Možná bych se vám měla představit, protože jak náš král milerád tvrdí, za všechno můžu já. Kvůli mně je období sucha a kvůli mně veškeré sazenice, co sedláci měli, shnili. Což ani mně samotné nedává smysl. Jak může být jedna osoba zodpovědná za dvě tak naprosto odlišné katastrofy?

Ona sice asi bude, ale nejsem to já.
Tohle vše je dílem matky přírody, která zuří. Nebo přesněji běsní, protože se jeden sobecký král rozhodl vzepřít jejímu rozhodnutí a porušit veškerá pravidla, která na počátku věků nastavila. Bylo to chvíli potom, co vytvořila náš ostrov.  Chtěla totiž mít kontrolu nad tím, jak bude fungovat naše soužití.  Ono to vlastně není ani tak dlouho ale zní to lépe než: ,Někdy v době mezi světovými válkami se zrodil náš ostrov jenž se liší od všech ostatních, jak jen může, a možná ještě víc'.  

Karganto perdai, nebo-li stále se toulající, měl být útočištěm pro tvory, co nezapadají do toho standardního lidského světa plného válek a násilí. Měl to být ráj, kde bude mít každý své místo a nějakou dobu to tak skutečně fungovalo. Ostrov se nikdy neobjevil na jednom místě dvakrát, ale ti, kterým byl určený, věděli instinktivně, kde ho najít. Každá rasa dostala svůj úsek, na kterém mohli spokojeně žít.

Začátky byly jako vždy idylické. Dodržovali jsme hranice území a kdokoli byl kdekoli vítán. Mysleli jsme, že to tak bude stále. Jenže to by platilo pouze v případě, kdybychom několika lidem nedovolili jít sem s námi v naději, že v případě nouze bude snažší navázat kontakt s vnějším světem, který si žil svým vlastním životem. Což se nakonec ukázalo jako naše největší chyba.

Lidé byli zpočátku naší součástí a vybrali si srdce ostrova, které bylo nejrovnější a nejvíce vyhovovalo jejich způsobu života. Mohli se tam v poklidu věnovat zemědělství a být nejblíže našemu aktuálnímu králi.
Pak se ale veškerý poklid začal chýlit ke konci. A to díky přesvědčení lidí o své nadřazenosti. Sice to trvalo nějaké to tisíciletí, než se našel dostatečně velký prevít, který by měl odvahu postavit se tomu, co matka příroda stanovila. Ale když už tu jednou byl, našlo se mnoho stoupenců, co mu více než ochotně pomáhali. Uzavřeli hranice svého území a pronásledovali každého, kdo se byť jen nepatrně lišil. Včetně mě.
Jenže tohle nikdy nebylo o mně. Je to o království, ve kterém víceméně žiji.

Tankar bylo kdysi nádherné místo. Pole se zelenala a sedláci byli šťastní. Lovci měli dostatek kořisti a nad tím vším se tyčil zámek, který měl být symbolem rovnosti. Sedm věží, každá za jednu rasu, která se podepsala na papír s přenesenými pravidly našeho soužití. To mělo omezit veškeré budoucí problémy, ale takhle to bohužel nefunguje.
Tak dlouho lidé sledovali ten palác v touze ho vlastnit, až úplně zapomněli na nějakou rovnost. Ostatní rasy jim stály v cestě k tomu, po čem toužili, a tak se nás rozhodli jednoduše zbavit.

Prvně to vypadalo docela nevinně. Čas od času někoho nepustili za hradby. Jenže pak začali nelidští obyvatelé hlavního města mizet po jednom, či po dvou, aby to nebylo nápadné. Teprve po letech se přišlo na to, že je zavírali do šatlavy z úplně průhledných záminek, jen aby si jejich domy mohli přivlastnit lidé. A když je konečně pustili, museli z města a následně i z království pryč. Už tam pro ně nebylo místo.

Čistka se stupňovala do takové míry, že nelidé nalezeni v království byli na místě usmrceni nebo do konce dne popraveni. Těm fanatikům bylo navíc jedno, jestli šlo o muže, ženy, či děti. Neušetřili nikoho. Jediní, kdo tomu unikli, byly ti, kteří se od lidí vzhledově téměř nelišili. A to jen díky tomu, že neexistoval žádný seznam s tím, kdo je člověk a kdo ne. Do té chvíle to každému bylo jedno, a poté si lidé mysleli, že už to není potřeba.
To byl ten moment, kdy lidé s konečnou platností získali zámek Minearei saba, i stejně jmenující se město kolem něj, plně pod svou kontrolu. Nikdo z nás jim nemohl, nebo spíš nechtěl, vzdorovat. Měli jsme svá území, kde jsme byli svými pány. Tam nás nikdo nelovil jako zvěř při honu.

Chtěli jsme jim nechat Tankar a uzavřít hranice, jenže lidem nic není dost. Když získaly zámek, jejich chuť vzrostla.
Proč by se měli tísnit v malém království, když je ostrov tak velký?
Jim přece patří Minearei saba, což znamená že jsou králi nejen Tankaru, ale i celého Karganto perdai. Takže tu přece nemusí tolerovat ty podřadné rasy, jak nám lidé rádi říkají. Přestože i naši nejbarbarštější sousedé jsou kultivovanější než oni.

No a někdy v téhle části příběhu do toho vstupuje můj druh. Nemůžu říct že já, protože to bych tu teď nebyla a nevyprávěla to. Nebo bych to vyprávěla v houpacím křesle, zatímco bych odpočítávala minuty do svého funusu. On totiž první střet mezi lidským králem a Daei byl uskutečněn mou pramatkou. Následně to po její smrti převzala matka a po ní já.
Daei jsou něco jako strážkyně rovnováhy z pověření samotné matky přírody. Jenže na to, že máme být její svaté bojovnice, nám toho do vínku moc nenadělila.
Žádná nadlidská síla, čtení myšlenek nebo nezranitelnost, což by se zrovna při boji docela hodilo. Ne, my jsme jako lidé – odkázány jen na osobní talenty.
Jen s jediným rozdílem.
My máme Animu. Část nás samotných se převtělí do životního společníka, se kterým sdílíme mysl, duši i životní energii. Když umřeme, padne s námi, ale dokud žijeme, nemůže zemřít. Jeho podoba se různí s ohledem na podstatu jeho Daei, ale jedno je vždy stejné. Měděné oči, co vždy vše vidí.
No, možná skoro vše. Jinak si totiž neumím moc vysvětlit, jaktože jsem první Daei, kterou zavřeli do kobky v nejvyšší ze sedmi věží. Naštěstí ale jen já.
Moje Anima je stále volná.

Ona se totiž holka chytá lepe než sova, takhle to tedy alespoň vysvětlovali králi ti, co mě chytili.  Jestli vás ještě zajímá, koho chytili: Helmalay Streigo jméno mé. Na moji hlavu byla ještě donedávna vypsaná pěkně tučná odměna. Ona ale brzy určitě znovu bude, protože divokého ptáka není tak snadné chytit do klece.

Tak je to tu, první kapitola mé vlastní originální fantasy. Nebudu tu slibovat pravidelné vydávání, protože toho nejsem schopná. Pouze bych vás tu chtěla oficiálně uvítat a poděkovat těm co měli prsty v tom,že se u téhle kapitoly můžeme sejít.
99KatteyMistyBlack99 za to, že mi byla pro tentokrát Betou a DestinyDraco za to,že mi domluvila.
Jinak by to nejspíš zůstalo jen jako další soubor v počítači.