Docela mě potěšilo, že Cass není takový pitomec jak jsem si původně myslela. Nezeptal se mě na co, ani proč zrovna teď, prostě přikývl a když jsem se rozešla následoval mě.

I já jsem se poučila a cestou si vzala svůj plášť i se zbraněmi. Už nikdy je nedám z rukou i kdyby to znamenalo speciální kouzlo proti reznutí.

,,Jak se tam dostaneme?"zeptal se Cass když jsme dospěli do bodu kdy se cesta začala stáčet vzhůru.
Svým způsobem je to od člověka logická otázka, nějak nevnímají jaké kouzlo se může skrývat kolem nás.

,,Prostě nad tím přestaň přemýšlet a jdi,"řekl Mae, když se k nám s Azrelem přidali. Byla jsem za to ráda, protože jsem je alespoň nemusela nikde hledat ale měla jsem trošku pocit jako by mi vzal slova z úst. Přece jen já mám být ta kdo říká takové věci, a možná mi i vadilo, že jsme tu zase všichni. Když teď začal trávit tolik času s princem, odvykla jsem si být v přítomnosti někoho kdo ví co se na ostrově děje a chápe můj pohled na svět. Přece jen Sakeeidi čtou skoro stejně jako já.

,,Jak to můžeš říct, vždyť se s největší pravděpodobností zabijeme."utrhl se něj Cass.

Azrel jen mlčky sledoval jak jsem se po té cestě vydala vzhůru. Od chvíle co se začal důvěrněji bavit s Mae se nezkouší ani mírnit roztržky co jeho Kar občas vyvolává.
Na jednu stranu je to dobře, protože to nikdy nemělo valný úspěch ale jako princ by měl být schopen alespoň trochu krotit své poddané, nebo mu zvlčí.

Je úplným protikladem svého otce, krále, který nad všemi lidmi vládne pevnou rukou a vzbuzuje v nich hrůzu.

,,Velký Cassian Nern se bojí smrti?"popíchla jsem ho s úsměvem a nemusela čekat dlouho než se přidal ke mně. S jeho velkými kroky mu to nedělalo žádný problém.

,,Proč bych se měl bát takové drobnosti,"vrátil mi naoplátku s polovičním úsměvem a dál jsme šli bok po boku. Nebyla to dlouhá cesta a takhle si jeho lidská stránka ani nestačila všimnout když se ze země stal strop a ze stropu země.

,,Čím to, že jsme nespadli?"zeptal se princ, který šel v uctivé vzdálenosti za námi.

,,Magie,"řekla jsem s nevinným úsměvem a schválně vyskočila aby viděl,že nespadnu dolů. ,, Ovlivňuje a kontroluje vše kolem nás, je až úžasné jak celý svět drží pohromadě. No a lidé si jí většinou ani nevšimnou..."

,,Takže je úplně všude? I v Tankaru?"zeptal se zvědavě a můj úsměv maličko zakolísal.

,,Dřív ano,"chtěla jsem tam nechat prostor na domněnky ale nakonec jsem si to rozmyslela.,, Před tím než se lidé chopili násilím vlády.
Když se tak stalo matka příroda nad lidmi zanevřela a nechala je napospas sobě samým."

Viděla jsem, že má na jazyku další otázky ale mě nenapadlo jak odpovědět aniž bych mu musela znechutit jeho vlastní rasu i rodinu. Raději jsem položila dlaň na kmen stromu života a prošla vchodem, co se vytvořil v místě kde jsou obvykle pouze suky.

Tma co mě obklopila byla v každém aspektu odlišná od té co byla venku. Obalila nás jako milující náruč a probouzela ty nejlepší vlastnosti. Tady neexistovalo nic čeho by se dalo bát.

,,Helly, tvoje oči..."vydechla překvapeně Mae a já si povzdechla. Napůl jsem to měla čekat, pověsti o tom úkazu jsem četla už jako malá. Tam kde je nejsilnější spojení s matkou přírodou se Daei mění na něco víc. Přejdou na vyšší úroveň svého bytí, a většinou se to projevuje změnou barvy očí.
Doslova mám identické oči se svou Animae, no a místo šedých je mám měděné.

