Chtěla se dostat pryč, ale jedno ji asi nedocházelo a to. Že v takovým provozu skončí pod koly vozu. Ale nechal jsem ji být stejně vím, že by to nedokázala její drobounké tělíčko totiž nemělo tolik síly. A já ji měl zase dost hodně. Abych řekl, pravdu tak nesnáším jezdění na motorce ani s autem. Miluji si užívat své schopnosti, dokud můžu. Chci je využít naplno pro své dobro, nechci být hrdina jako ve filmech. Nikdy jsem neprahl po tom, abych někomu zachraňoval život jako Lau. Nechci mít na sobě to břemeno, které mi může zničit můj soukromý život a už vůbec nechci být v záři reflektorů.
Zatočil jsem na cestu, která mířila do lese. Věděl jsem, že to nechápe, ale já ji rozhodně nic vysvětlovat nehodlal. Nemám páru, co je zač a ani mě to nijak nezajímá. Zastavil jsem a sesedl z motorky. Uběhla chvíle a ona konečně z ní taky vysedla zapálil jsem si cigaretu a užíval si tu chuť. Neuběhla ani minuta a už se dala na útěk... čekal jsem to. Pustil jsem cigaretu na zem a teleportoval jsem se, abych ji dostal rychle... nechtělo se mi za ní běhat, byla by to špatně využitá energie. Mám plánu ji využít jinde. Chytil jsem ji pevně za zápěstí a ona jenom vykulila oči. Vypadala směšně, když měla vykulené oči a k tomu výraz strachu. Neřekl jsem ani slovíčko zase jsem nechtěl plýtvat svojí energií. Nechci ani plýtvat časem, než stačila mrknout a vzpamatovat se tak se objevila na ostrově. Na našem ostrově, který je náš domov. Pořád jsem ji držel její zápěstí a táhl směrem do naše skrýše. Nic nechápala vůbec nic. I přesto, že měla zbraň, s kterou postřelila Arta, tak jsem pochyboval, že to byla ona. Byla hned mimo, nic nechápala, nebránila se a už vůbec nevydala ani hlásku.
Otevřel jsem dveře od pokoje a přistrčil ji k Artovi, který ležel na posteli s bolestmi a s nožem ji uvolnil ruce od provázku. Podívala se na mne nechápavě a zase na Arta. „Co po mě chcete?" zeptala se strašně tenkým hlasem. „Abys ho vyléčila, abys spravila to, co jsi nadělala!" neudržel jsem nervy na uzdě a taky jsem chtěl vypadat jako ten záporák. „Já nic neudělala!" zakřičel na mě, a přitom se dívala do mých očí. „Ty máš zbraň, která ho postřelila!" zuřil jsem až moc, dokonce jsem cítil, jak mám napnutý ruce s tím, že ji vlepím na její ksicht aspoň tu facku. V tu ránu vytáhla zbraň z pouzdra a namířila ji na mě. Litoval jsem toho, že jsem ji připomněl tu zbraň a hlavně to, že jsem ji tu zbraň zapomněl vzít. Moje myšlení přestalo fungovat pouze jsem se dokázal dívat na tu zbraň, která mi rozhoduje o životě. Uslyšel jsem střelu, už to tak bude... nejspíš zemřu. Cítil jsem strašný tlak, který dělala kulka, která letěla mým ramenem. Zavřel jsem oči i přes tu všechnu bolest jsem stejně čekal na další... nevím, proč ale byl jsem smířený s tím, že zemřu hned tady. I když jsem věděl, že toho mám ještě do konce života udělat hodně. Ale dnes je dnešek, který mi nejspíš byl souznění. Někdo si to tam asi nahoře rozmyslel a nadělil mi krátký život... nebo jak si to vymyslel. I přes tu ošklivou díru v rameni jsem se snažil stát rovně jako silný muž. Ale bylo to přes moje síly, a tak jsem padl k zemi.

Slyšel jsem kroky, které někam neustále chodili a tichý hlas, který se snažil uklidnit dotyčnou osobu. Zamrkal jsem abych si zvykl na světlo. Byl jsem v místnosti, kde byly dřevěné věci. Ale přesto tu bylo tak chladně, prázdně. Nějak jsem to místo nepoznával, připadalo mi divné a zvláštní. „Konečně ses nám probudil," ozval se Art se smíchem, ale ihned začal kašlat. Nechápal jsem, co se děje... kde to jsem, kde je ta žena s pistolí.Podíval jsem se pořádně na Arta, který seděl na posteli opřený o polštáře. Na klíně mu ležela kniha... kniha. „Co to čteš?" zeptal jsem se ho natož se začal zase smát. „Každý se zeptá, kde jsem po probuzení, když jsi v šoku a ty se mě zeptáš, co čtu?" zase se zasmál, ale smích ho ihned přešel, protože se chytl bolestivě za břicho. Ale hned se zase dal do kupy a podíval se na mě a podal mi tu knížku. Chtěl jsem si ji vzít levou rukou, ale to bych nemohl zaúpět bolestí.Nakonec jsem se smířil s tím, že budu muset použít pravou ruku, která je od něho dál. Vzal jsem do ruky knížku a prohlédl si obal. Usmál jsem se byla to knížka, kterou jsem poprvé bez povinností přečetl. Nevěděl jsem proč ji má Arta docela mi to bylo i jedno. „Jaku," díval se na mě se svým vážným obličejem, „proč jsi mi nikdy neřekl o své sestře?" Zarazil jsem se, jak by mohl vědět o mé sestře... jak? „Jak víš o mé sestře?" zeptal jsem se smutně. „Hannah nás sem vzala. Myslel jsem, že ona ji zná. Jenže to ty ji znáš..." řekl zklamaně. „Jak oni ví nikdy jsem o ní nemluvil?" zeptal jsem se nespokojeně, protože přišli na mé tajemství.