Nejistě jsem přešlapovala v soví podobě na břehu zátoky a sledovala hladinu která už dávno nenesla žádné stopy toho,že do sebe vtáhla víc jak jednoho člověka. Musela jsem tu čekat na Mae i na své tělo, protože Šey pod hladinu nemůže.

Stále mám v hlavě milion myšlenek, které patří k mé roli Daei. Vždyť...měla jsem je ochránit. Mě samotné na nich moc nezáleží ale starostlivost je mou přirozeností.

Ale až je dostanu do rukou zakroutím jim krkem. Ti dva pitomci se nechali jako začátečníci chytit od Voděnek i když jsem jim tolikrát před tím opakovala, jaké nebezpečí představuje jejich zpěv.
Princi bych to možná ještě nějak prominula, je mladý a na přešlapy má právo ale ten Kar by měl být vycvičený. Sice můžu u lidí zpochybnit ledacos ale do dnešního dne jsem na seznamu výcvik bojovníků neměla.
Teď už ale mám.

Zrovna když se mé přemýšlení z výčitek obrátilo na barvité představy co s nimi udělám až se mi dostanou do rukou vyšla z lesa Mae a mým tělem hned za zády. Neváhala jsem ani setinu vteřiny než jsem své vědomí vrátila zpět do těla.

,, Musíme dolů."oznámila jsem stroze a začala přecházet po celém břehu. Vím přesně co hledám ale jako sova jsem to neviděla ,takže musím zkusit svoje oči a obrátit každý list. Tedy další, protože tou jedinou co jsem tu zahlédla nakrmily ty dva.

,,Co hledáš?"zeptal se mě Mae nechápavě a jen tak mimochodem se mi postavil do cesty.

,,Šey,"odpověděla jsem zatím co jsem klečela a koukala pod jeden keř.

,, Vždyť sedí támhle na stromě."řekl tónem jako bych se zbláznila a pro jistotu mi tu mojí sovu ještě ukázal.

,,Tu kytku, zlato."řekla jsem s povzdechem a spokojeně se ušklíbla když jsem jí konečně zahlédla. Byla tam poslední ale to nevadí. Jejich dvacet okvětních lístků, které v tuhle chvíli hráli každý jiným odstínem růžové bylo schovaných pod velkým listem aby na ní tolik nesvítilo. Ten jediný květ mi tak akorát zakrýval dlaň když jsem ho utrhla a krátké mečovité listy se položili na plocho na zem. Trpělivě vyčkávali než květině doroste další květ.

Otrhala jsem všechny okvětní lístky a rozpočítala je napůl. Míza Šey sice paralyzuje ale její okvětní lístky umožňující dýchat pod vodou. Každý okvětní lístek umožní dýchání jen na určitou dobu ale stejně jako samotná květina je i ta lhůta strašně proměnlivá.

Jednou je to hodina a jindy celý den...
Ani nejchytřejší Sakeeidi zatím nepřišli jak zjistit jak dlouho schopnosti dané Šey vydrží.

Bez doplňujících otázek začal listy žvýkat jen co jsem mu je dala a jsem za to vděčná. Mae naštěstí ví, že ke všemu co dělám mám důvod.

Jenže, tohle je něco na co jen mi dva ani zdaleka nestačíme. Nikdo se nevzdá tak snadno trumfu v podobě hlavního Kara a prince, dokonce ani někdo tak mírumilovný jako béžové Voděnky. Na to jim lidé až příliš ublížili.
Je mi jasné čeho chtějí dosáhnout a pokud by to bylo alespoň trochu reálné asi bych jim ani nebránila, ale ono není.

Není možné,že by král přistoupil na to aby se intimní kontakt s jinou rasou stal legální. To by raději obětoval Azrela a šel si vytvářet jiného následníka.
Proč to dělám a důsledky, jsou teď ty poslední otázky na které bych chtěla znát odpověď.
Důležitější je, jestli mi pomůže.

Sedla jsem si na břeh s nohama ve vodě a těsně nad hladinou začala volat její jméno.

,,Siell? Siell!"

