,, Ptám se pro ně,"řekla jsem po chvíli zaskočeného otvírání a zavírání pusy. ,,Pro Voděnky, které jsou lovnou zvěří. Pro Živlonošky, které se nikdy nesetkali se svou spřízněnou duší. Pro Limwaybureny co nikdy neviděli denní světlo..."

S každým slovem můj hlas sílil až jsem si uvědomila, že křičím a děsím tím Gi. Takže jsem se odmlčela, zhluboka nadechla a podívala se Lau přímo do očí.

,, Cokoliv co přijde, je šance na zlepšení, protože současný král je nepřítelem svého lidu."

Azrel sklopil zahanbeně pohled, protože se nejspíš cítil nepatřičně jako syn toho, proti komu bojuji.
Já ale už vím, že se svému otci nepodobá povahově stejně jako se mu nepodobá vzhledem. Dokázal mi to, když jsem mu to dovolila a přestala k němu přistupovat jako k nepříteli. Byl nepopsaný papír na kterém se nyní pomalu začínají rýsovat Sakeeidí obrazce. Jeden z naší skupiny na něj totiž zapůsobil ještě víc než já.

,,A i kdyby to bylo časem horší, tentokrát se tomu postavíme hrdě čelem,"postavil se za mě Mae a paži přehodil princi kolem ramen. Vypadají spolu na první pohled dost zvláštně.
Prameny černých vlasů někdy omylem zabloudí do bílých ale když se podívám do jejich očí vím, že žádný rozdíl není dostatečný aby je oddělil. Nyní už jsou jejich životy spojeny, osudy propleteny a jednou to možná budou právě oni kdo dokážou,že láska má svou sílu bez ohledu na to kdo jí cítí. Zatím to ale asi vidím jen já. Ty první jiskry než je to oba spálí.

,, Vypadá to, že všichni stojí za tím jak se rozhodneš,"řekl zamyšleně Lau a luskla. Ani jsem nestačila mrknout a celý prostor ozářilo světlo, které by mohlo směle konkurovat slunci.

Poprvé v životě jsem viděla nitro stromu kde někdo žije, ovšem přesně tak to vypadá...jako že tu někdo žije. Stěny sice byly kůra a lýko ale to bylo asi vše co napovídalo,že jde o strom. V jednom rohu stálo velké, na první pohled pohodlné, sofa. Hnědou barvou a přirozeným stylem dokonale zapadlo do prostoru. Na stěně vyselo velké zrcadlo, ve kterém jsem i jako laik viděla zámek Tankaru. Bylo to vševědoucí oko, kterým Lau sleduje okolní svět.
K tomu tu bylo několik židlí, stůl, pár křesel. Šlo by říct, že to připomíná nějaký salónek, i tady je ovšem nějaké ALE...
Ale stál tu uprostřed místnosti velký oltář na kterém zrovna v tuhle chvíli jasně zářila koruna Coed.

Slyšela jsem o ní pohádky.
Četla legendy.
Ve skutečnosti ale byla něco úplně jiného.
Úžasný artefakt, který svou září zastíní vše ostatní. Vzhledově ovšem byla přesně taková jakou jsem si jí jako šestiletá holčička v knihovně vysnila. Ničím nepřipomínala koruny lidského světa, neměla zbytečné šmuky ani ostré hrany. Vršek spíš připomínal velké ptačí hnízdo. Šípkový keř co si jen tak vyrostl uprostřed pole a větve mu směřují do všech stran.
Spodní část ale nejvíc připomíná věneček z květů co si dělají děvčata na louce.

Vlastně tak nějak i vznikla. Když matka příroda vytvořila tento ostrov, chtěla nechala v Tankaru vyrůst strom života. Velký košatý co by dokazoval jak moc jí na tomto světě záleží. Jenže místo toho ze země začali růst kovové šlahouny poseté trny, které vytvořili podobu koruny. Přestala to tedy podporovat v růstu a koruna začala kvést, ovšem pouze několik květů v řadě, které oddělovali spodní část od šlahounů.

Tenhle výtvor se matce přírodě nelíbil a tak začala znovu. Tentokrát už to strom připomínalo víc. Ze země vyrazili čtyři šlahouny a různě se kolem sebe obtáčeli až vytvořili skoro čtyřicet centimetrů dlouhé žezlo. Když ho zkusila zvednout ze země zjistila, že na konci má úplně kraťoučký kmen ze kterého vyrůstají kořeny.

