Severus se objevil na pokraji palouku a zamračeně se kolem sebe rozhlédl. Instinktivně přitom zapátral po možném nebezpečí. Nerad opouštěl chráněné pozemky Bradavic, jelikož na něj byla vypsaná tučná odměna. Eleonor mu však nedala na výběr a tvrdila, že bude v bezpečí. Proto sem nakonec dorazil, aby následně zjistil, že tu ještě nikdo není. Hlavně, že mu včera večer kladla na srdce, ať je zde včas. „Doufám, že si ze mě ta ženská bláznivá nedělala dobrý den," zabručel, s heknutím vzal pytel jablek a podepřel ho o kmen stromu. Sám se také zapřel zády o kůru a čekal.

Les šuměl životem. Jemný větřík se nestále proháněl mezi stromy. Spadlé šišky a větvičky příjemně křupaly pod nohama, jak občas přešlápl z nohy na nohu. Sem tam bylo slyšet zvuky různých obyvatel lesa. Severus však nejvíc miloval tu vůni, kterou mohla vytvořit jen sama příroda. Jeho napjaté nervy se díky tomu pomaličku začínaly zklidňovat. Měl taková místa rád, byl tu klid, zde mohl obnovovat svou vnitřní rovnováhu, kterou dennodenně ztrácel, především kvůli neschopným studentům. A v neposlední řadě se na takových místech nacházel nespočet různých kořínků a bylin a dalších potenciálních přísad, tudíž jako Mistr lektvarů si vždycky přišel na své.

Dnes tu ale nebyl pro byliny, ani pro oddech. Znovu se rozhlédl kolem sebe a poněkud prkenně opět přešlápl z nohy na nohu.

„Čekáš dlouho?" ozvalo se nečekaně zprava.

Severusovo srdce sebou trhlo a následně se silně rozbušilo. „Ne," odpověděl bez jediného zachvění v hlase.

„To je dobře," usmála se Eleonor, „bála jsem se, že nedorazíš," dodala a stoupla si vedle vnuka.

Severus si nemohl nevšimnout Eleonořiny dobré nálady, což bral jako dobré znamení, proto s novým elánem vyčkával, co se bude dít. Babička však nedělala nic, jen vedle něj postávala a střídavě se dívala po obloze nebo po lese. V takovém duchu uběhlo několik minut, než to lektvarista nevydržel a vyhrkl: „Tak kde jsou?"

Žena se na něj rozjařeně otočila. „Neboj, oni přijdou, jen trpělivost," poplácala jej rázně po rameni.

„Počkej, ty je nepřivoláš?!" vykřikl podrážděně.

„Uklidni se, Severusi!" okřikla ho a její dobrá nálada postupně mizela. „Co sis jako myslel? Že přijdou na zavolání?!"

Lektvarista stiskl rozhněvaně rty, jelikož to přesně mu proběhlo hlavou. „Jak to teda bude?" zeptal se a pokoušel se o smířlivý tón.

„Musíme čekat!" odsekla a pořádně si Severuse prohlédla. „Sluší ti to, hochu," pronesla chladně, „proč jsi ale nezvolil světlejší barvy? Třeba taková fialová..."

„Babi," zaúpěl Severus.

Žena se uchechtla. „Dobře, dobře," zvedla smířlivě ruce, „hlavně že sis nevzal tu svou černou."

„Proč jsem ji vlastně nesměl mít? Jsou snad alergičtí na černou?" V mužově hlase byl jasně znát výsměch, jelikož to stále považoval pouze za babiččin vrtoch. Proto pro něj bylo překvapením, když se žena zatvářila naprosto vážně.
„Něco takového," kývla. „Černá barva pro ně znamená vinu nebo smutek, a to je znervózňuje."

„Koně přeci nerozeznají barvy, jsou jako psi," odporoval Severus přesvědčený o vlastní pravdě.

„To se pleteš," zakroutila Eleonor hlavou. „Koně vidí na rozdíl od psů žlutě."

Severus neměl rád, když ho někdo poučoval, a platilo to obzvlášť u jeho babičky. „Stejně ale nedokážou rozeznat černou barvu!" Trval si vrtošivě na svém, přestože na něj vlastní podvědomí křičelo, ať toho raději nechá.

„Hochu, copak to nechápeš?!" vyštěkla Eleonor netrpělivě. „Tohle není o barvách, ale o pocitech."

Lektvarista nadzvedl nechápavě obočí: „Tak teď to vůbec nechápu."

Žena si zoufale povzdechla. „Copak si už nevzpomínáš, jaké příběhy jsem ti vyprávěla, když si byl malý?" zadívala se na něj pohledem, jako kdyby pochybovala, zda před ní stojí skutečně její vnuk. „Hříbě, jež se narodilo pod souhvězdím Monoceros, ti nic neříká?" rozhodila kolem sebe rozrušeně rukama.