Vracelo se mi to ozvěnou a vibrace mého hlasu rozechvěly jinak tak klidnou hladinu. Ona je ten zlomový bod, který rozhodne o tom jestli uspějeme nebo se tam ty dva utopí.

Kéž by přišla hned ale tak to nebylo, trvalo to naopak tak dlouho až jsem přestala doufat,že se vůbec objeví. Pak se ale nad vodou objevila čupřina tmavých vlasů o kterých se nedalo mluvit jinak než jako o chaotickém hnízdě hadů. Dřív měli její vlasy možná tmavě modrou barvu ale bahno ze dna oceánu také udělalo své.

Jak se z ní postupně objevovalo čím dál víc Mae couval. Tmavá kůže byla místy světlejší, podle toho jak zrovna dopadalo slunce když rostla. Nejtmavší byla v oblasti žáber a na ramenou kde kůže tvořila nebezpečně vypadající výrůstky, které slouží k porušení sítí rybářů když se náhodou dostanou tak hluboko. Místo mušlí jí hrudník kryly velké šupiny pokryté řasou stejně jako označovali přechod těla na dva silné žraločí ocasy. Z těch jsme ale viděli jen vrchních deset centimetrů tmavě šedé kůže.

Usmála se až vynikly špičaté zuby, ne moc jiné oproti těm co mají piraně a natáhla ke mě ruku s dlouhými světle zelenými spáry místo nehtů. Těmi umí ve zlomku sekundy chytit rybu či zabít člověka a ještě v té temné hloubce svítí.

,,Takže stále žiješ.."ozval se temný ale melodický hlas a já se musela uchechtnout. Sice jsem to tak nějak čekala ale stejně mě to dostalo. Vážně přišla na zavolání.

,,T-to je ale temná Voděnka.."ozval se zamnou roztřesený hlas a já si povzdechla. Jejich zjev a pověst vzbuzují hrůzu i v těch nejotrlejších válečnících, což ani Mae není.
Je odvážný a má dobré srdce ale otrlost na seznamu jeho vlastností není. Kdyby ano asi by se nestal Sakeeidem.

,,Jen tak napůl.."řekla jsem klidně a přijala její nabízenou ruku. ,, Zlato, tohle je Siell....moje známá."

Shrnula jsem to v kostce a za její pomoci vstoupila do vody. Ono se to zdá zbytečné ale břehy v zátoce ploutví jsou zrádné. V jednu chvíli jdete po rovném písečném dně a v dalších už trčíte po krk v bahně. Voděnky ale ví přesně kam šlápnout a i kdyby ne tak by mě nenechala uvíznout.

,, Mae.."ozval se můj společník rozladěně a váhavě se ke mě přidal. Napůl se jeho nedůvěře nedivím, teď je chlap a jako takový je pro Voděnky přirozená kořist ale vše nikdy není tak černobílé jak se zdá.

Když už jsem byla z mělčiny a chtěla zkusit plavat začala mě jeho váha táhnout ke dnu, protože se mi obmotal kolem ruky kterou jsem se nedržela Siell. Mae je z dolů sice venku už pár let ale stále vodě celkově nedůvěřuje. Vidí v ní svého nepřítele.
Za to může jeho trpasličí stránka.

,,Tak vzhůru do hlubin.."řekla jsem hořce a ona se zasmála. Pevněji mě sevřela až jsem cítila jak mi její nehty poranili kůži než se s typickým delfíním skokem ponořila a nás stáhla sebou.

Ten první moment jsem měla pocit jako bych se topila než se moje plíce přizpůsobili dýchání vzduchu. Sice jsem věděla co mě čekala ale stejně to nebylo o nic příjemnější. Zhluboka jsem se nadechla vody a konečně si moje oči přivykli na to zvláštní šero tady.

Bylo to s jako bych byla pod hladinou poprvé ale zároveň to bylo stejné jako když jsem skutečně byla. Lehce namodralé světlo dopadalo na dno a odkrývalo jeho taje. Množství mušlí velkých jako dlaň našeho Kara, kostry nešťastníků co je utopili a čím dál jsme byly tím tu přibývalo korálů. I ryby se tu potulovali, ovšem když zahlédli Siell zůstala po nich jen krátká stopa bublinek jak ploutve zvlnili vzduch.

