl přiškrceně a přidal do kroku.

Severus, který byl daleko před ním, se po něm zprudka otočil. Podobně na tom byli Draco s Hermionou.

Harry, co je s tebou?" ozvala se znepokojeně dívka a vydala se naproti svému příteli. Už byla téměř u něj, když ji zastavil přísný hlas Mistra lektvarů.

„Slečno Grangerová! Pokračujte s panem Malfoyem do ředitelny!"

Severus si povšiml, jak se Harry zastavil, ruce měl zaťaté v pěst.

„Ale pane profesore!"

„Jděte!" vyštěkl.

Nebelvírka se však ani nepohnula.

„Harry?" zeptala se nejistě.

„Jdi, Hermiono, prosím," žádal Harry, utíraje si přitom pot z čela.

Dívka si jej ještě chvíli měřila pohledem a vzdala se teprve tehdy, když jí věnoval uklidňující úsměv.

Zachmuřeně se otočila a s varovným pohledem upřeným na Severuse kolem něj prošla.

Draco ji plný zvědavosti následoval. Přál si proměnit se v mušku, aby mohl nenápadně sledovat, co se stane, bohužel měl smůlu.

Severus vyčkal, dokud neodezní jejich kroky. Poté se vydal k Potterovi, který se nebezpečně zakymácel. Chytil jej právě v čas. „Omlouvám se," vydechl tiše, téměř neslyšně, přitahuje si ho nevědomky více k sobě. Mladík v jeho náručí byl úplně propocený a chvěl se. „Neuvědomil jsem si to."

„To mi došlo. Tyhle Vánoce budou katastrofa," uchechtl se Harry. Na víc se momentálně nezmohl, byl v šoku ze Severusovy bezprostřední blízkosti.

„Vždyť jste nemusel, nikdo vás..."

„Vy, včera večer, těsně než jsem usnul," skočil mu Harry do řeči. Snažil se přitom nedat na sobě znát neklid, který prožíval v mužově náručí. Ono samo o sobě bylo překvapující, že se v ní ocitl, ještě víc šokující však bylo, že obětí vůbec nebolelo. S tímto poznatkem se však nehodlal Severusovi svěřovat. Nerad vytahoval esa předčasně, když mu mohly být v budoucnu k užitku.

Severus si sám pro sebe tiše zaklel. „Jdou ty příkazy zvrátit?"

„Jistě, ale musíte své odvolání myslet naprosto upřímně."

Severus se už nadechoval, že tak učiní.

Harry se od něj rychle odtáhl, a než stačil vypustit z úst jediné slůvko, přikryl mu ústa dlaní.

„Dnes už žádné příkazy."

Severus přikývl, neschopen odtrhnout pohled od Harryhoočí. Byly vždy takto sytě zelené?

Máme další kapitolu za sebou :)

Děkuju všem za podporu a přeju hezký zbytek týdne.