Něco,co si vaše hlava vymyslí. „Lau?" zašeptal Jake a propaloval mě svými oříškovými oči. Podívala jsem se na něho tázavě a on pochopil, že má pokračovat dál:„Proč? Proč nejsi jako já?" zeptal se posmutněle a já ho zcela nechápala, co myslí. Přemýšlela jsem neustále o čem to mluvil a hned mi to došlo. Věděla jsem proč. Ale to proč, je velký tajemství, které se má dozvědět jindy ne teď.Nechtěla jsem pokračovat v tom rozhovoru a vykrucovat se, protože bych tím napáchala víc otázek. Než teď už měl v hlavě. A tak plácla jinou větu,která mě nezajímala, zato jeho mozek kvůli tomu vypne. „A co tvoje přítelkyně?"zeptala jsem se jistě. Hned jsem zaznamenala jeho rozzářený oči a koutky, které se daly do úsměvu. „Je úžasná! Díky, Artovi jsem se s ní setkal a za to jsem strašně vděčný. Cítím se s ní tak... bezstarostně... já ji prostě miluji a ona mě. Nikoho jiného nechci..." vždy mluvil o své Hannah dlouho, a tak jsem ho trochu poslouchala a trochu byla mimo. Dívala jsem se na hvězdy, zatímco Jake pokračoval ve svém projevu. Popisoval své pocity k ní a jak si spolu rozumějí. Vždy, když kolem ní začal mluvit. Tak jsem si přála ji poznat nestačil mi popis, že je blondýna a má krásné dlouhé štíhle nohy. Ano, Jake neuměl popisovat, ale já nebyla žádný opak. Ale pořád jsem byla na tom líp jak on. „Art, se na nás vždy dívá zuřivě, když se muchlujeme před ním," začal se smát Jake. A já si vzpomněla na popis toho Arta. Podle jeho popisu. Chlapík,který vlastní svaly, ale menší jak ty jeho. A k vlastnostem ho přirovnával k býku. Nechápala jsem proč, ale to jsem hned zjistila on se přirovnával k tygrovi,lvovi, vlkovi. Připadal mi směšný, že musel být nad tím a chtěl si uchovat přede mnou svoji čest. I když jsem mu většinou byla ukradena. Všimla jsem si,jak se nebe pomalu připravuje na světlo od slunce. I Jake si všiml a vstal do svého rovného postoje. Rukami si utřel zadní část kalhot, na kterým seděl. A podíval se na mě s rozzářenými očima. Nebylo to kvůli mně... bylo to kvůli tomu, že se vracel zpátky k Hannah. Nikdy jsem nehrála v ničem takovou roli. Moji roli jsem mohla přirovnat k posluchači. On byl vyprávěč,ostatní převezmou postavy, které budou přijímat pokyny od vyprávěče a já budu poslouchat jeho příběh, do kterého nepatřím. „Tak já odcházím zase pryč,"oznámil neutrálně a ohlídl se k lesu, „měj se, sestři!" vykřikl a vběhl do lesa. „Měj se," dodala jsem po tichu. A podívala se už na pomalu světlé nebe. Ato mi napovědělo, že bych měla už jít domů. Bydlela jsem u lesa v domě.Připadal mi prázdný, ale za to jsem byla šťastná z velkého soukromí, které mi nabízel. Nebyl obrovský měl to, co mi stačilo na život... na můj život ve kterým netrávím většinu svého času doma. Ten čas jsem trávila v nemocnici.Nemocnice to bylo pro mě slovo pro život. Žila jsem pro ostatní a pro mé tajemství, které jednoho dne budu muset vyzradit. A potom... se nejspíš vrátím domů anebo budu nadále žít tu? Vše bylo, ale sepsáno do papíru, který nesl jméno osud... ne, byla to budoucnost. Na osud nevěřím... pokaždé můžeme udělat něco jinak vybrat si svoji cestu. Budoucnost nemůže být stálá. Vešla jsem do domu a zula si své tenisky. Nesnášela jsem baleríny, prostě ženskou formální obuv.Sukně, šaty to taky nikdy nebylo pro mě vždy jsem preferovala spíše tričko a kalhoty. Líčení to u mě taky nějak nebylo na papíře spíše jsem byla přírodní.Cigarety další věc, co jsem nesnesla. Nekouřila jsem a nesnášela všechny ostatní kuřáci, ale nechávala si to pro sebe. Nebyla jsem zrovna člověk, který by řekl všechny své názory. Nejspíš i kvůli tomu jsem neprahla po nějakém muži.Cítila jsem se svá, když jsem byla sama. Samotu jsem si užívala. I když jsem dělala převážně s lidmi, tak jsem docela samotářský člověk. Možná to bude tou únavou, která se vždy objeví po práci. Dům, to slovo mě zahřívalo vždy u srdce. Měla jsem tu útulno jako vždy. Teda někdo si myslí, že ne. Že je tu jakýsi prázdno, neživo. Možná kvůli tomu, že jsem tu neměla rostliny. Ale to bylo hlavně z důvodu, že by hned zašli. Neměla jsem tolik času. Možná jen přece bych byla schopna ho najít, kdybych nebloudila ve své hlavě a v počítači si nehrála se svojí prací. Svým způsobem jsem závislá na své práci. Možná kvůli tomu, že nevím, co dělat s ostatním časem. S kolegy z práce jsem sem tam vycházela a povídala si s nimi. Ale pořád byl vidět náš rozdílný věk. Jsem moc mladá a už mám své jméno v doktořině. Nikdy jsem o to vlastně nežádala. Ale ve světě se dějí věci, která člověk nechápe. A já nechápala zase,jak jsem získala, tak dobré jméno v okolí. Hned po roku příchodu do nemocnice. Možná i tak, že jsem vlastně přeběhla všechny mé vrstevníci. Oni nadále studují a já si už hraji na doktora. Ale vše má své proti. Oni pařili poznávali svět o volnu a já se učila to co jsem ještě neznala. Nevím proč, ale nelituji toho, a to mě tak irituje. Nikdy jsem na zábavu nebyla. Chci to změnit, ale nejde to. Možná jsem jiná, protože nejsem pouhý člověk, za kterého mě všichni považují.