,,Budeme tu dlouho?"zeptal se Mae když se nějakým způsobem oklepal ze všech těch šoků, kterým jsem ho vystavila.

,,Ano,"odpověděli jsme se Siell zároveň, protože to je jednodušší než říct,že ne. Vždy se to může ještě protáhnout, nemluvě o tom že stále nevíme kde konkrétně jsou.

,,A kam nás táhne?"ptal se dál a já protočila oči. On se prostě nemůže smířit s tím,že až tam budeme tak tam budem.

,,Do Atalay,"řekla jsem mírně a pousmála se na něj. ,,To je podmořské město béžových Voděnek. Narozdíl od temných, které jsou více samotářské a každá sama za sebe, se ty béžové se shromažďují."

,, Objímačky sardinek.."odfrkla si kysele a bylo vidět, že jí tohle vůbec není po chuti. Sice není typická temná ale velké skupiny nejsou její šálek čaje. Má ráda svůj klid.

,,Oni mají vlastní město?"zeptal se zaskočeně a já už to ani nekomentovala. Proč by jako neměli mít vlastní město, i když musím přiznat že mě to tenkrát taky zaskočilo.
Myslela jsem si totiž,že města Voděnek jsou jen za hranicí lidské říše na perleťových plážích.

Další kus cesty jsme byly všichni ticho a jen sledovali dno. Sice to vše bylo moc pěkné ale já byla stále myšlenkami u těch dvou joudů. Procházela jsem si v hlavě schéma města a skládala si seznam míst kam by je mohli zavřít. Je to docela dost možností ale v důsledku mi zůstali jen dvě. Na ty ale nebude moc lehké se dostat.

Měla jsem v hlavě hned několik taktik když jsem si všimla,že Mae sevření povolil. To bylo zvláštní, protože mě celou dobu svíral jako bych byla to jediné co ho drží při životě. Přestala jsem tedy přemýšlet nad těmi dvěma a zaostřila na to co se nacházelo před námi.

Tentokrát u mě pohled na věže vzbudil úplně opačnou reakci než když vidím Tankar. Je to nebe a voda.

Atalay je skutečně skrz na skrz mořský. Věže mají na špicích velké mořské hvězdice a zdi zdobí vlastně úplně vše co se na mořském dně dá najít. Mušle, koráli, sasanky, zlaté mince, perly i kameny jsou pouze vrcholkem seznamu, protože Voděnky jsou jedni z mála co překračují bariéru chránící ostrov před vnějškem. No a svou kořist si moc rády vystavují na odiv.

,,To je.."řekl se Mae zaskočeně.

,,Atalay, ano."souhlasila jsem ale on zakroutil záporně hlavou.

,,Chtěl jsem říct nádhera."opravil mě a já mu musela dát za pravdu. Celé město se v slunečním světle procházejícím vodou třpytilo a vlnilo až celé působilo dojmem živého organismu, který jen dovoluje ostatním v sobě žít.

,,Přestaňte se tu rozplývat nad těmi jednoploutvými. Musíme pokračovat jestli máme najít to co hledáte a zmizet než se nás pokusí zastavit."řekla Siell ale já slyšela i to co neřekla. My s Mae bychom tu byly v bezpečí pokud by nás chytili ale jí by nejspíš vykostili. Mezi béžovými a temnými panuje odvěká nenávist.

,, Bude to v pořádku."řekla jsem pevně oběma sevřela ruku. Možná je to absurdní to takhle jistě tvrdit ale já dohlédnu na to aby jsme se odtud tentokrát dostali v pořádku všichni.

,,Kde chceš začít hledat?"zeptala se mě Siell když už se dokázala opět soustředit na to co máme udělat místo toho aby si představovala co by s ní všechno mohli provést.

,,Zkusila bych díru pod městem, protože pokud chceš někam uvrhnout suchozemce tak proč ne do tunelů pod městem."řekla jsem věcně a mimoděk cukla prsty jak jsem si chtěla prohrábnout vlasy ale nakonec jsem to neudělala. Tedy hlavně proto,že mě jeden držel pevněji než druhý a navíc mi proud stejně nedovolil ty vlasy nějak usměrnit. Budu si muset počkat nahoru.

