Vídala jsem Prérijní růži v různých situacích ale nikde nevypadala tak přirozeně jako když nás vedla pouští.

I já musím přiznat, že jsem nebyla schopná najít žádný orientační bod, který by mi řekl kudy jít. Kdyby se nás nakonec rozhodla tady nechat a tak by byla Mae naší jedinou nadějí.

,,Jsi nějak tichá, Daei,"poznamenala trefně ale nic jsem si z toho nedělala. To ona mě hned po Mae znala nejlépe.

Byla zvědavá na nejnovější Daei a tak byla na většině mých tréninků i lekcí. Původně jsem si pod jejím pohled přišla jako experiment jehož výsledek jí děsí i fascinuje zároveň, ale jak šel čas konečně jsem jí začala chápat.
Je to bojovnice a jako taková potřebovala vědět kým nakonec budu. Jestli další neutrální živel, který se do ničeho nemíchá nebo hnací silou, která lidem ukáže kam patří a zbaví diktátora vlády.

Když nad tím teď tak přemýšlím, asi by jí zklamalo jak moc mě začíná ovlivňovat putování s Azrelem a Cassem. Sice mám na ostatní lidi stále neskutečný vztek a odporu k nim se nejspíš nikdy nezbavím ale oni mi ukázali, že i mezi lidmi existují výjimky. Lidé kteří jsou ochotní respektovat jiné druhy i jejich zvyky.

,,Sama dobře víš jak nemám ráda, když se nedokážu orientovat,"řekla jsem s povzdechem a trochu déle se zaměřila na jednu větší pískovou dunu, jenže když jsem se jí zpětně snažila najít všechny byly stejné.

,,A proč vlastně poušť?"zeptal se Azrel po dlouhém mlčení a upíral své zvědavé smaragdy mým směrem, ale tentokrát jsem odpověď nechala na někom povolanějším.

,,Pro Gllorky je to tradice,"odpověděla mu Prérijní růže aniž by se na něj podívala. ,,Nevím kolik toho víte o vnější historii, mladý princi, ale Gllorienova manželka byla dcerou královny ze Sáby."

,,Ale ta měla syna,"skočil jí do toho Azrel a náležitě zrudl rozpaky když se do něj zabodl její pohled.
Mě to ale dost pobavilo, protože se stává skutečným princem nebo by měl alespoň potenciál jím být, kdyby nebylo korunovačních klenotů. Nejsem si totiž jistá, že by opět za vládce zvolili člověka.

Prérijní růže se zhluboka nadechla než svým běžným spořádaným tónem pokračovala. Vždy jí tahle poznámka naštve, i když za to ty lidé úplně nemůžou.
V knihách je to také špatně.

,,Je to častý omyl, ale královně se narodili dvojčata. Dívka a chlapec, jenže veřejnosti přiznala pouze chlapce. Byla moudrá a tak jí včas došlo, že většina jejich zákonů, kterými v království udělala matriarchát bylo sice pokrokové ale muži jejího národa byly zvyklý mít navrch a začali se bouřit.
Tak jí nezbylo nic jiného než je na popud krále Šalamouna odvolat.

Z toho důvodu také vládu nad její říší převzal její syn, i když byl tím mladším z dvojčat. Byl to čistě vypočítavý tah ale její srdce jí nedovolilo úplně odpustit od svého přesvědčení.

Vystavěla tedy v poušti velké město, kterému měla vládnout její dcera, do kterého mohli přijít všichni z její říše komu nevadila ženská nadvláda."vysvětlila mu proč se mýlil takovým způsobem aby se neurazil a naopak ho poučila.

To bylo normální, protože ona se snaží lidí přesvědčit ne přinutit aby si mysleli to co ona. Mě potěšila princova reakce. Tam kde by se jiný člověk nejspíš urazil a dotčeně si stál za svým se on tváří jako dítě co dostalo svou první knížku. Ta touha po nových informacích z něj sálala na míle daleko. Pohled mu přeskakoval ze mě na ní a zpátky jako by se sám sebe ptal kdo bude pokračovat ve vysvětlování.

Ani jedna jsme se příliš nehnali do toho pokračoval. Já protože jsem jí to nechtěla narušit a ona aby prince vytrestala, že jí předtím skočil do řeči.

,,Bylo to podobné Amazonkám?"zeptal se nakonec netrpělivě a její tiché uchechtnutí napovídalo, že už bere prince na milost.