Ani to nebylo o co usilovala ale došlo jí, že její velký strom života zkrátka v Tankaru nebude. Aby alespoň podpořila tradice rozhodla se to ucelit. Na potřetí už se nesnažila o strom života ale o jablko, které doplní její korunovační klenoty. Jenže ani tentokrát to nemohlo vyjít jak si představovala.
Ze země vyrazili opět čtyři šlahouny a v jejich středu byla velká nevzhledná koule po které se pnuly. Jakmile se dostali na vrchol vyskočila taková malá kulička a rozzářila se na všechny strany. Ten malý modrý drahokam má právě na svědomí volbu nového vládce.

,,To je ta koruna?"zeptal se Azrel okouzleně a já se pousmála. Přesně takový vliv to má asi na nás všechny, okouzlení. Přes náramek jsem to cítila i z Cassiana, i když ten to na sobě v tuhle chvíli nedával vůbec znát.

,,Ano, to je koruna Coed,"řekla Lau a přejel přes nás všechny pohledem. ,, Jeden ze tří velkých omylů, ukradených když se moci chopili lidé."

,,To je všechno?"zeptal se Kar zaraženě. ,,My se zeptáme a vy nám to bez zaváhání dáte?"

,,To jsem neřekl,"opravil ho Lau pobaveně. ,,Naopak, budete muset projít zkouškou a pokud uspějete řeknu vám, i kde jsou schované ty další dva kusy."

,,Co je to za zkoušku?"zeptal se Azrel podezřívavě. Bylo to oprávněné, protože už jen to jak to Lau řekl, nevěstilo nic dobrého.

,, Něco úplně prostého. Pravdu,"řekla nevinně a sedl si do, od prvního pohledu pohodlného, křesla a přehodila si nohu přes nohu.,, Jste lidé a já vám mám svěřit něco co jsme právě před vámi skryli.
Takže od každého z vaší prapodivné skupinky chci slyšet něco co má velkou váhou podíl na tom kým jste dnes a nevykládáte to na potkání."

Nervózně jsem se podívala na ostatní, každý na to reagoval úplně jinak.

Azrel se začervenal jako rajské jablíčko, což bylo docela roztomilé. Asi půjde o nějaký trapný nebo intimní moment.

Mae naopak zbledla, i vápenec měl v tuhle chvíli víc barvy. Vím o co půjde a naprosto rozumím, že ho to tak trápí.

Cassian oproti nim snad nepohl jediným svalem a jen to spojení mezi námi mi napovídalo jak je mu takhle situace nepříjemná.

Věděla jsem, že nikomu z nás se do toho nechce. Vždyť kdo by chtěl prozradit ten zlomový moment skupince lidí z nichž většinu zná sotva pár dní.

Sedla jsem si tedy na jednu z volných židlí a zhluboka se nadechla. Některé ze svých velkých momentů už jsem jim vyprávěla. Ať už jako varování nebo vysvětlení ale to ke kterému jsem se chystala teď mělo ještě větší váhu.
Byl to ten moment, kdy jsem pochopila, že nic není tak černobílé jak by se mohlo zdát.

,,Bylo mi tehdy asi deset,"začala jsem a sundala si kapuci aby mi všichni viděli do tváře.,, Bylo to teprve krátce poté co jsem dorazila do Thebillonovy bašty. Mohla jsem tam být tak měsíc..."

Odmlčela jsem se když mi došlo, že jen plácám abych to alespoň ještě chvíli oddálila.

,, Každopádně, zrovna jsem šla do knihovny, když jsem uslyšela zlomyslný smích, křik a téměř zoufalý pláč. Myslela jsem si, že jde o nějaká pokažená kouzla a tak jsem se tam šla podívat. Ten pohled asi nikdy nezapomenu..."zhluboka jsem se znovu nadechla a pohled mi mimoděk sklouzl na Casse. Musel všechny moje emoce cítit, i když jsem se snažila stále si udržet alespoň malý uklidňující úsměv.
,,Na zemi klečelo děvčátko, mohlo mu být sotva pět let, a vlastním tělem chránila chlapečka, kterému z rány na hlavě tekla krev. Kolem stáli starší kluci, mohli jim být tak patnáct, pokřikovali na ně nejrůznější urážky a když zjistili, že děvčátko neuhne chtěli se pustit i do ní... Oni je napadli jen proto, že šlo o potomky neutrálních Voděnek. "

Ani jsem si neuvědomila, že mi utekla jedna zbloudilá slza, dokud mi na rameni nepřistála Šey a nesetřela jí svým křídlem.