Opět jsem se pousmála nad rozdílností této rasi a té lidské, lidé by bez zaváhání zavřeli takové nebezpečné vězně do věže kde je menší pravděpodobnost úniku ale tady je naopak dají pod zem, protože ve vodě by z věže unikl úplně kdokoliv. Stejně bych se ale vsadila, že se jeden z nich zeptal proč je raději nevsadí do věže.

Náš podmořský průvodce se zamyslel než prudce změnil směr a vedl nás kolmo proti písku, který se čím dál víc přibližoval. Tentokrát jsem si i já musela opakovat,že jí věřím abych se nevytrhla z jejího ocelového sevření. Už jsem úplně viděla jak narazíme a při její rychlosti by to byla ta poslední věc co bych v životě viděla. To není moc hrdinská smrt pro Daei.

To bych ale podcenila tvrdost jakou se vyznačuje modrá kůže naší průvodkyně. Díky rychlosti kterou nabrala se zavrtala do písku jako žížala a nás táhla za sebou. Bylo to ale více než nepříjemný, měla jsem pocit jako by mě něco sežralo a teď jsem absolvovala trávení. Písek mě řezal do kůže a nechával za sebou víc jak stovku stop. Přesto jsem se nepustila.
Mám z nich nejzranitelnější kůži a vím to.

Po cestě která mi přišla jako nekonečná jsme vypadli uvnitř temného tunelu. Jako jediné světlo nám tu sloužili drápy Siell a to byl taky jediný způsob jak jsem mohla poznat,že jsme v tunelu a ne mrtvý.

,,To byl fofr.."poznamenala jsem šeptem a snažila si vyklepat písek...no vlastně jsem ho měla zalezlý úplně všude, takže mi to nešlo ale snažila jsem se.

,,Pšš.."okřikla mě s prstem na rtech a vedla nás do ještě větší tmy. Čím jsme byly hlouběji tím se Mae tvářil víc jako doma, až to bylo absurdní.

Udržovali jsme povinné ticho a kdykoliv se něco šustlo ztuhli jsme jako sochy. A v tom tichu bylo slyšet úplně všechno, dokonce jsem se chvíli bála že slyší i to jak v duchu na ty dva nadávám. Ty si to ještě slíznou až je zachráníme, o to se postarám.

Když už to vypadalo,že vylezeme u zemského jádra konečně jsme se dostaly do široké kulaté místnosti které dominovali mříže široké jak střední větve stromů, uprostřed místnosti. Je dost možné,že za to mohl právě fakt,že vyrůstali ze země a prorůstaly stropem. Dále se dělili na několik menších komůrek a i ty naši lidé byly každý zvlášť.

Čekala bych, že tu budou minimálně dvě Voděnky na stráži ale asi nepočítali,že zachránci se dostanou až tak daleko.

,, Helmalay Streigo?"zeptal se Cassian zaskočeně ale šeptem když jsme se vynořili z chodby.

Chtěla jsem mu na to odpovědět něco kousavého ale on se stále díval jako by nemohl uvěřit,že tam stojím.

Pohled prince ale naštěstí nepatřil mě. Prvně zkontroloval,že Mae je zdráv a přítomen než pokračoval na posledního člena naší skupiny.

Přidušeně vypískl a zbledl natolik,že jsem měla strach jestli před námi neskrývá nějaké zranění. Na okamžik skutečně vypadal jako by z něj veškerá krev vyprchala.
,,T-T-to je ... temná.. "dál se nedostal, protože jsem to odmávla rukou. Ten než by se dostal na konec otázky tak by nás chytili.

,,To je temná Voděnka?"zeptal se Kar opět ve své kůži když jsem zrovna bojovala se zámkem na princově mříži. Přece jen není tak snadné vypáčit dýkou zámek.

,, Určitě ne, to je samotný Thebillon."řekla jsem kousavě a ani k němu nezvedla oči.

