Bylo to jenom štěstí, že se setkali. Podíval se na mě a čekal až mu něco řeknu, ale já... já jsem to nedokázala nemohla jsem mluvit. Nemohla jsem mu to vysvětlit nebyla jsem na to připravena. Už se na mě nedíval zaujatě jako dřív, a tak se otočil na Hannah a řekl: „Pojď odtud," popadl ji za ruku a odcházeli pryč. Uslyšela jsem prásknout dveře. Neuvědomila jsem si to, ale měla jsem zavřené oči. Možná kvůli tomu, že nejspíš jsem svůj úkol zvorala. „Můžu se zeptat o co tu jde?" zeptal se zmatený Art. Překvapilo mě to, že neodešel s nimi místo toho tu zůstal. Podívala jsem se na něho. Nevím proč, ale připadal mi důvěřivý a já pociťovala, že se mu mám svěřit. „Nejsem... normální člověk jsem něco jako vy.... Jenže nejsem ani z této země. Umím manipulovat se vzpomínkami měnit je. Dokonce umím, aby si ostatní nevšímali na mě mnoho věcí. Nikdy jsem nebyla jeho sestra... když se to vezme jsem pouze parazit, který má splnit svůj úkol," řekla jsem s pohledem na stůl a potichu čekala ne jeho reakci. „Můžeš říci pravdivé jméno, věk a všechno možný?" zeptal se potichu. „Jmenuji se Laugy jméno nemám změněný, akorát okolo věku jsem musela lhát, abych zapadla jinak mi je pětatřicet. Pocházím z daleké planety jménem Cihalja. Jinak jak jsem žila tady, tak jsem to myslela vážně. Já vím, že mi nejspíš nevěříš," odpověděla jsem mu na otázku, ale nedokázala jsem se podívat do jeho očích. Uslyšela jsem vrzot židle... odcházel. Věděla jsem, že odejde přesto jsem mu to z nějakého důvodu chtěla říci i když by měl odejít. Nevím, proč ale už od začátku jsem mu musela být z nějakého důvodu upřímná. Slyšela jsem, jak stěží jde, a tak jsem si pouze položila obličej do dlaní a přemýšlela nad svými činy. Napjala jsem se, protože jsem ucítila teplý dech na svým krku. Pomalu jsem zvedla hlavu a spatřila Artovu tvář, která byla blízko mé. „Myslíš, že bych ti nevěřil, když ovládám teleport?" oznámil potichu a upřímně se usmál. Nevěděla jsem, co dělat z jeho blízkosti. Než jsem se nadala, tak se jeho rty zmocnili těch mých. Zdá se mi to...? Ani jsem se nemusela snažit a automaticky jsem se zapojila. Cítila jsem v mé duši pokoj... jako by se tam uklidil ten nepořádek a já začínala objevovat sama sebe.

Otevřela jsem oči a zamžikala do bílých světel. Kde to jsem? Všude byla bílá barva a vedle mě stál stroj, který vydával všechny možný zvuky. Než jsem se dočkala zapojení mé mysli obíhali mě lidé v pláštích. Ptali se mě na mnoho otázek, ale já nebyla ze sebe schopná něco vydat byla jsem šoku. Co je reálné? Svět, ve kterém umím manipulovat s myslí anebo tenhle ve kterém ležím na nemocničním lůžku? Ze dveří přilítl muž v obleku celý strhaný, ale přesto byl šťastný v obličeji. Přistoupil ke mně a rychle mě objal, ale přesto si na vše dával velmi pozor. Ubyla minuta a já neustále měla toho muže na své hrudi. Odtáhl se a políbil mě na ústa, a tak jsem mohla spatřit jeho slzy z očí. Přesto vypadal, že si umí udělat ve všem pořádek. Dokonce vypadal jako... Art. Ne, jeho jméno je Lukáš... žijeme spolu... a máme spolu dvě děti... Sáru a Jozefa. „Jsem tak rád, že žiješ," řekl upřímně a se svojí hlavou kterou měl opřenou o moje čelo vůbec nepohnul. Mačkal mi ruku, protože mě nechtěl ztratit znovu. Ze dveří přiběhli další... byli to naše děti. Jozef a Sára na ně si musím vzpomenout hned, ne? Však jsou to moje zlatíčka. Za nimi pochodovala, ale ještě jedna holka nepoznávala jsem ji. A potom jsem si vzpomněla mému synovy Jozefovi je šestnáct a chodí s tou dívkou. Ve dveřích se objevil vysoký sebevědomý muž a na košili měl připnutou kartičku, kde bylo napsáno jeho jméno... Viktor. Všechno byl jenom sen, který jsem si vytvořila pomocí všech tady venku? Nebo zase jenom sním?