Popadl jsem ji za ruku a táhl směrem k našemu domku. Někdy jsem zazlíval Artovi, že jsme měli jednu budovu. Spíše bych preferoval chatky a jednu větší budovu, která by byla společenská. Ale už jsme měli tu naši budovu s našimi malinkými místnůstky. Vešli jsme do naší krásné místnůstky. Chtěl jsem se milovat s moji Hannah. Jenže ona je tak... poctivá a dochvilná. Takže odmítla a odešla dělat oběd. Aby se Art najedl až se vrátí z výpravy. Byl v městě, kde je rušno a plno lidí. Já jsem tam zavítal párkrát. Většinou jsem chodil navštívit rodinu. Hlavně mladší sestru, které jsem strašně přál vystudování práv. I když jsem věděl, že ona to zvládne i se svoji malinkatou dcerkou, kterou porodila ve dvaceti. Naší malé berušce jsou tedy dva roky, které si užívá naplno. Usmál jsem se na poslední vzpomínku na ni. Byla tak roztomilá. Zvládala svět s úsměvem na rtech a mě to pobuzovalo žít s úsměvem na rtech taky. Podíval jsem se na Hannah, která připravovala pečlivě náš oběd. Nehnul jsem očima od ní, ale tak trochu jsem se zakutálel ke svým myšlenkám. Hlavně k myšlenkám o Laugy... mé sestře. Začínal jsem pociťovat u ní zvláštní pocity. Dokonce jsem se ji začal vyhýbat. Teď si s ní jenom posedím vedle jejího domu a díváme se na hvězdy... tedy já ne. Někdy tam mrknu a ve své hlavě prohodím větu: „Co je pro ni tak zajímavé na hvězdách?" Když se ji na to zeptám, tak moji otázku vždy ignoruje. Nikdy vlastně nebyla výřečná, jak já a mladší sestra. Spíše to byl náš rodinný stín, který vždy mlčel. Nikdy jsem si nevšiml tich malých detailu, které nosila. Poznal jsem smutek, zlost, stres či tělesné změny na každém, ale nikdy jsem si jich nevšiml na ní. I moje sestra si dřív všimla jejího nového účesu než já. Frustrovalo mě to strašně, jenže roky plynou a já se čím dál víc bojím odpovědí. Cítím tu její energii, kterou nosí. Ale nemůže využívat své schopnosti, které umím já. Zkoušel jsem teleport, změnu v něco i čtení myšlenek nic. Byla něco, co mi nedalo spát, když jsem se s ní setkal. Naopak to bylo v dobu, kdy jsem ji neviděl dlouho... to jsem znal jenom ženu jménem Laugy, ale vše kolem mi připadalo, tak rozmazané. Chtěl jsem poznat to tajemství, ale někde se vždy zaseknu. Něco mi brání ji pozorovat všímat si tich malých detailů na ní. Kdyby otěhotněla Hannah věděl bych to hned. A Laugy byla opak u ní bych si toho nevšiml i v devátém měsíci. Hannah... podíval jsem se na ní a usmál se na ní. Nemohla vidět můj úsměv, protože byla ke mně zády. Co nás čeká v budoucnosti milá Hannah? Budeme doufám společně v jedné budoucnosti, v jednom pásmu, která bude jenom naše a nikoho jiného. „Co budeme dělat celý den?" zeptala se Hannah zvídavě. Její hlas mi vždy připadal tak uklidňující. „Co –" přerušila mě velká rána. Sebrali jsme se rychle na místo odkud se to ozvalo. Byl to Art. Ležel na zemi. Všiml jsem si toho dřív, než to zaregistrovala Hannah. Z jeho nohy se hrnula krev. Měl v ní střelnou ránu... nebyl to čistý průstřel. Kulka nejspíš pořád byla v něm. Což nedávalo smysl jeho tělo se umí vyléčit jako to mé. Co je na tom tak výjimečného. Hannah zalapala po dechu. Už si nejspíš všimla té rány. Popadli jsme ho za ramena a táhli do jeho pokoje, kde jsme ho položili na postel. Měl napjatou tvář. Nejspíš z té bolesti, kterou vysílala jeho noha. Neučil jsem se medicínu a už nikdy jsem to nezkoušel. I nalepit náplast mi dělalo problém a Hannah na tom nebyla jinak. Laugy šla mimo, sice ovládala medicínu jako nikdo jiný. Ale tohle bylo jiné. Kdyby to byla normální kulka, tak by se z toho vyléčil. Musím teď vymanit z něho, kde byl a kdo to byl. Musím tu dotyčnou osobu najít a přivést ji sem. Musí napravit to co udělal. Musí ho vyléčit. Sedl jsem si na kraj postele. Nikdy jsem neuměl mluvit s lidmi, když se jim něco stalo. Ale já potřeboval najít tu osobu. „Kde jsi byl? Kdo ti to udělal?" zeptal jsem se náhle. Chtěl jsem to vědět hned teď a uzdravit ho, aby žil jako dřív. Usmál se na mě, ale svoji bolest za úsměv nezakryl. „Byl jsem ve své rodné zemi..." oznámil těžce a dal si menší pauzu, „To jméno osoby neznám, ale vím, že jsou něco velkého," dořekl a odkašlal si. „Jak vypadal?" zeptal jsem se. Přestože jsem chtěl, aby to znělo klidně, tak jsem spíše zuřil. „Byl tam oholený chlapík s brýlemi, žena... blondýna... vypadala prostě jako ideální matka. Potom další žena ta zas jak nějaká středoškolačka, která chce být rebelka a potom týpek, který na ni žárlí. Brýle... prostě vypadal, jak šprt z nějakých filmů," jeho hlas mi říkal, že prožívá nejhorší bolest, co zažil. Vytáhl jsem se na nohy a mířil jsem si to do pokoje. Hodil jsem na sebe ochranný oblek na motorku, popadl helmu a vyrazil do světa. Hannah se na mě celou dobu dívala nespokojeně a vystrašeně. Teleportoval jsem se do jeho rodné zemi. Kde žil několik let.... Je to pár hodin, takže je snadné si všimnout té vůně od střelného prachu. Nasedl jsem na motorku a vyjel rychle jak jen to šlo.