Dívala jsem se vždy na oblohu, kde zářili tisíce hvězd a měsíc. Bylo to jako vždy ozařující. Milovala se dívat na oblohu se hvězdami. Něco mě k černému nebi vždy přitahovalo. Byla to tma, která kolovala v mých žilách. Nebo to byly malá světélka, která mi připomínala naději mezi tou tmou. Nebo mi to připomínalo svobodu? Nevěděla jsem, co mi to připomíná, přestože jsem tak seděla už od malička. I když mě vždy hvězdy zajímali netoužila jsem po tom,abych je studovala. Pouze mě uklidňoval pohled na ně. Vždy jsem se potom cítila být blíže u mých přátel... u rodiny. „Ahoj, Laugy," řekl jemný chraptivý hlas.Podívala jsem se na něho. Krátké triko, které mu obepínalo celý hrudník a poukazovalo na jeho svaly. A jako vždy k tomu volné kalhoty, která nepadali dolů kvůli jeho kanadám. Podívala jsem se na jeho... zase oholenou tvář a krátké vlasy. Přestože moje oči už neviděli tolik kvůli tmě. Tak jsem věděla, že se nezměnil. Posadil se ke mně na trávu a zapálil si jako vždy tu svoji cigaretu kvůli, který měl tak chraptivý hlas. „Už zase mě nepozdravíš?" zeptal se jako vždy neutrálním hlasem a vložil svou zapálenou cigaretu mezi jeho rudé rty.„Pořád mě jenom navštěvuješ... proč to děláš?" zeptala jsem se sklesle a dívala se zase na tmavou oblohu. „Protože..." vyfoukl kouř z úst a pokračoval,„když tu sedíš, tak se neděje nic dobrého. Takže to tu navštěvuji každý den.Takže mi řekni Laugy, co se děje?" zeptal se neutrálně a nasál z cigarety.„Přece víš, že moje práce není nejlepší," postěžovala jsem si a podívala se na Jaka, který zase nasával ze své cigarety. „Zase někdo zemřel?" zeptal se a vyfoukl šedý kouř. „Ano, pětiletá holčička," oznámila jsem stroze. Brala jsem si na vinu její smrt jako každého jiného. Kdybych přišla dřív na její nemoc nemusela zemřít. Jako ty ostatní. Nesnášela jsem své chyby, které jsem se snažila opravit. Nakonec se mi to podaří, ale najde se další, a tak další zahyne. Povzdechla jsem si. A podívala se na Jake, který byl vždy bezstarostný.„Myslíš, že jsem dobrá doktorka?" zeptala jsem se s povzdechem. A obrátila pohled na nebe. „Víš..." popotáhl z druhé cigarety, kterou si zapálil, „já nemůžu říci, jestli jsi dobrá nebo ne. Ale jedno vím, zachránila jsi víc životů, než kolik lidí přišlo o život..." ucítila jsem kouř, který zase vypustil z úst, „takže bych řekl, že jsi dobrá doktorka. Která má právo být pořád doktorkou," řekl upřímně a díval se též na hvězdy. Nechali jsme proniknout to příjemné ticho, u kterého bylo slyšet bzučení i kvákání žab. „Tak co ty a chlapy" zeptal se opovážlivě Jake. Zasmála jsem se od srdce a on na mě vyslal nechápavý výraz. „Nemám čas... neustále jsem v nemocnici," objasnila jsem mu situaci. „Děláš si srandu Lau? Je ti už pětadvacet. Několik titulů ze školy,několik uznání. Dokonce máš i obhájené jméno, že jsi nejlepší doktorka. A přesto nemáš muže," zasmál se nad tím a pokračoval dál, „tvůj život je jedna velká nuda, děvče. Měla jsi vůbec nějakého muže?" zeptal se se smíchem. „Jaku,měla," odpověděla jsem s jistotou. „A kolik ti vůbec bylo pět?" dodal se smíchem a típnul cigaretu. „Nikdy jsem se vám nesvěřovala, ale měla jsem ho v osmnácti, tak se mi opovaž smát... děvkaři," dala jsem důraz na poslední slovo, aby si uvědomil. Že na tom není nejlíp. „Počkat!" vykřikl a podíval sena mě se svými oříškovými oči, „bylo mi šestnáct a ty jsi s někým chodila,když já šukal ostatní?" zeptal se vyděšeně, že mu za celý život něco uniklo.Všiml si každé věci, co se děla v naší rodině. Ale já věděla jak na něho.Vždy jsem uměla skrývat věci, a tak mě poslali k nim. Nikdy si nevšiml toho rozdílu mezi námi. Bylo mi to tak vždy divné, že si ničeho na mě nevšímal.Když si i všiml i toho, že nejmladší sestra v šestnácti otěhotněla. Svými palci si masíroval spalničky. Asi kvůli tomu, že si na tu chvíli chtěl vzpomenout. Hledal, co mu uniklo, ale já věděla, že v této době už nic nenajde. Měla jsem ho přečteného už dlouho. Věděla jsem o něm víc, jak on osobě. Věděla jsem o všem víc jak ostatní. O celém světě, měla jsem přečtený celý svět. I můj pán byl mnou vždy fascinován. Kdyby neexistovalo něco jako pravidla nikdy by mě sem neposlal nechal by mě u sebe a chránil svým tělem.Udělala jsem na něho dojem tím, že jsem ho přečetla do celého puntíku. Nečekal to a tím pádem jsem se pro něho stala něco cenného. Ale pravidla byly pravidla.Ocitla jsem se tu a mám úkol, který pro mě znamená jako život. Pokud můj úkol bude prozrazen, tak můj život bude jako... kdyby neexistoval. Zmizel by z celého světa a já byla pouze něco jako iluzí.