,,Já vím,"uklidnila jsem jí a šla směrem kterým jsem cítila, že je správné se vydat. Přece jen nyní mě vede samotná příroda.

,,Víš i kam jdeme?"zeptal se Kar ostražitě když tma začala jest houstnout a cesta se svažovala dolů.

,,Samozřejmě, za Lau."

,,A to má být co?"další otázka mě maličko popudila, protože narušoval to klidné ticho co nás obklopuje.

Prudce jsem se na něj otočila abych něco řekla ale pak jsem nějak zapomněla co jsem chtěla říct.

Je vážně rozdíl dívat se do tmy skrz oči sovy a mít takové oči sama.
Nyní jsem viděla po Mae nejlépe z nás všech a tak jsem měla veškeré změny z první řady. Kdybych s ním neputovala tak dlouho asi bych si toho ani nevšimla, ale Cassianova tvář byla najednou mnohem otevřenější. Nebylo to tak, že by se z něj najednou stal nejkrásnější muž v království ale z jeho tváře šlo najednou vyčíst všechny emoce, i to co si právě myslí.

Měl obavy o to co nás čeká, protože i jeho úhel pohledu se trochu změnil. Už to nebyl pouze bojovník a dozorce, byl i ochránce.
No a já jsem z nějakého záhadného důvodu patřila do okruhu těch na které se to vztahuje.

,,Lau je strážce stromu života, je to tak už od nepaměti..."řekla jsem a pak měla nutkání se opravit, protože jím byl pouze od vytvoření ostrova.,, Jeho zodpovědností je vědět o všem a dohlížet na vše. Je to takový Regent Karganto perdai, ovšem oficiálně se jím stal když se král začal zajímat pouze o lidi. Taková matka příroda v přízemnějším provedení."

,,Jak je to možné, když Alfa říkal že se strom otvírá jen jednou za rok?"

,,Byl jsem zde, byla jsem jinde a zároveň jsem nebyl nikde."ozval se tajemný hlas za mnou a odpověděl tím na jeho otázku alespoň určitým způsobem.

,,Lau,"řekla jsem s úsměvem. Jeho hlas mi často našeptává co je potřeba udělat. Osobně jsem jí ale ještě nikdy neviděla.
Bylo to zvláštní.

Měla vlasy barvy kůry a oči jako sluneční paprsky zachycené v medu. Tušila jsem, že původně byla Živlonoška země.
Nejstarší kterou znám, protože přišla ještě z původního kontinentu. Žila v lidském světě a bojovala za své přežití ve válce.
Její fragmenty ale byly jiné než obvykle, místo střepů v odstínech zelené to byly čtyři téměř bílé kuličky jen s lehkých nádechem smaragdové.
Její vlastní druh jí právě z toho důvodu vyhnal.
Není jako všechny ostatní.

,,Helmalay, rád tě konečně vidím ale nejsem moc nadšená co všechno to pro ostrov znamená."

,,Proč mluví tak zvláštně?"zeptal se Azrel zvědavě, ale i tak to znělo trochu urážlivě. Jenže Lau se naštěstí tak rychle neuráží.

,,Lau je neutrální bytost,"řekla jsem na vysvětlení. ,, Není ani on, ani ona. Je prostě Lau."

Díky tomu prohlášení se na chvíli zase usadilo ticho, ale tentokrát bylo jiné.
Věděla jsem, že až opět někdo promluví nebude se mi to vůbec líbit.
Lidští členové naší skupiny si nechávali rozležet nové informace a Mae neměl důvod mluvit.
Teď nebylo nic co by měl potřebu sdělit a on zbytečně nemluví.

,,Vyhledala si někdy své rodiče? Cítím, že v tomhle ohledu, stejně jako v mnoha dalších, se lišíš od běžných Daie. Jsi místní, cítím to z tebe. Takže by mě zajímalo jestli jsi zkoušela žít normálně jako každá druhá dívka..."