,,Hej, neber si mýho boha do pusy jen tak."zamračil se Mae ale to mě tak netrápilo. Všichni Sakeeidi jsou na Thebillona trochu citlivý.

Stejně nevím proč s ním tolik nadělají, podle pověstí a mýtů uměl to samé co každý Sakeeidský mistr. Vzdělaný, to ano ale nic extra zrovna nebyl. To bych spíš věřila teorii, které se drží skeptičtější Sakeeidi. Ty tvrdí,že to byl úplně první Sakeeid historie. Nejenom,že se zasadil aby byly součástí smlouvy ale byl to on kdo nechal postavit Thebillonovu baštu s tou největší knihovnou jaká se na ostrově nachází.
Nejsou pouze čaroději ale i učenci, kterým by pouze knihy našeho světa určitě nestačili. Takže na místnost uvrhl kouzlo,že kdykoliv se kdekoliv objeví nová kniha její kopie vznikne i v knihovně. Takhle jsem se toho dozvěděla spoustu o světě mimo ostrov, ještě jako dítě mě z té knihovny nemohli dostat.

Ano, navzdory předpokladům jsem se nenarodila jako dospělí tvor bojující za svobodu, já taky měla dětství a i když to vždy nebylo růžové...vzpomínky jsou vždycky dobré.
To jsem ale skutečně dost odbočila.

,, Siell byla tak laskavá,že nám pomůže vás zachránit, i když si to podle mě vůbec nezasloužíte."řekla jsem vážně a vztekle kopla do mříží když se nechtěli otevřít.
To nám ještě chybělo.

,,Jak víš,že jí můžeš věřit? Sama jsi říkala jaký jsou to netvoři."řekl náš nedůvěřivý strážce ale mě se stejně vytvořil domýšlivý ušklebek.

,,Neříkal jsi,že melu jen samé blbosti?"zeptala jsem se dobíravě. Musím mu to vrátit, protože kdo ví jestli se mi ještě naskytne taková příležitost. Teď jsem jeho jedinou nadějí na záchranu a docela si to užívám.

,,Co chceš slyšet? Že mě přesvědčilo když nás zatáhly do podmořskýho města nebo se ti mám snad omluvit?"ptal se rozladěně a bylo na něm vidět jak moc je mu proti srsti,že se spletl.

,, Vlastně ano,"řekla jsem klidně když se mi konečně podařilo princi otevřít, ten zámek jsem nakonec musela rozštípat za což mě Voděnky asi nebudou mít rády, bude nějakou chvíli trvat než jim naroste nový.,,Dokud se neomluvíš tak zůstaneš zavřený."

Teď se role obrátili, předtím byl on kdo vyjednával o podmínkách mého propuštění. Já jsem tehdy věděla přesně co chci a tentokrát to vím taky. Nechci nic velkého ale omluvu si zasloužím, vždyť já se je tu snažím držet od nebezpečí a oni se chovají jako.... lidé.

Přesunula jsem se k jeho zámku a pozvedla obočí, možná nemáme tolik času ale vlastně by mi ani nevadilo ho tu nechat. Voděnky by ho drželi na živu a já bych měla o starost míň.

,, Potřebujeme ho vůbec?"zeptala jsem se jen tak do vzduchu. Nemám nejmenší zájem riskovat někoho dalšího kvůli jeho přístupu.

Co jsem ale nečekala byla trojhlasná odpověď.

,,Když už jsme tady.."poznamenal ledabyle Mae.

,, Nemůžeme ho tu nechat." Odpověděl rozhořčeně princ.

,, Netáhli jsme sem jenom kvůli půlce." Zareagovala Siell.

Vlastně mě překvapilo, že jsem to pochytila a ještě víc že byly všichni proti tomu ho tu nechat. Nebyl to ale špatný nápad.

,, Omlouvám se."ozval se hluboký hlas nad mojí hlavou a upozornil mě na poslední osobu, která se do debaty zatím nezapojila.

To jsem nečekala, myslela jsem ,že se bude víc cukat. Možná dokonce i nějakou hádku ale on ustoupil.. Jako vím,že se říká moudřejší ustoupí ale on mi jako moudrý tedy moc nepřišel.

