Laugy

Seděla jsem u stolu a popíjela svoji kávu. Která překrásně voněla. Usrkla jsem si z hrníčku a vychutnávala si tu nádhernou vůni s tou chutí. Jenže jsem si nemohla ji tolik vychutnat z mého divného pocitu. Nějaké ty divné pocity mi říkaly, že není něco v pořádku. Ale nemohla jsem přijít na to. Nikdy jsem to ani necítila. Dnešek byl první den s tím pocitem. Je to něco pro mě tak nového, až se toho bojím. Usrkla jsem si zase z mého hrníčku, který skrýval tak vynikající kávu. Nechápala jsem ostatní lidé, kteří říkali, že káva jim nechutná. Připadalo mi jako kdyby ji nikdy neochutnali. To jsem si vždy myslela i u ovoce a zeleniny. Ty věci byly tak dobré, a přitom se našel člověk, který je nesnáší. „Jak se vede Laugy?" zeptal se vysoký sebevědomý Viktor. Je to chirurg a není zrovna nějak neznámí dá se říci, že lidé o něm vědí víc, jak o mně. Byl hodný a příjemný hlavně kvůli tomu, že pracuje i s dětmi, na které se musí jinak než na dospělý. Ale na své sebevědomí nechtěl dát. Ukazoval ho všem. „Dobře. A jak se vede tobě?" zeptala jsem se a upila zase ze svého hrníčku. Přisedl si ke mně a odpověděl s úsměvem na tváři: „Taky dobře." Vždy mi plula v myšlenkách otázka: „Proč se se mnou snaží o konverzaci?" Měl tu mnoho jiných doktorů, s kterými si dobře rozuměl. Já byla tichá bleška, která mluví jen tehdy, když je to důležité. Medicínu jsem měla zmáknutou do každého detailu. Umím uklidnit, utěšit lidi umím rozeznat každičkou emoci. Ale svoje emoce, city mi připadali tak neznámí. Neuměla jsem je oddělit od sebe. Neumím je rozeznat... a tak přišel problém. Že s lidmi si neumím povídat jen tak. Umím si s nimi povídat o práci, o zážitcích a o názorech. Ale pouze s rezervou. Pokud přijde mluvení s lidmi mimo práci. Tak ani emoce tich lidí pomalu neumím rozeznávat. Od té doby se snažím splynout s davem neboli ze sebe udělat ducha, který nikoho nezajímá. Což byl problém. Já vystudovaná žena s nejlepšími poznatky medicíny. S dobrém jménem veprostřed Evropy. Možná kvůli tomu, že jsem se rozhodla studovat tady. Tak tu i dělám medicínu... pro všechny rodilá Britka v Čechách, která tu zůstala se svojí dobrou češtinou. Myslela jsem si naivně, že mě všichni v této zemi budou ignorovat. Mýlila jsem se byla jsem velkou pozorností. A potom mi to došlo... v malé zemi s velkými dovednostmi budeš zářit a ve velké propadneš mezi těmi nejlepšími. Udělala jsem velkou chybu. Ale uklidňoval mě ten pocit, že jsem nabídla něco této zemi. Lidé mě znali, ale moje sláva pomalu zanikala a já za to byla nesmírně ráda. Podívala jsem se na Viktora, který telefonoval. Nejspíš se svojí ženou. Z jeho vyprávění jsem věděla, že s ní má dvě krásné děti. A jedno už v pubertě.

Jake

Sledoval jsem je. Našel jsem je... jeli v autu do nemocnice. Nevím, proč zrovna tam, ale jedno jsem věděl chci unést toho, kdo bude mít zbraň z které se nedávno střílelo. Zastavil jsem se svojí motorkou a vešel do nemocnice. Hledal jsem kam se zašili. Dělali to strašně špatně hned jsem je našel. Bylo to tak snadné. Sledoval jsem je zpovzdálí zatímco jsem hledal osobu, která je vlastníkem zbraně. Blonďatá žena se starostlivým obličejem vešla do místnosti za doktorem a holohlavý muž s brýlemi ji následoval. Ty dva zůstali venku a opírali se o stěnu. No, ne zadlouho odešel i ten „šprt" a já si všiml, že ten pach pistole stále je na svém místě byla to ona, kdo ho postřelil. Nasadil jsem si helmu a vyšel směrem k ní. Místnost byla zcela prázdná, a tak jsem mohl použít svoji schopnost. Popadl jsem ji za rameno a teleportoval jsem se ven k mé motorce.
Využil jsem toho, že žena byla mimo z toho, že se ocitla venku na parkovišti. Zavázal jsem ji ruce a vedl ji k motorce. Pořád se ohlížela kolem sebe. Nevěděla, co se děje. A já té šance plně využil posadil ji na motorku a vyjel s ní. Cítil jsem, jak se vrtí... znamenalo to, že už je zcela zas při smyslech.