Docela mě překvapilo,že se mi při cestě nahoru nezlomila ani jedna dýka což bylo samo o sobě překvapivé, i když jsem si stoprocentně otupila ostří.

Nahoře mě ale víc než tma překvapily tři hlasy co kolem vyřvávali moje jméno.
Jako možná by mi měla jejich starost lichotit ale sakra, to je nemůžu nechat ani chvíli bez dozoru. U těch dvou lidí bych tomu možná i rozuměla ale, že se k nim přidá Mae mi do hlavy rozhodně nejde.

To jako doufají, že proti sobě poštvou stíny či co? Uklidila jsem dýky a vydala se jim vstříc, nemůžu si dovolit aby na nás takhle upozorňovali.

,,Co to tu vyvádíte?"zasyčela jsem když konečně narazila na jednoho z těch houkalů.

,, Hledáme tě, kde jsi pro všechno královské zlato byla?"zeptal se mě Azrel nespokojeně. ,,Byla jsi pryč dlouho, kdyby nebyl Cassian naživu bál bych se nejhoršího."

,,A to vám dává právo řvát tu tak,že by to vzbudilo i veškeré duchy?"zeptala jsem se kousavě a můj hlas přivolal i ostatní.

,, Nebuď pověrčivá."řekl s ušklebkem Cass a já protočila oči.

Takhle to bylo minule také ale to mi ujeli nervy. Tentokrát už se od něj nenechám vyprovokovat.

Odvrátila jsem od něj tvář a raději se zaměřila na Mae.

,,Je načase aby tu nějaký Sakeeid udělal rituál a pomohl stínům na druhou stranu, aby mohli dosáhnout svého klidu."řekla jsem klidně i když jsem věděla,že to není malá žádost. Čím víc duší je potřeba osvobodit tím je náročnější.

Upřel na mě svoje černé oči a ve tváři bylo vidět,že uvnitř svádí vnitřní boj. Rozuměla jsem mu ale zároveň jsem věděla,že takhle to tu nemůže zůstat. Je tu až příliš dětí.

,, Seženu vše potřebné."ujistila jsem ho. Nakonec to vzdal a souhlasně přikývl.

Nebylo to zas tolik položek, stačila míza Šey, něco co zbylo po těch co tu žili a magický oheň a několik větviček z pohřební vrby. To je taková místní varianta smuteční vrby co roste u slané vody. Kdyby šlo ale jen o jednu duši stačilo by těch surovin mnohem méně.

,, Připomeň mi, proč to dělám?"zeptal se mě tiše když začal holí kreslit do hlíny znak pro cestu na druhý břeh, a nejenom pro to.
Nebyl zas tak složitý, menší úzký půlkruh a kolem něj větší široký půlkruh. Kdyby ho neznalé viděl, nespíš by si jen ťukal na čelo proč to ty děti nedotáhli do konce.

,, Protože máš u mě vroubek jak jsi je na mě nechal křičet."řekla jsem nevinně a zabodla do našich lidských přívěšků pohled.

Ona se Mae tváři jako bych jí tím mučila ale ono to není tak složité. Vrba slouží jako symbol pro vytvoření mostu, míza ze Šey je ve větším množství účinný jed, tedy symbol smrti, a magický oheň znázorňuje očištění. Tyto tři věci společně poskytnout duším na několik okamžiků bránu na druhou stranu.

A to nemyslím nějak obrazně.
Mae na znak položil misku s mízou, kterou překryl větvičkami a teprve na ně umístil oheň. Větve vzplály a vše spadlo do misky kde se to smísilo.

To byl zlomový moment, miska začala zářit nadpřirozeně modrým světlem jenž z ní nakonec vyskočilo jako živý a odkutálelo se kousek od nás. Tam rostlo a rostlo dokud z něj nebyla jasná brána, kterou by prošel i dospělý Vita.
Připomínalo to roztavené Yai, malé jezero tekutiny postavené kolmo k zemi.

Když se kouzlo ustálilo nebylo třeba víc než tiše stát a sledovat zhmotněné stíny co se jeden přes druhého tlačí k průchodu, protože už je to na tomhle světě asi příliš nebaví.

Každá tvář se mi zarývala do paměti a poslední šel ten klučina co mě zavedl k tomu písku. Než prošel ještě se na mě s úsměvem otočil a zamával mi. Očividně jsem udělala přesně to co po mě chtěl.

Jak se brána ztrácela stejně jsem z ní neodtrhla pohled dokud po ní už nebylo ani památky.