Ta slova byla pro mě jako facka. Dávala jsem si celý život záležet aby se to o mě nikdy nikdo nedozvěděl. Chtěla jsem být jako každá jiná Daei, kterou prostě našli na pobřeží ostrova a její jedinou rodinou je předchůdkyně.

Jenže když Ishey zemřela, rozhodla se mi Matka příroda poskytnout jedinečnou nabídku. Přece jen za normálních okolností, předchůdkyně odchází buď až když je nová Daei schopná se o ostrov postarat nebo už je mrtvá předtím než se vybere nástupce. Ale matka příroda už má dávnou vyhlídnuté nějaké dítě, které se té povinnosti ujme.

Mě se netýkalo ani jedno. Prvně mi tedy moje stvořitelka prozradila, že si mě vybrala úplně jinak než všechny Daei přede mou a pak mi nabídla odejít.

Nemohla si vybrat horší dobu. Právě jsem viděla jak lidé zabili jedinou osobu co jsem v životě měla a ona mi řekne, že se můžu stát jedním z nich. Že můžu zahodit všechen trénink a skrýt se před svými povinnostmi u lidí. U lidí, které jsem v životě neviděla.
Možná jsem byla tehdy ještě dítě ale nebyla jsem hloupá, takže jsem se rozhodla tak jak jsem věřila, že to pro mě bude nejlepší.

No a navzdory všemu co se už stalo jsem toho rozhodnutí nikdy nelitovala.

,,Ano a ne,"řekla jsem ledově klidně. ,,Vyhledala jsem je když jsem se o sobě dozvěděla pravdu ale nikdy jsem je nekontaktovala.
Pouze bych tím upozornila na to, že nejsou obyčejní a to by je mohlo stát život."

,,Ty máš lidskou rodinu?"zeptal se Azrel zaskočeně a já uhnula pohledem.
Mohlo mi být jasné, že se nikdo nespokojí se strouhou odpovědí ale marně jsem doufala, že jim dojde jak je mi to téma nepříjemné. Nedošlo.

,,Tak by to šlo taky říct,"souhlasila jsem neochotně. ,, Mám lidskou matku, lidského otce, bratra a dvě sestry. No a nikdo z nich ani neví,že žiju."

,,To je moudré,"řekl Cassian.
Od něj jsem to nečekala, spíš bych si myslela, že přijdou na řadu posměšky, protože v tomhle případě, přece nejsem Daei. Že jsem pouze člověk co ze sebe dělá něco čím ve skutečnosti není, i když to není pravda. Nebo naopak vyzvídání o koho jde, aby to pak za čerstvá mohl sdělit králi.
To by tedy rozhodně udělal ten muž, kterým byl na počátku našeho putování. V současnosti si ale upřímně nejsem vůbec jistá co od něj čekat.
Byl nepředvídatelný, ovšem v dobrém slova smyslu.
Pokud něco takového existuje.

,,O to ale nejde, kvůli mé rodině jsme sem nepřišli,"řekla jsem vážně a otočila se na Lau. Chtěla jsem se ho zeptat na ty královské klenoty ale nevypadalo to, že by mi to chtěla dovolit.
Natáhla ke mě ruku dlaní vzhůru.
,, Můžu se podívat na to co jsi našla? Neviděl jsem je ani nepamatuju, protože i na původním kontinentu to byl ohrožený druh. Na ten jsem neměla šanci narazit jen tak v lesích."řekla a já se pousmála.
Tohle téma je mi přece jen příjemnější.

,,O čem mluví, Helly?"zeptala se Mae, kterou tohle téma taky zaujalo. Vzhledem k tomu jak se věci pak udály jsem neměla šanci jí ukázat svůj nález.

,,Jak jsem se vám na nějaký čas ztratila na plážích Zatracených, tak jsem spadla do svatyně kde původně Voděnky s Živlonoškami skrývali svůj díl korunovačních klenotů,"začala jsem zjednodušeně vysvětlovat co se stalo. ,,Našla jsem tam mapu ostrova, opravdu starobylou, a vejce. Vejce Draigblaidda..."