,,Tehdy jsem poprvé pochopila, že to není o druhu.
Zlo je všude,"přiznala jsem tiše. ,,Jen některé rasy mají větší předpoklady aby se u nich dala vypěstovat bezdůvodná nenávist...ke komukoliv."

Tehdy jsem se taky poprvé poprala s přesilou ale to už asi nikoho nezajímá. To totiž není pointou toho příběhu.

,,Můj příběh určitě nemá takovou váhu jako tvůj, přijde mi až směšné ho vytahovat potom co jsi teď řekla, ale pro mě měl velkou váhu,"přiznal Azrel který se slova chopil poté co jsem skončila. Chápal, že já už nic dalšího neřeknu a ani říct nechci. ,, Před čtyřmi roky, to mi bylo třináct, pozval můj otec k nám na zámek všechny vážené rodiny, které měli dcery v mém věku aby mi mohl vybrat nevěstu. Bral jsem to jako povinnost a snažil se dělat co po mě chtěl, jenže když mě pak při loučení jedna z těch dívek políbila....
Ztuhnul jsem, nebylo to takové jaké jsem očekával. Žádné příjemné pocity se totiž nedostavili. Prvně mi to bylo pouze trapné a když se ve mě pokusila podnítit nějakou větší reakci začlo mi to být nepříjemné. Celý ten polibek my přišel špatně, takový nepřirozený. "

Princ sklopil pohled. Zvedla jsem se a přešla k němu. Povzbudivě jsem sevřela jeho rameno až se na mě překvapeně podíval.

,, Možná se ti to zdá banální, proti vyprávění o šikaně ale má to stejnou váhu,"řekla jsem mírně, ,, Protože od toho dne jsi musel žít v neustálém strachu, když jsi viděl co tvůj otec udělal lidem jako jsi ty."

,, Možná ti to tak teď nezní, ale tohle je nejblíže k prokázání respektu od Helly, ničeho lepšího se nedočkáš."poznamenal Mae a já s ním v duchu souhlasila. ,,Můj příběh začíná tak jak je pro Limwayburena typický až se stydím s tím přijít, ale ovlivnilo mě to nejvíce."

Zatnula jsem podvědomě pěsti, protože mám jasnou představu čemu všemu čelí Limwaybureni a ať bude Mae vyprávět o čemkoliv dotkne se to všech.

,, Bičování když jsme nedělali dostatečně rychle bylo vždy na denním pořádku, ovšem tentokrát jedno z mladších dětí pořádně zřídili, protože nedokázalo unést totéž jako jeho o dvě hlavy vyšší kolegové. Měl jsem ho vzít dolů aby ho někdo ošetřil, jenže jsem zabloudil a jeho stav se čím dál horšil."vyprávěl a v tmavých očích byla stále hloubka jeho smutku jako by to prožíval stále dokola. ,,Dorazili jsme do nějaké staré komnaty plné knih. Neměl jsem čas se kochat, pouze jsem běhal od jedné k druhé abych našel alespoň něco co by ho zachránilo. V té době jsem ještě netušil nic o potenciálu na magii co někdo má a někdo naopak vůbec. Tak jsem zkusil to jediné co jsem mohl."

Odmlčel se, a kdybych ten příběh už jednou neslyšela byla bych napnutá jako ostatní.

,, Zachránil jsem ho,"řekl Mae když si užil jak byly všichni zvědavý jak to dopadne.,, A když jsme nakonec našli správnou cestu jedna ošetřovatelka mi vysvětlila, že to co jsem udělal nebylo tak prosté jak se může zdát. Řekla mi, že mám talent, který by byla škoda promarnit a mohl by ze mě jednou být silný Sakeeid."

,,A myslím, že jím jednou i budeš,"poznamenal Lau. ,,Jednou bude tvé jméno v síni silných mezi ostatními velikány."

