Severus se ještě nikdy takhle nebavil. Pozorovat, jak Lucius ztrácí řeč při pohledu na živoucí obraz Salazara Zmijozela, bylo zkrátka k popukání. Samotný Salazar s ním neměl žádné slitování. Povyprávěl mu vše podstatné, dokonce mu vyčetl i to, že sloužil takovému šílenci, jako je Lord Voldemort. Na Luciusovi byl v ten okamžik vidět jistý stud. Jediné, co se Severusovi nezamlouvalo, byl výraz v Malfoyových očích, když Salazar vyprávěl o Harryho moci. Poté netrvalo dlouho a měli aristokrata na své straně, s menší pojistkou proti případné zradě. To, že se Lucius nebránil, dalo Severusovi jistotu, že je muž nemíní zradit, a jeho slavnostně pronesená věta to jen potvrzovala. Nemíním zradit tak mocného kouzelníka, prohlásil. Pohled v očích mu ještě zintenzivnil. Severus Luciuse znal, určitě už v hlavě sestavoval plán, jak se k Potterovi dostat co neblíže. Právě v tu chvíli se v Severusovi cosi zlomilo a vmetl Luciusovi do samolibé tváře pravdu: „Doufám, že nemíníš mého manžela obtěžovat!"

Brumbálova tvář zbledla: „Co to povídáš, chlapče?"

Profesor lektvarů se otočil ke starému muži zpříma: „Všechno vím, Brumbále. Podvedli jste mě!" prohlásil s chladnou lhostejností, která však byla jenom na venek. Uvnitř něj se odehrávalo všechno, jenom ne lhostejnost. „Považoval jsem vás za přítele a vy zatím s tím svým..."

„Zadrž, Snape, dobře si rozmysli, co se teď chystáš říct na adresu mého bratra. Vzpomeň si, čím ses mi zavázal," zarazil ho zprudka zamračený Salazar Zmijozel.

Severus si, i přes svůj spalující vztek, vzpomněl, proto raději zavřel ústa, až mu zuby o sebe nepříjemně cvakly.

Brumbál k mistrovi lektvarů rozvážně přistoupil: „Severusi, udělali jsme to pro tvé dobro," vysvětloval opatrně. „Nechtěli jsme tě ztratit."

„Proto jste mě nadobro spojili s ním! Pro mé dobro!" Severus nad sebou ztrácel kontrolu, proto se dal do pohybu, začal chodit sem a tam. Připadal si jako pološílené zvíře, které chytili do klece a nadosmrti ho zbavili svobody.

„Harry je pro tebe ten nejlepší, miluje tě."

Ze Severuse vytryskl hořký smích: „Miluje mě, protože mu to přikazuje kletba. Proto, hádám, se povedl i ten rituál."

„To není pravda," ozval se Salazar zamračeně. „Samotný rituál neměl s kletbou nic společného."

Severus se zarazil v chůzi a nedočkavě se zadíval na obraz.

„Samotný rituál nebyl zpočátku ani považován za svatební. Matky jej využívaly pro záchranu svých dítek, která byla na pokraji smrti. Rituál prověřil jejich nesobeckost a sílu mateřské lásky k dítěti. Pokud se rituál podařil, dítě přežilo, avšak matka zemřela. Život za život."

Severus se rozhlédl po ostatních a viděl to samé překvapení ve tvářích, jaké tam musel mít on sám.

„Jednou se nedopatřením ocitl svitek s rituálem v rukou našeho předka a ten dostal geniální nápad předělat ho na svatební pro sebe a svou milovanou. Skutečně se mu to podařilo. Při obřadu rituál skutečně prověřil jejich city, a zatímco on prošel, jeho milovaná ne. Stal se z ní moták."

„Tím chcete říct, že mě Potter skutečně miluje!?"

„Je snad z tebe nebo z něho moták!" Nevydržel to Salazar a utrhl se na něj. „Koneckonců to dokazují i vaše prsteny a jejich vlastnosti," dodal naštvaně, shlížeje na profesora lektvarů jako na něco odporného, co je třeba zašlápnout.

Severus cuknul pohledem ke zlatému kroužku na svém prstě. „Co je s prsteny?" zeptal se zaraženě.

Na Salazarových rtech se objevil zlý úsměv. „Tyto prsteny, rozpoznají, jestli je jejich protějšek v nebezpečí nebo mrtvý."

„Jak?" V Severusovi sílil nepříjemný pocit.

„Pokud je druhá polovička v bezprostředním nebezpečí, zbarví se do ruda, a když je mrtvá, zešedne a rozpadne se." Salazarův mrazivý pohled zintenzivnil. „Pak je tu ještě třetí vlastnost, a tou je rozpoznání nevěry partnera." Salazarova tvář vyjadřovala jediný cit – nenávist k bledému mistru lektvarů. „Prsten začne pálit a svírat prst v nepříjemné bolesti. Ta se stupňuje po celou dobu nevěry. Může to zajít až do takových mezí, kdy si podvedená strana bude chtít prst uříznout, aby se zbavila bolesti. To jsou ale pouze slabé povahy, které nesnesou bolest."

Severus už to nehodlal dál poslouchat. Zavolal na skřítka, a jen co se tvoreček objevil, přikázal mu, ať ho vezme pryč. Jednoduše utekl jako malý kluk.

Skřítek jej zanechal na chodbě před jeho komnatami. Nohy měl jako z gumy. Udělal několik nejistých kroků směrem dozadu. Zarazila ho až chladná zeď, o kterou se opřel plnou vahou a zavřel oči. V hlavě měl z toho všeho hotový galimatyáš. Nevěděl, na co myslet dřív, a když už se k nějakému závěru postupně dobíral, zase přišlo něco, co mu podrazilo nohy a nechalo ho tápat ve tmě. Otevřel oči a zrakem spočinul na obrazu, který střežil vchod do jeho komnat. Had byl na první pohled stejný jako ten, který nyní pobýval v ředitelně. Severus se přestal opírat o zeď a přiblížil se k portrétu. Pečlivě si jej prohlédl a opravdu – byl na šupinu totožný. Natáhl ruku a dotkl se malby. Severus nebyl typ člověka, co by věřil na náhody, jenže si nedokázal vysvětlit, proč plaz na obraze a v ředitelně jsou stejní. Znovu mu unikalo něco podstatného. Had na plátně se nechal hladit a dokonce přitom vypadal stejně spokojeně jako jeho živý dvojník. Odtrhl ruku od obrazu a donutil ho otevřít se. Téměř nepostřehnutelným pohybem vyndal hůlku, a aniž by vkročil do komnat, si odtud přivolal cestovní plášť. Potřeboval si o tom všem v klidu popřemýšlet, ale ne tady. Oblékl si plášť a vydal se po chodbě. Věděl přesně, kam půjde. Tam na tom místě ho nikdo rušit nebude a možná dostane i několik odpovědí na své věčné otázky, co mu nedávají spát.

***

Albus Brumbál pozoroval z okna bradavické ředitelny pospíchajícího profesora lektvarů. Nespustil ho z očí, dokud se nepřemístil. Poté se s hlubokým povzdechem otočil k mladíkovi, který seděl na židli naproti ředitelskému stolu a popíjel po doušcích čaj. „Váš střet se blíží, chlapče."

Trochu kratší kapitola, ale už se nám tam začíná něco zlomového dít. 

Děkuju vám všem a přeji hezký zbytek týdne :)