,,Slečno Grangerová," oslovil dívku formálně.

Nebelvírka zpozorněla. „Dobrý den pane profesore. Mohla bych s vámi mluvit?"

Severus momentálně neměl náladu na řeči, jenže dívka nevypadala, že za ním přišla na zdvořilé poklábosení. Mimo jiné, této mladé ženě mnohé dlužil... Mávnutím hůlky nechal portrét otevřít a jednoznačným pohybem hlavy dal slečně Grangerové najevo, ať jej následuje. Všechny myšlenky týkající se jak tvora v ředitelně, tak na obraze, odsunul prozatím do pozadí mysli.

Profesor si sednul do jednoho z pohodlných křesel před krbem. Počkal, až jej dívka napodobí. „Co potřebujete tak nutně probrat?" ozval se po chvilce ticha, když Nebelvírka vypadala, že se k ničemu neodhodlá. Seděla se sklopeným pohledem a nervózně jezdila prstem po čalounění křesla.

„Jde o Harryho," zašeptala a podívala se Severusovi do očí. „Byla jsem o víkendu za rodiči."

Severus netušil, kam tento podivný rozhovor vede, rozhodně se mu, ale nelíbila ta poslední informace. „Divím se, že vás tam pan ředitel pustil," zamračil se, v hlase nechal zaznít nesouhlas. „O tom místě vědí jen nejbližší členové řádu."

„Ano vím a také té návštěvě předcházelo bezpodmínečné opatření. Pan profesor nenechal nic náhodě!" bránila Hermiona ředitele. ,,Netuším, co ho nakonec přesvědčilo, ale jsem zato ráda."

„Doufám, že vám návštěva příbuzenstva za to riziko stála." Nemohl si Severus odpustit, ironickou poznámku. „Jenom nechápu, co s tím vším má pan Potter společného," popoháněl, muž Nebelvírku k jádru věci.

„To je právě to. Během pobytu u rodičů jsem v přítomnosti mámy na Harryho, nesměla říct křivého slova," vyprávěla Hermiona zmateně.

„Upřesněte to!" vyzval ji profesor, v očích mu probleskl zájem.

„Prostě Harryho bránila a neustále přitom opakovala, že přes svou zaslepenost a předsudky, si nevidím ani na špičku nosu!" Na Hermioně bylo vidět, jak ji matčina slova bolí. „Přitom jsme spolu o Harrym mluvily už dřív, vysvětlovala jsem jí, proč už se s ním nekamarádím. Řekla mi, že to sice nechápe, ale akceptuje! Tak proč najednou ta změna!" vykřikla Hermina zvýšeným hlasem. Rukou si roztržitě zastrčila neposedné vlasy za ucho, které jí neustále padaly během rozhovoru do obličeje. „Nechápu to Severusi, co mám dělat?" žádala o radu, křik se změnil na zoufalství.

Profesor lektvarů vytušil jádro problému. Paní Grangerová zřejmě, jako jediná, věděla, kdo je dostal ze spárů Pána Zla. Ba, co víc riskoval, aby přinesl těla jejich příbuzných, tím se v jejích očích stal jakýmsi hrdinou, proto ta plamenná obhajoba.

„Nevím, co si o tom mám myslet," přerušila, ticho Hermiona zamyšleně. „Snad že ji tehdy na ošetřovně proklel," dořekla pochybovačně svou teorii.

„Tomu sama nevěříš!" utnul její zcestné myšlenky Severus rozzlobeně.

„Já nevím Severusi," pokrčila dívka bezmocně rameny. „Stal se pro mě cizím člověkem. Od toho článku se od Nebelvíru distancoval! Raději pomáhá malým Zmijozelům s úkoly!" rozčilovala se, divoce rozhazující rukama kolem sebe.

Severus se v křesle najednou nebezpečně nahnul směrem dopředu. „A dali jste mu na výběr?!" procedil skrz zuby chladně. „Od toho incidentu jste dělali všechno proto, aby se mezi vámi cítil nepohodlně. Došlo to tak daleko, že se radši uchýlil do Komnaty nejvyšší potřeby!" odsekával jednotlivá slova jako kusy ledu.

Nebelvírka byla jeho jednáním viditelně zaražená.

„Zmijozel možná není kolej všech ctností, ale když její člen šlápne vedle, tak ho hned neodsuzujeme. Společně navrhneme trest, ten si dotyčný odpyká a pak je všemu konec, víckrát se k tomu nevracíme! Vy Nebelvíři se v tom zbytečně pitváte a div provinilce neukamenujete!" Severus byl sám ze sebe momentálně zmatený, ale nedal to na sobě znát.

„Takže přiznáváš, že je Harry Zmijozel!?" přimhouřila Hermiona nazlobeně oči.

Severus měl chuť nespokojeně mlasknout nad dívčinou útočnou otázkou. To nic z toho co teď řekl, nepochopila! Hloupá holka! Ztrácí s ní akorát svůj drahocenný čas. Vytočený do běla se opřel zpět do křesla a jednoduše odpověděl: „Ano."