Světlo které z ní vycházelo osvětlovalo temnou noc takovým způsobem, že až když zmizelo uvědomila jsem si že svítá. Tenhle rituál nás stál víc času než jsem si myslela. Je ráno a to znamená,že budou blízko.

,,Mae, vem Azrela za ruku a nepouštěj ho. "Řekla jsem tiše a do hlasu mi už nepronikala žádná emoce. Byl jako led a stejný účinek měl na zbytek naší skupinky.

,, Proč..."načal princ svou otázku ale já ho co nejdříve utnula.

,, Nepouštěj ho za žádnou cenu."řekla jsem pevně a konečně se na ně podívala. Byly očividně zmatení ale já si nemohla dovolit se nad tím pozastavit.

,,A ty,"řekla jsem s povzdechem a zvedla pohled k nebi. Stále tam byla a hlídala nás.,,když už seš ten Kar dej pozor na moje tělo."

Nedala jsem mu šanci nad tím více přemýšlet,protože jsem už byla u Šey a sledovala okolí. Bylo to přesně jak jsem očekávala, od okraje města se už plížila sedmičlenná skupinka Živlonošek. Úplně nám odřízli veškeré únikové cesty a stahovali se v kruzích čím dál blíž.

No už s tím mají zkrátka zkušenosti. I kdybych je varovala není žádná šance,že by unikly včas ale stejně jim to patří, vždyť si je na sebe sami zavolali.

Slétla jsem níž a prohlížela si ty udatné bojovnice co se vydali po naší stopě. Nejstarší vypadala na osmnáct a žádná z nich se netvářila přívětivě, tohle je jejich teritorium co jsme narušili.
Z téhle strany by nikdo mimo lidí nepřišel,protože pro většinu je to příliš z ruky to takhle obcházet.

Přesto ale nedrželi v rukou zbraně, místo toho měli foukačky a kolem zápěstí pásek s krátkými šipkami.
To ale nebylo to nejzajímavější co měli na zápěstích, hned pod šipkami měla každá náramek s fragmenty duše.
Taková jejich tradice ale mě šlo hlavně o to, že na nás přišli vesměs pouze ohnivé.
Takže ta nejnebezpečnější možnost. Ze sedmy bylo pět ohnivých a zbylé dvě byly větrné. Ty tu jsou hlavně kvůli informacím, které se díky nim rychle dostanou z jednoho konce Karganto perdai na druhý a zase zpět. Ani nejlepší poštovní sokoly by ho nedoručili rychleji.

Ani bych si neuvědomila jak postoupili kdyby se Mae neotočila mým směrem.
,, Šey?"zeptala se překvapeně a v dalších chvíli jí z krku koukali tři šipky. No jo, Živlonošky ví že na Limwayburena budou potřebovat více než jednu šipku. Míza ze Šey je sice vykoná ale není to žádné kouzlo.

Azrel s Cassianem dostali po jedné šipce a mé tělo dostalo dvě. To není špatné, jedna by mohla být málo při tom,že mám Šey a tři by mě mohli zabít. Takhle si pojistili,že budu poslušně mimo stejně jako zbytek naší skupinky.

Se Šey jsme se domluvili,že raději vzletneme výš, nechceme abychom byly taky jen dalším tělem co leží tam na zemi mezi ostatními.

To náleží pouze těm dvounohým bez křídel.

Konečně Šey přestala trucovat kvůli tomu,že jsem se nechala zavřít a taky mluví. Předtím mi dávala jen svými pocity najevo co mám dělat nebo co udělá ona.

Ale měla jsi je alespoň varovat.

Už zase mě kára jako malé ptáče, jako by místo mé Animae byla moje matka. Tu jsem měla skvělou a další nepotřebuju.

Nechala jsem to bez odpovědi a raději se zaměřila na to co se děje pod námi. Živlonošky ohně se proměnili ve velké zrzavé lvy, aby mohli odtáhnout těla. No a zbývající dvě už dávno byly pryč aby mohli informovat jejich císařovnu.

Keynera je moudrá a mocná, i když tak na první pohled nepůsobí. Je teprve druhou generací jejich rodu a to jí dělá ještě váženější. Ona si pamatuje doby kdy tu ještě byl mír mezi lidmi a zbytkem ostrova.

Cesta na území Živlonošek byla docela rychlá, přece jen byly doby kdy se navzájem navštěvovali takže hranice jejich území byly spíše formalita. Přesto to ale vypadalo jako kdyby se přišlo do jiného světa, protože písčité pobřeží a dlouhá pláň se změní v rozsáhlý prales. Vysoké palmy a listnaté stromy, všude visí liány a i vyšlapaná cesta se téměř ztrácí pod množstvím kapradin kolem ní.