S tím jsem z kapsy pláště vytáhla vejce z kterého se během naší cesty už z větší části otřelo bahno a prach. Mělo na sobě mapy barev, které bych na jiném vejci nenašla. Zlatá, modrá, bronzová i stříbrná, všechny mi dokazovali že jsem se nespletla a už podle tvaru určila správně obyvatelé toho vejce.

,,Co je... Draigblaidd?"zeptal se Cassian a při pokusu vyslovit druh našeho vajíčka si málem zlámal jazyk.

,,Věřilo se, že vyhynulý mýtický tvor,"vysvětlila jsem s úsměvem. ,,Mezi lidmi mu říkalo dračí kříženec, i když je to označení dost zkreslené a nepřesné. Je to samostatný druh draka, ale je velký zhruba jako vlk a má i vlčí hlavu. Zbytek těla je ovšem čistokrevný drak. Chrlí oheň, léta a okusuje špičky stromkům."

,,Okusuje špičky stromkům?"zeptal se nevěřícně Azrel.

,,Ty nevíš, že jsou všichni draci všežravci?" Odpověděla jsem mu na otázku otázkou a náramně jsem se bavila tím jak nevěřícně se tvářil. Lidé všeobecně stále nevěří, že by draci kdy existovaly. ,,A to ještě nevíš s jakou oblibou draci útočí na růžové keře. Díky silné kůži jim vůbec nevadily trny, takže takový malý Draigblaidd byl schopen za pár hodin zlikvidovat všechny květy. To byl taky jeden z důvodů proč je lidé začali lovit. Byla to pro ně jen škodná. Neuměli docenit jejich krásu, jako u všeho ostatního."

,,A když je to stále vajíčko, neznamená to, že už se nikdy nevylíhne?"zeptal se Cass, který nejspíš předpokládal, že draci jsou jako slepice. Kuře se narodí pár týdnů po snesení.

,,Dračí vejce mají specifické požadavky na podmínky, pokud se mají vylíhnout."řekla Lau.,, Většina knih uvádí, že potřebují teplé místo co nejvíce spojené s přírodou a pak už stačí ho jen vzbudit."

,,To chcete zaklepat na skořápku a zavolat: vstávej!"zeptal se maličko kousavě.
Kdyby Kar tušil jak blízko je pravdě asi by se tak nešklebil.

,,Skoro, vlastně na to ironicky stačí zazpívat dračí ukolébavku aby mládě uvnitř vědělo, že už je čas."řekla jsem nevinně. ,,No nekoukej na mě jako Nasai z mechu, dřív se to tak zkrátka dělalo."

,,Nasai.. co?"zeptal se Azrel zvědavě.

,,Nasai je duch lesa," vysvětlil za mě Mae klidně a začal svou holí kreslit do hlíny jen prostý náčrt jak to stvoření vypadá. ,,To jejich povinností bylo budit dračí vajíčka, ale před několika dekádami se stáhli a už se na povrchu skoro vůbec neobjevují."

,,Dobře," přikývl jako, že pochopil co se mu snažíme vysvětlit. I když tedy moc přesvědčeně nevypadal.,,A kdo tedy to dráče vzbudí nyní, když to neudělají Nasai?"

,,Daei."řekla Lau prostě. Což od ní nebylo moc fér, protože jako Regent by to mohl udělat klidně on.

,,Proč já? Vždyť víš, že neumím zpívat,"bránila jsem se ale to už mě i s vejcem v náručí strkala do prostřed prostoru.
Lepší místo než střed stromu života totiž pro tohle neexistuje.

,,To zvládneš, chci vidět draka."řekl Kar maličko rejpavě ale jeho pohled mě zvláštním způsobem uklidňoval. Nemyslel to špatně.
Teď bylo až příliš snadné v něm číst.

Zhluboka jsem se nadechla a s vajíčkem si sedla na zem. Pokud se to podaří nechce aby to malé vyskočilo ze skořápky a ublížilo si.

,,Spinkej si dráčku,
Sni na obláčku
O dálkách svobody,
Na křídlech náhody," začala jsem maličko nejistě a raději zavřela oči.