Severus toho začínal mít dost. „Na vymyšlené bláboly mě nikdy moc neužilo, to přece víš!" zasyčel skrz zuby, „a vůbec, co má Hvězdný prach společného s jednorožci?!"

Eleonor se náhle napřímila v ramenou a udělala několik kroků směrem dopředu, v očích se jí přitom odrážel vztek. „Severusi, já tě vážně praštím!" řekla s naprostou vážností a postavila se čelem k vnukovi. Ze slov byl cítit i jasný smutek. „První jednorožec byl zrozen pod souhvězdím Monoceros ..."

„Ou," uteklo Severusovi překvapeně.

„Proto mají mláďata v srsti Hvězdný prach, ten se však postupně vytrácí od okamžiku, kdy jim na čele začne růst roh," dokončila Eleonor podstatnou část příběhu a rozpačitě se rozhlédla kolem sebe. Smutek, jenž se jí usadil na hrudi jako těžký kámen se snažila ignorovat. „Myslela jsem si, že sis dělal v té pracovně jen hloupou legraci, a že ve skutečnosti víš, odkud pochází Hvězdný prach," povzdechla si smutně, „jako malý jsi ten příběh miloval."

„Já..." Severusovi se nedostávalo slov. Velmi matně si vybavoval, jak mu babička ten příběh vyprávěla. Na co si však vzpomínal o dost živěji, byla jeho nechuť. Neměl zrovna v lásce, když mu vyprávěla před spaním. Nikdy ho pohádky nebavily, navíc v té době Eleonor zrovna dvakrát nemusel, protože jí měl za zlé, že jej vzala od osoby, na které mu hodně záleželo. Proto, když s ním chtěla trávit čas, tak ji povětšinu času příliš nevnímal, bral to jen jako nutné zlo. To však Eleonor přiznat nemohl, strašně by jí to ublížilo, a navíc se neuvěřitelně styděl, jaký spratek tehdy byl. Ve snaze zahnat pocit viny se pokusil rozpomenout na detaily příběhu. Nebylo to vůbec jednoduché, ale přál si v babiččiných očích zahnat smutek. Paměť ho v tom naštěstí nenechala, a tak se mu to po pár vteřinách usilovného přemýšlení vybavilo. „Už vím, proč nemusí černou!" vyhrkl triumfálně. „To kvůli černému hřebci, jenž měl být otcem onoho prvního jednorožce, jenže zmizel a nechal matku společně s nenarozeným hříbětem na holičkách." Severus měl ze sebe opravdu radost a Eleonořin vřelý úsměv ten pocit ještě umocňoval.

„Tak vidíš, že si to pamatuješ," pronesla pyšně a s poplácáním po zádech Severuse obešla. „A máš pravdu, skutečně to podle legendy byl černý hřebec, ale není pravda, že zmizel," popřela poslední část příběhu a rázným krokem si to zamířila k pytli opřenému o strom. „Pravda je taková, že jej zabili tehdejší pytláci."

„Tak si to ale nepamatuju," zamračil se lektvarista.

„Neměl jsi tento konec rád, a tak sis vymyslel vlastní," ušklíbla se a zručně rozvázala pevný uzel na pytli. „Nechala jsem tě u toho, poněvadž hádat se s tebou nemělo smysl," dodala a zadívala se spokojeně do vnitřku pytle.

Severus se rozhodl k tomu raději víc nevyjadřovat a otočil se směrem k babičce s úmyslem jít blíž, bezděčně se přitom zadíval na oblohu a překvapeně jistil, že se začíná stmívat. Tělem mu projel nečekaný chlad, museli tu být už pěkně dlouho a jeho ztuhlé svaly již začínaly protestovat. Kdyby si alespoň mohl z něčeho přeměnit stoličku, aby si měl kam sednout, nebo se kouzlem zahřát, jenže podle babičky to nepřicházelo v úvahu. Jednorožci jsou prý citliví na magii kouzelníků. Severus si protřel zmrzlé ruce a chystal se vykročit k Eleonor. Nestačil však udělat ani krok, když se mu chloupky vzadu na krku zježily. Rychle se otočil a očima začal pátrat mezi stromy.

„Jsou tady," zaslechl babiččin tichý hlas a skutečně zahlédl mezi stromy náznak bílé srsti.     

Tahle kapitola se popravdě psala sama, jenom s jejím vydáváním to byla trochu bojovka :D Naštěstí při mě stal samotný Merlin a vše se stihlo v termínu :D  

Všem vám moc děkuju za podporu a přeji hezký zbytek týdne.