,,Asi budu teď na řadě já, "povzdechl si Cassian a sedl si tam, kde jsem předtím seděla já. Upřel svůj pohled na zeď, jako by se nechtěl nikomu z nás dívat do tváře.

,,Aby to dávalo smysl začnu dost obecně. Celý život jsem slýchával hrůzostrašné odporné příběhy o tvorech co žijí za hranice našeho světa. Bylo období klidu kdy jsem se já osobně s ničím takovým nesetkal a pak, zhruba před pěti lety to začalo,"mluvil o něčem co pro něj mělo význam ale jeho hlas byl pevný, téměř bez emocí. Možná právě proto aby nezakolísal.,, V jednom kuse jsem měl na stole zprávy o temném stvoření z lesa. O té nejhorší z nejhoršího. Obávaná Daei měla pustošit naše oddíly a decimovat armády..."

Odmlčel se ale můj pohled na něm stále vysel. Nikdy jsem nepřemýšlela o tom jak mě vidí lidé. Doufala jsem, že v nich vzbuzuju nějakou obavu či respekt ale že jsem postrach mě ani ve snu nenapadlo.

,, Strávil jsem tedy každou volnou chvilku vymýšlením plánů jak jí zajmout aby už nedělala problémy. Studoval jsem vše co se o ní u nás vědělo, protože v prvé řadě je důležité nepřítele poznat,"pokračoval a tentokrát jeho pohled sklouzl na mě. ,,Byl jsem zvědavý jak ta stvůra vypadá a tak jsem byl mezi prvními, kdo se přišel podívat když jí přivezli na zámek. Umíte si jistě představit moje zklamání, když místo divoké zvěře ležela v kleci úplně obyčejná holka."

Tak tohle jsem nevěděla a rozhodně jsem si to nechtěla nechat líbit.
Copak já jsem obyčejná?
Na celém Karganto perdai je jen jediná Daei. Nejsem obyčejná.

,,Ten den jsem poprvé zpochybnil, že to co nám říkají je pravda. Ona se totiž ani v nejmenším nepodobala obrázkům co mi přinesli hlídky, nebo jaké byly v knihách."tentokrát spíš šeptal ale já slyšela každé slovo. Měla jsem pocit jako by se mi v ozvěnách vracelo a nutilo mě to slyšet, i kdybych nechtěla. ,,To změnilo úplně všechno. Začal jsem si pokládat otázku, co všechno ještě nebyla pravda...
Nakonec jsem musel otevřít oči.
Skutečná pravda si mě našla sama a byla neústupná dokud jsem se nerozhodl jí vzít na vědomí.
Ukázala mi, že vše čemu jsem celý život věřil je jen pustá lež. "

,, Myslím, že tohle by ti mělo stačit, Lau,"řekla jsem pevně a sundala korunu z podstavce. ,,A teď nám ještě dlužíš ty dvě místa.."

,,No jo, jistě."řekla s pokrčením ramen a natáhl ke mě ruku. ,, Půjč mi tu mapu a já ti tam ukážu kam máte jít."

Podala jí tu mapu a čekala. Tohle jsou nejužitečnější informace ke kterým se můžeme dostat.

,, Žezlo je tady, hlídají ho Gllorkové,"řekl a ukázala téměř do středu pouště.

Tahle informace mě vůbec nepotěšila. Jestli je nějaká rasa, které jsem se chtěla s lidmi vyhnout byly to ty ze syndikátu Vita.

,,Tak doufám, že tohle je nejhorší informace jakou mi sdělíš..."povzdechla jsem si a zamračila se na mapu.

,,Ani v nejmenším,"řekla Lau škodolibě. ,, Jablko je totiž ukryto v poslední velké síni Burenů, hluboko pod pohořím kde se těží Yai."

,,Pravda, tohle je horší."

,,Proč myslíš, že tohle je horší?"zeptal se Azrel, který jako jediný nejspíš nevěděl co to znamená.

,,Doli Yai jsou od svítání do soumraku nacpaný pozuby ozbrojenými hlídači, kteří se předhánějí kdo je nemilosrdnější. Tam jim bude jedno kdo jsme,"vysvětlila jsem a koruna mi najednou přišla ještě těžší.
Pokud ty doli přežijeme bude to zázrak.