Nemusím vidět jak se tváří na můj hlas. Běžně zním obyčejně, takže můj hlas ani nikomu neuvízne v paměti, jsem díky tomu nenápadná.
Což je docela praktické když na vás král vypíše odměnu.

,,Spinkej můj dráčku,
Touhy ve váčku
V úsvitu objetí,
Zlá minulost odletí,"

Můj zpěv už takový bohužel není, hlas mám hlubší, maličko chraplavý a trošku to evokuje jako by zkrz mě zpívala samotná země. Vzdáleně a možná trochu mysticky.

,,Spi v náručí snů,
Věř v délku svých dnů
Obklop se plameny,
Vše zlé ať zpopelní,"

To ticho mi bylo podezřelé, protože jsem zkrátka čekala alespoň posměšné frkání když už se mi nikdo otevřeně nesměje, ale nic z toho se nestalo.
Posvátné ticho k vážnosti téhle situaci asi patřilo.

,,Buď můj draků král,
Najdi si svůj klidný háj
Až přijde boje čas,
Postaví se za tebe,
každý drak v nás..."

Poslední verš se ozvěnou nesl prostorem než ho přerušil méně příjemný zvuk. Praskání, křupání a takové tiché mručení.

Otevřela jsem oči a podívala se do svého klína. Skrz popraskanou skořápku mě z pod vrstvy slizu sledoval pár jantarových očí. Vlčí hlava byla šedá, i když dost světle a pokud jsem viděla dobře už měl malé růžky.
To značí jak dlouho od snesení trvalo než se dráče vyklubalo. Ze starodávného vejce mohl mít drak už rohy jako koza.

Je nádherná
Slyšela jsem hlas Šey když mi přistála na rameni. Ani jsem si neuvědomila,že šla s námi dokud to neudělala.
Když je klid a někde zůstáváme déle, většinou přepne na režim normální sovy a lidem, i mě, se vyhýbá.

,,Bude to Gi,"řekla jsem něžně a opatrně vysvobodila malou dračici z krusty jejího vajíčka. ,,Naše malá Giela."

,,Typické,"odfrkl si Cassian ale tentokrát v dobrém slova smyslu. Narážel na to, že je to jméno typické pro svět mimo lidi. Kdybych jí pojmenovala jinak, byla by to svatokrádež vzhledem k její výjimečnosti.

,,Už sis našla pokračovatele? Pokud ne, už je čas."upozornila mě Lau.
Bylo mi jasné, že jde opět o něco co se teprve stane a ovlivní to nás všechny. Matka, jí totiž posílá zprávy když cítí nějakou budoucnost na kterou nejsme připraveni a pro dobro ostrova se to musí změnit.

Pokračovatele si Daei vybírá jen ve výjimečných případech, je to osoba na kterou přejdou všechny povinnosti a privilegia Daei, protože se ještě nenarodilo dítě, které se má stát tou příští.

Moc se o tomhle poutu neví, a Daei co by do toho chtělo dobrovolně jít je ještě méně. Svým způsobem to totiž znamená důvěřovat někomu natolik, že by jste v jeho rukou nechali celý svět.

,,Takže ho budu potřebovat?"zeptala jsem se i když jsem věděla, že jedinou odpovědí mi bude vševědoucí úsměv. Povzdechla jsem si a přivinula si dráče víc k hrudi.
Gi mlaskla a slabým plamínkem mi ožehla kapuci za levým uchem.

Měla bych se tím přestat zabývat a raději se zaměřit na hlavní důvod proč jsem... proč jsme tady.

,,Lau, potřebovala bych vědět kde jsou korunovační klenoty Coed, víš o tom něco? Máš představu kam se nakonec ukryli?"zeptala jsem se, protože kdybych to neudělala zkusil by to Cassian a jeho přístup není nejuctívanější. Nemluvě o tom, že nenese ovoce, protože s lidmi nikdo mluvit nechce.

,,Ptáš se kvůli sobě, králi nebo... kvůli nim?"zeptala se a vážně se mi podíval do očí. ,,Za koho pokládáš otázku na náš největší poklad, když víš že nás může stejně dobře zachránit jako zničit?"