Jak bylo pobřeží pusté tak tady na každého musí doslova dýchat život, už jen pro všechny ty zvuky co se v dáli ozývají. Zvířata tu jsou ale povětšinou stejné jako za bariérou, bez nich by tenhle svět nebyl úplný a to by přece matka příroda nedovolila.

Kdybych neletěla nad nimi tak bych nejspíš zabloudila. Po teoretické stránce sice vím vše ale ještě jsem tu nikdy nebyla. Živlonošky se od okolního světa odřízli krátce po tom incidentu na plážích zatracených a lokální konflikty si řeší sami. Takže si přítomnost Daei ,co jsem jí já, nikdy nevyžádali.

Museli jsme i slétnout níž, protože jsme je přes hustý porost už nemohli dobře sledovat kam jdou.

Támhle už je jejich osada.

Informovala jsem Šey možná zbytečně když jsem zahlédla špičky jejich chýši.

Vidím. A všimla sis té magické aury co to tu obklopuje.

Jo, jsou mocnou rasou.

Což pro nás není vůbec dobré, čím mocnější rasa tím víc nenávidí lidi.
Nejen z toho důvodu jsem docela ráda za to, že jsme tu tak rychle, protože jsem si to tu chtěla důkladně prohlédnout než se zbytek skupiny probere a budu zase muset řešit aby jejich hlavy neskončili jako ozdoby nad dveřmi.

Musím uznat, že je to tu tím surovým způsobem nádherné. Vše tu působí divoce a nebezpečně stejně jako dívky co se postupně začali shromažďovat kolem velkého prostranství uprostřed mezi chýšemi. Nebylo jich tu sice moc, chýši asi třicet a děvčat jen kolem stovky.

Každá měla na ruce jednoduchý náramek se čtyřmi krystaly a jediný rozdíl byly barvy. Ohnivé je měli červená, vodní modré, zemní zelené a větrné je měli úplně průhledné. Tohle jsou čtyři fragmenty duše, které má každá Živlonoška a dokonce je s nimi i pohřbívají.

Na severním konci prostranství před na první pohled větší chýši stála socha a před ní stál trůn vytvořený ze všech čtyř živlů.
Ta socha byla první císařovny Živlonošek na tomto ostrově.
Matka Keynery, císařovna Hynary. Vládla už před tím než se přesunuli na ostrov a i zde několik dekád než si našla druha.

No a na tom trůně skutečně seděla císařovna.
Byla to osmnáctiletá dívka s dlouhými mahagonovými vlasy a očima barvy podzimního listí, které byly už na první pohled starší než osmnáct let. Byla nádherná ale ne tím něžným způsobem, měla své osobité kouzlo a vystupování šelmy. Nos měla ostrý, trochu jako zobák sokola a i když nebyla z nejvyšších čišela z ní autorita.
Zkrátka skutečná císařovna.
Jejich kůže byla tmavší než měli Voděnky ale zároveň jen o pár odstínů tmavší než by dokázalo udělat přirozené opálení. Ony jsou Živlonošky vlastně dost podobné lidským kmenům za bariérou ale oproti jejich šamanům mají skutečnou hmatatelnou moc.

Než jsem se ale dostatečně vynadívala začalo se z hromady těl ozívat bolestné skučení. Moje neštěstí se začalo probouzet a bohužel od toho nejnevhodnějšího člena. První se totiž probral Cassian.

,,Co...? Kde...?"rozhlížel se zmateně na všechny strany než mu pohled utkvěl na dívce co tu vše ovládá. Měla jsem to asi čekat ale stejně mě maličko zaskočilo sledovat jak se na Keyneru dívá jako by to byla ta nejkrásnější žena na světě. Do teď pro jsme pro něj byly jen nelidské stvůry ale stačí jedna osmnáctiletá císařovna a div neslintá.

,,Kdo jsi?"zeptal se rozhodně kajícněji než měl běžně ve zvyku. Takhle nemluvil ani ke svému králi ale ono dost dělá to její charisma.

Na tváři se jí usadil výraz nevíry než sjela tazatele od hlavy až k patě. Chtěla vědět kdo se ptá než se mu vůbec rozhodla odpovědět.

,, Já?! "zeptala se tvrdě a tvář se jí zkřivila odporem. I Živlonošky na první pohled poznají člověka. ,,Jak se odvažuješ na něco takového ptát, člověče. Já jsem císařovna Keynera, vůdkyně hrdého národu Živlonošek."

Jo, tohle není úplně místo kde by se měl chlap na něco ptát a člověk už vůbec ne.
Normálně bych si asi tenhle pohled užívala ale vidět jak s ním zachází i když je poprvé v životě kajícný mi nedělalo takovou radost jakou bych čekala.