Hermiona to samozřejmě pochopila úplně špatně.

„Tohle nemusím poslouchat!" vykřikla rozrušeně a začala se zvedat.

„Sednout!" přikázal Severus takovým hlasem, kterého se občas zalekli i někteří Smrtijedi a ze kterého by si studenti nadělali do kalhot.

Hermiona klesla zpátky do křesla značně rozrušená.

Profesor lektvarů spojil zamyšleně špičky prstů do stříšky, než klidně promluvil. „Ten článek v novinách byl pravdivý. Harry vám nelhal."

„Počkej, počkej! Tím chceš říct, že to všechno nebyla jen snůška nesmyslů!" uchechtla se Hermiona nevěřícně.

„Ano, Potter je skutečně převtěleným bratrem Salazara Zmijozela." Dívka mu chtěla skočit do řeči, tak varovně zvedl ruku. „A ano i ta kletba je skutečná," potvrdil Severus ponuře. Snažil se mluvit klidně a racionálně, vyléváním vzteku, nikam nedojde.

V místnosti na pár minut nastalo ticho, jenom hořící oheň v krbu ono ticho narušoval.

Mistr lektvarů napjatě čekal, až si to dívka srovná v hlavě. Potom si rozumně a hlavně bez emocí o tom promluví. Věděl, že Nebelvírka to nakonec pochopí. Znala jej celkem dobře, on nebyl ten typ, co by si dělal srandu nebo sděloval neprověřené informace.

Valná většina lidí z Nebelvíru Pottera odsoudila, protože článku v novinách uvěřila do posledního písmena. Ti nejbližší v chlapcově okolí, to ale brali poněkud jinak. Mysleli si, že je chlapec na tom psychicky špatně a snaží se na sebe upozornit.

Severus byl donedávna jedním z nich. Odmítal věřit něčemu tak absurdnímu, jako že je Potter převtělený Zmijozel, co pro něj plane nehynoucí láskou. Bohužel, ať se to zdálo, jakkoliv nemožné, byla to pravda. Neměl proto na vybranou, než se k tomu postavit zpříma. Pořád měl na Pottera vztek, kvůli nedobrovolnému manželství, jenže válka nepočká, až si to mezi sebou vyřídí, naopak byla každým dnem krutější. Navíc jeho manžel byl momentálně někde tam venku sám, bez přátel či spojenců, byl pro Pána Zla, až příliš snadným cílem. To Severus nemohl dopustit, Potter potřeboval své přátele zpět.

*

Harry se po pár dnech v hadí kůži, neuvěřitelně nudil. Terárium bylo velmi pohodlné a hlavně teplé. Díky tomu se mu rychleji léčila zranění. Pravda, první dny v něm prospal, jenže jak čas utíkal, zranění se léčila a teď byl na tom fyzicky docela dobře, skoro nic ho nebolelo. Problém byl v jeho magii, která se vzpamatovávala pomalu. Tak Harrymu nezbývalo nic jiného, než čekat a pozorovat ředitelnu skrz sklo. Mohl mluvit o štěstí, že v místnosti se dveře netrhly, každou chvíli tu někdo byl.

Zrovna tiše pozoroval ředitele a jeho hosta, oba vešli dovnitř a zastavili se u dveří.

„Posaďte se pane Malfoy, hned jsem zpátky," vyzval Brumbál hosta a odešel z ředitelny.

Harry se tak s mužem ocitl relativně osamotě.

Malfoy se rozhlížel po místnosti, sem tam kývnul na některý z obrazů, jeho vzhled působil, jako vždy bez chybičky, avšak delší pobyt v Azkabanu, na něm byl znát. Tváře měl bledé a propadlé, rty popraskané, pod očima kruhy z nevyspání. Přesto všechno to byl pořád Lucius Malfoy, hrdý aristokrat, co se na většinu lidí dívá skrz prsty.

Harry toho muže nikdy neměl rád. Byl přesně ten tip člověka, u kterého se musíte mít pořád na pozoru, jinak vám bodne kudlu do zad. Mladík tohle všechno věděl, ale z té cely jej potřebovali dostat. Voldemort ho chtěl zabít, proč tomu tak bylo, nikdo netušil, dokonce ani jako Nagini. Čím si proti sobě Malfoy černokněžníka poštval? Kromě toho, mohl být užitečný, tedy hned potom, co si pohovoří s jistým obrazem. Harry jenom litoval, že u toho nebude, rád by viděl Malfoyovu reakci. Když se nad tím ale chvíli mladý muž zamyslel, byl nakonec rád, že u toho nebude, bratr potom co mu provedl, nebude v dobré náladě.

Had se opatrně stočil do pohodlných smyček a v duchu se škodolibě chechtal.

Taková trochu, odpočinková kapitola, ale příště se můžete těšit na trošku akce.

Všem přeju hezký, zbytek týdne.

Děkuju za podporu :)