Severus toho za posledních pár týdnů zjistil o Potterovi tolik, že se sám sebe začínal ptát, kým vlastně je? Harrym Potterem – spasitelem lidstva? Nebo Haroldem Zmijozelem – spoluzakladatelem Bradavic? Severus tápal, a to mu nebylo podobné. Zalitoval, že ty deníky už dávno nepřečetl, určitě by v nich našel spoustu odpovědí na své neodbytné otázky. Projelo jím znechucení. Chová se jako zbabělec, který věčně čeká, co mu kdo řekne, a když už má odpovědi na dosah, uteče před nimi jak malý kluk. Potter je jeho manžel, s tím už nic nenadělá, koneckonců mu tím mladík zachránil život. Je tedy na čase, aby se Severus začal podle toho chovat. „Brumbále, co nám tajíte?" vyjel z ostra na ředitele.

Ten však vypadal stejně otřeseně jako Severus.

„Já to tušil," hlesl a doklopýtal k jedné ze židlí před Poppyiným stolem, kam se sesunul. „Svatý Merline, to ne," zašeptal a dal si hlavu do dlaní.

Poppy a Severus se po sobě zmateně podívali.

Brumbál seděl na židli a neustále si pro sebe něco mumlal.

Severus na ošetřovatelku kývl.

„Řediteli, co se děje s Harrym Potterem!" ozvala se žena nesmlouvavě.

Severus si sedl na zbývající volnou židli, rozhodnutý vše nechat v Poppyině režii.

Brumbálovi ztuhla ramena, avšak s povzdechem zvedl hlavu a podíval se přes stůl na madam Pomfreyovou.

Severusově pozornosti neušly mokré cestičky na mužových tvářích. Hrudník mu sevřela ocelová pěst, cokoliv teď ředitel prozradí, nebude se mu líbit.

„Poppy, víš velmi dobře, kým Harry je a čím si minulý rok prošel."

Ošetřovatelka napjatě přikývla. „Samozřejmě, byla jsem u toho rituálu."

„O tom nemluvím, drahá," zakroutil ředitel zkroušeně hlavou. „Harry se na konci pátého ročníku stal špionem u Lorda Voldemorta..."

Severus tohle již dávno věděl, ale stejně mu z toho lezl mráz po zádech. S očekáváním se zahleděl na Poppy, která několik minut seděla za stolem zcela netečně. Poté přišlo jedno mrknutí, druhé mrknutí. Následně Poppy pomalu vstala, v očích tak nenávistný pohled, jaký u ní Severus ještě neviděl.

„Řekni mi, Albusi, že to není pravda!" Každé s těch slov odsekávala, jako kdyby to byly krusty ledu.

Brumbál opět jen zakroutil hlavou.

Madam s žuchnutím spadla zpět na židli. „Jak jsi jen mohl, Albusi, je to dítě." V očích Poppy Pomfreyové se dala vyčíst bolest a zrada.

Tentokrát se Brumbál rozhodl bránit. „Neměl jsem na vybranou, Poppy," řekl tiše.

Severus viděl, jak se Poppy nadechuje k proslovu, ale pak jen naprázdno vydechla, rozhodnutá si ředitele poslechnout až dokonce.

„Harry možná na venek působí mladě, jenže duši má prastarou a velmi moudrou," začal Albus s mírným úsměvem na rtech. „Británie je jeho domovem a on se ji rozhodl bránit do posledního dechu, avšak Severus bude vždy na prvním místě, a pokud se jedná o něj, Harry téměř vždy jedná nerozumně."

Severus chtěl ředitele okřiknout, že zmíněný je v místnosti, a že by neměl mluvit, jako kdyby tu nebyl. Ředitel se mu ale vyhýbal pohledem a následně začal vyprávět o něčem, po čem Severusovi ztuhla krev v žilách.

„Severus si před rokem s panem Weasleym vyměnil hlídku na odboru záhad a jak všichni víme, byl ošklivě pokousán Voldemortovým mazlíčkem. Naginin samotný jed je smrtelný, jenže v momentě, kdy Nagini zjistila, kdo je na hlídce, zatoužila zrádce neprodleně usmrtit."

Severus musel vydat nějaký zvuk, kterého si nebyl vědom, jelikož na něm na pár vteřin spočinul ředitelův pohled. Nehnul přitom ani brvou.

Brumbál se pozvolna vrátil k vyprávění: „Nagini se její pomsta nezdařila, protože nepočítala s Harrym, který její útok viděl ve svém snu a jeho velmi mocná magie jej přemístila přímo na místo, kde Harry hada zabil. Nevím, jak se mu to podařilo, tuto informaci mi odmítl sdělit." Na řediteli bylo vidět, jak ho tento fakt rozčiluje. Prsty na opěradle měl sevřené v pěst. „Každopádně, když Severuse dostal ke Svatému Mungovi, tak se na odbor vrátil, rozhodnutý zničit tělo. Bohužel se něco zvrtlo a Harry na sebe převzal Nagininu podobu."

Severus si postupně během vyprávění seskládal všechny střípky informací do sebe a srdce se mu málem zastavilo, když mu to všechno došlo.

V místnosti se nečekaně ozvala řinčivá rána.

Madam Pomfreyová úlekem nadskočila, v následujícím okamžiku však vytřeštila oči na Severuse, který se vestoje nakláněl k řediteli v obličeji výraz šílence.

„Řekni, že to není pravda!" cedil skrz zuby.

„Promiň mi to, Severusi," žádal Brumbál pokorně, v každém tónu jeho hlasu zněla upřímná lítost. „Sám jsem to do dneška pouze tušil, kdybych jen věděl, zastavil bych to..."

S Mistrem lektvarů projevená lítost nepohnula.

„To ti tak budu věřit, starče," zavrčel mrazivě. 

Vím, vím blbé ukončení, sama jsem se za to proklínala, ale v tu dobu, kdy jsem to psala jsem bojovala z nachlazením. 

Jinak konečně jsou všechna tajemství venku. Uvidíme jak se s tím naší hrdinové popasují.  

Všem děkuju za podporu a přeju hezký zbytek týdne :)