Šey, drž mi palce.

S tímhle rozloučením jsem se vrátila do svého těla. Možná je lehce ironické tohle říkat sově, protože ta žádné palce nemá ale mi si rozumíme.

,,Jsme v Eile,"řekla jsem klidným hlasem když jsem se pomalu stavěla na nohy. ,,V císařství kde vládnou nestárnoucí ženy."

Postavila jsem se tak abych byla mezi nimi a dívala se jí přímo do očí. Mám k ní sice respekt ale ne takový abych se tu bezpáteřně krčila, není to můj styl.

,,Kdo se opovažuje?"zeptala se maličko zaskočeně, protože můj přístup asi nečekala. Nejspíš se mylně domnívala,že když je jeden z nás člověk jsme jimi všichni.

,,Helmalay Streigo pod křídlem sovy,"řekla jsem obřadně a Šey mi přistála na rameni aby mé prohlášení ještě podtrhla. ,,Jsem Daei Karganto perdai."

V tu chvíli už na mě nevěřícně koukali úplně všechny. Jedna černovláska s mrazivým pohledem to ale povýšila na novou úroveň.
Vystoupila z řady a ukázala na mě prstem.
,, Lžeš!"vykřikla a její slova ještě podpořil poryv ledového větru který mě obklopil.

Jsem zvyklá na různé reakce takže jsem jen v klidu stala a čekala až se zase uklidní.

,,To by stačilo."zasáhla císařovna dříve než to mohlo zajít někam dál. Pak se ale obrátila na mě a její postoj se od té druhé téměř nelišil. Stejně mrazivý a výhružný, i když ona se umělá lépe kontrolovat.

,,To co se snažila má sestra říct je, že Daei je mýtus kterým se děsili malé děti. I když Derisa zvolila poněkud drastický přístup tak za jejím názorem stojíme všechny."řekla odměřeně a sestoupila ze svého trůnu. ,, Možná máš vycvičenou sovu ale to neznamená,že tě budeme uctívat jako nějaké lidské vtělení bohů. Člověk jsi a jako člověk i zemřeš."

Kdybych byla kočka tak by tohle byl přesně ten moment kdy se mi naježí srst a začnu prskat, ale já kočka nejsem.
Nejsem ani žádné jiné zvíře, já jsem Daei a jako taková musím také vystupovat.

To,že ta dívka překročila nějakou pomyslnou hranici si jako první uvědomil Cass, což mě docela zaskočilo, on většinou nebyl zrovna ten nejvšímavější a přesto byl prvním kdo odemně začal couvat aby zvětšil mezeru co nás dělila.

,,Tak mě nech ti dokázat, že mýtus rozhodně nejsem."řekla jsem pevně a vykročila směrem k ní. ,, Jakožto žena mám právo vyžadovat Vaka dosso. "

,, Zemřeš."uchechtla se Derisa nemístně a císařovna měla taky na rtech krvelačný úsměv. Brali to jako příležitost dokázat,že nejsem tím co říkám.

,,Nebo vaše císařovna, je to buď a nebo."řekla jsem s pokrčením ramen a sundala si svůj plášť. Přeložila jsem ho přes ruku a podala Mae.
,, Když vyhraju přestanete s námi jednat jako s méněcenným odpadem. Budeme si rovni, všichni."

,,A pokud ne tak bude tvá hlava první co půjde dolů."řekla s ušklebkem.

,, Platí."řekla jsem s úsměvem a vytáhla své dýky.

Bohužel se potom strhla další vlna smíchu. Živlonošky stejně jako Proměnlivci nebo Vita uznávají hlavně sílu. No a moje Sai už zažili i lepší časy. Jednu špičku jsem si zlomila u Voděnek a druhou přiohla když jsem šplhala z té díry. Ostří bylo trochu poškrábané i s hlubšími rýhami.
Nevypadali jako žádné jejich zbraně, dokonale naleštěné a nabroušené jako by je kovář zrovna sundal z výhně.

Možná nejsou dokonalé, nejsou nové a určitě nevypadají jako by je teprve včera vytáhli ze zbrojnice.
Ony totiž stejně jako já pochází z reálného života. Zachránila mě víckrát než by si kdo pomyslel. Jsou mou součástí stejně jako Šey a ať si myslí cokoliv bude to tahle čepel co vyhraje.
Nejednou jsem na ní vsadila svůj život a dnes to nebude jinak, nikdy jsem toho ovšem nemusela litovat.

Kruh kolem nás se zvětšil a i zbytek mojí skupiny odvedli za čáru označující konec plochy pro souboje.