Nebyl mi ale dán prostor nad tím příliš přemýšlet. Slyšela jsem desítku hlasů jak se jeden přes druhého překřikují, náš příchod asi nebyl tak nenápadný jak jsme si mysleli.

No, tak už nám nezbývá tolik možností. Vklínila jsem svou dýku do prostoru mezi mříž a dveře v oblasti zámku a v duchu se s ní rozloučila. Sloužila mi dobře.

Kop byl tou potřebnou silou díky které se dveře s hlasitým rachotem rozlétly jako skořápka ořechu a má dýka už bez špičky dopadla k jeho nohám.

,,Přestaň zdržovat, už dávno jste měli být pryč."zavrčela jsem když stál stále jako solný sloup. No a když se konečně rozhýbal nebylo to aby vylezl ven ale současně semnou se sklonil pro mou zničenou zbraň.
Byl jen o zlomek vteřiny rychlejší a vtiskl mi Sai do dlaně.

,,Snad měli jsme?"ozval se princ který si nejspíš už několikrát stačil v hlavě přehrát moje slova.
Zakroutila jsem nad tím hlavou a z pouzdra vyndala i druhou dýku.

,,Ne, jste."řekla jsem pevně a nasadila si kapuci pláště, který mi navzdory očekávání nebyl překážkou.,,Siell, vytáhni je na hladinu."

Mluvila jsem jen na temnou Voděnku, protože vím že ta jediná mi to nebude rozmlouvat. Chápe jaké je pro ní i pro lidi riziko tu zůstat a čekat až je chytí.

,,Zkus je zdržet co nejdéle."řekla pevně i když její pohled už tak pevný nebyl a sevřela mojí ruku na okamžik ve své. ,, Drž se Daei a hlavu pod hladinou."

,,Střes se pevniny Siell, než se opět setkáme."odpověděla jsem jak je u temných Voděnek zvykem.
Je v tom ale zvláštní dávka sentimentu, takhle se obvykle loučí jen mezi sebou. Když mi to Siell řekla poprvé jen jsem konsternovaně zírala než mi došlo,že mám odpovědět a i když od té doby uplynulo mnoho vody stále je pro mě cenné,že mě bere jako sobě rovnou.

Pak mě pustila a obrátila se na zbytek. Mae u sebe pevně držel Azrela a Kar mě sledoval podezřívavým pohledem. Samozřejmě,že čekal nějakou habaďůru ale teď měl smůlu. Tentokrát mi jde jen o to dostat je do bezpečí.
Siell chytila Mae a Casse za paži a táhla je opačným směrem než odkud se ozívaly stále se přibližují Voděnky.

Zhluboka jsem se nadechla abych se dostala do úplného klidu a postavila se abych měla co největší stabilitu. Vím co mě čeká a nebojím se, vepředu jsem držela dýku s neporušeným ostřím a vyčkávala.

Najednou se mi v mysli vynořila píseň Voděnek, možná zvláštní ale já v ní našla svou kotvu. Začala jsem si jí pobrukovat a ona mi dodala odvahu navíc. Nevím co mě čeká ale už nemám obavy.

Slyšíš vlnek píseň
Našich vod volání
Ta samoty tíseň
A potřeba nás pohání

Zapomeň na pravidla
Nech plavat závazky
Vášni povol stavidla
Neviň se z malé zacházky

Krok co krok
A už si blíž
Jen ještě krok
A krásu zříš

V tvých očích
Vidím ten chtivý jas
Myšlenky se mi roztočí
A na místo nevrátí se zas

Pojď ke mně
Pospěš mi vstříc
Chci být už u tebe
Dotyků mít víc a víc

Už jen krok
A není cesty zpět
Hloubka tě polapí
Můj jsi už teď

Hlasy byly čím dál hlasitější, blížili se. Už jim zbývá jen posledních pár metrů. Jen kousek a střetnu se s někým s kým jsem nikdy nechtěla kvůli někomu koho bych se bez zaváhání ráda zbavila. Možná už to není stoprocentně pravda ale na tom nezáleží.
Už jsou skoro tady.