,, Žádná pravidla."řekla Derisa a tím s konečnou platností určila atmosféru celého souboje.
Ani jedna z nás už nebyla malé dítě a tak jsme neviděli smysl v tom půl hodiny kolem sebe chodit po špičkách než se jedna z nás rozhodne vystartovat.
Zaútočili jsme na sebe téměř zároveň a k mému překvapení si i ona jako svou zbraň vybrala Sai.
Čepele do sebe s ostrým skřípěním narazili a jiskry se rozběhli do všech směrů.
Přeměřila si mě přes zkřížené ostří než mi zkusila podtrhnout nohy.
Znám jejich styl boje až příliš dobře, chvíli si budou hrát se svou kořistí než přijde na řadu nějaké skutečně nebezpečné zvíře.

Vím,že mě nesmí dostat na zem ale co ona neví je, že tenhle pokus byla kolosální chyba.
Rychle jako škorpion jsem jí zabodla své ostří do nechráněného stehna a o dva kroky couvla.

Šokovaně vykřikla a sledovala jak jí z nohy teče krev. Vím,že je to jak jít rudým hadrem na býka ale já se jí nebojím.
Vlastně jsem přesně čekala na ten moment kdy se přestane kontrolovat. Proměnila se v mohutného lva a vyrazila mi po krku.

Což se ukázalo jako její další velká chyba.
To zranění jí zpomalilo a já se bez problému vyhoupla na ten mohutný hřbet.
Hned teď a tady bych jí mohla zabít, pokud bych tedy chtěla. Mohla bych jí zabodnout Sai ze strany do krku a vykrvácela by než by dopadla na zem nebo jedna rána mezi lopatky, přeťala by míchu a byl by konec jednoho lva ale to já nechci. Nepřišla jsem sem bojovat a moje pozice Daei mi to ani nepovoluje.

Spustila jsem tím ale něco na co by většina bojovníků připravená nebyla. Tělo podemnou najednou bylo definicí nestálosti, každou chvíli se proměnila na jiné zvíře jen ve snaze mě shodit pod sebe. Jo, kdybych byla někým jiným je to dobrá taktika ale já nejsem člověk aby semnou takhle zametala. Pevněji jsem sevřela ruce pod jejím krkem a připravovala jí o kyslík, který k těm kouskům tak moc potřebuje.

Nemám tolik možností jak to ukončit když jí nechci zabít a tak jsem musela počkat až omdlí. Pak se automaticky promění zpět do své podoby a já mám už napůl vyhráno. Stejně jsem ale s ostřím na jejím krku čekala než otevře oči a vzdá se. Druhou dýku jsem ale nedržela jen tak u těla, měla jsem jí připravenou na její hrudi u srdce pro případ, že by se chtěla pokusit o nějakou poslední zoufalost, která obrátí souboj v její prospěch.

Jako bych to přivolala, otevřela během vteřiny oči a následně už se mi do zápěstí zakusovala lví hlava.
Nedávala jsem nic najevo, protože by to brali jako slabost, ovšem v duchu jsem nadávala na všechny její předky. Cassian ovšem takové zábrany neměl, zařval bolestí dostatečně za nás oba.
Dýkou na hrudi jsem zatlačila hlouběji aby zlehka poranila kůži a podívala se jí do očí.

,,Už jsi s těmi zoufalými pokusy skončila?"zeptala jsem se chladně a užívala si její nenávistný pohled když povolila sevření mého zápěstí.
Věděla, že prohrála.
I já jsem to věděla ale musela jsem čekat, nakonec kapitulačně zvedla prázdné dlaně na úroveň svých ramen a zaťala čelist.

,, Vyhrála jsi, Daei."řekla stroze.
Poslední slovo vyplivla s takovým odporem až mohla konkurovat lidskému králi.

,,Jsem ráda, že jsme si vyjasnili kdo je kdo než přistoupíme k dalšímu vyjednávání."řekla jsem klidně se spokojený úsměvem a postavila se na nohy.
Samozřejmě jsem jí nabídla pomocnou rukou aby věděla,že předemnou nemusí stále ležet v písku.

Bylo to z mé strany dost odvážné gesto, protože jsem jí nabídla tu zdravou bez otisků jejich zubů. Kdyby chtěla mohla by mi pochroumat obě zápěstí. Tím bych se na několik dalších dní stala velice zranitelnou.
Nedůvěřivě sledovala mou dlaň dobrých pět minut než se jí se zavrčením chopila a nechala se vytáhnout na nohy.

,, Daei je příliš formální, říkej mi Helly."