,,Ano i ne,"řekla tajemně a na okamžik zastavila jako by se potřebovala ujistit kde je. ,, Podobné to bylo v tom, že ve společnosti měli nadřazené postavení ženy ale lišilo se to v tom, že se nebránili vztahům s muži. Samozřejmě pokud respektoval hierarchii jejich společnosti."

,, Musíte to tak natahovat?"zeptal se zničehonic Cassian, který do té doby jen mlčel a sledoval všechen ten písek okolo. Byl natolik soustředěný, že mi ani náramek neposlal žádnou emoci. Když se nad tím zamyslím je to tak už od té zkoušky ve stromě.

,, Vlastně ano,"řekla naprosto klidně růže a pokračovala v cestě. ,, Informace jsou to nejcennější co máme a nikdy se nám jich nevzdává snadno."

,,Tomu rozumím,"souhlasil s ní rozumně. ,,Ale stále si nám neosvětlila proč vlastně je to město v poušti."

,,Z taktických důvodů,"řekla s pokrčením ramen. U někoho jiného je to možná běžné gesto, ale v jejím případě je to dost ojedinělé.,, Tento národ má nejpropracovanější systém sběru a uskladnění vody. V těchto podmínkách to přiklání všechny výhody na jejich stranu. Nejenom, že je pro nepřátele obtížné je v moři písku najít ale zároveň není možné obléhání města.
Protivníci by dřív padli sami žízní než by v městě došli byť i jen základní potraviny."

,,Co je špatně?"zeptala jsem se čímž jsem přerušila jakékoliv její pokračování.
Moje instinkty na mě přímo křičeli, že něco není vůbec tak jak by mělo.

,,Helmalay,"povzdechla si a to, že použila mé jméno mě upřímně vyděsilo, i když jsem to na povrchu nedala znát. Dělala to jen ve výjimečných případech a vždy to znamenalo, že jsem provedla něco neodpustitelného.,,Měla jsi v úmyslu přivést lidi do skrytého města, a sama nejlépe víš jaký trest je za porušení tohoto zákona Syndikátu."

Po posledním slově nás obklíčila skupinka deseti válečníků už připravena k boji. Ve všech čtyřech rukách měli zbraně a tvář až na oči úplně zahalenou.

V tomhle okamžiku jsem si připadala úplně pitomá, měla jsem to čekat, protože pro Prérijní růži je disciplína vše a porušování pravidel přímo nenávidí. Naivně jsem ale doufala, že je naše přátelství silnější než tahle její posedlost.
Asi ne.

,,Ty zbraně nebudou nutné,"řekla jsem naoko klidně a nabídla jim své sai na znamení kapitulace. Nechci se rvát když nemusím, protože tu sílu budu ještě potřebovat při získávání druhé části klenotů.

,,Už jsi strávila příliš času s lidmi,"konstatovala Růže a na okamžik se naše oči střetli. Ve významu slov nic nebylo ale za jejím tónem se skrývalo mnoho. ,,Před lety by ses rvala až na hranici mezi životem a smrtí než aby ses vzdala. Náš postoj by pro tebe byl urážkou Daei.
Změkla jsi, Helmalay Streigo."

,, Možná ano,"přiznala jsem neochotně a pak se podívala na své společníky. ,,Jenže kdybych je odsoudila pouze na základě jejich původu, stala bych se tím co z duše nenávidím.
Člověkem...."

Stačili tři kroky a stála přímo naproti mě. Ruce zaťaté v pěst a v oku jí nebezpečně jiskřilo.

,,Říct mi to kdokoliv jiný, vezmu to jako urážku a nechám si jeho hlavu jako suvenýr,"řekla upřímně.,,Ale ty urážky vždy říkáš přímo."

,,Udělat mi tohle kdokoliv jiný, dotkne se mě to. Brala bychom to jako zradu,"odpověděla jsem jí stejným způsobem.,,Ale ty jsi jen příliš disciplinovaná. Na prvním místě zákony a až pak všechno ostatní."

Po mých slovech se smutně pousmála a sevřela mi předloktí.
,,Malkiawa určí váš další osud,"řekla oficiálně než písek povolil a vtáhl nás do svého nitra.

Když jsem klouzala dlouhým tunelem do podzemí přemýšlela jsem které z těch slov bylo vlastně heslem ke vstupu. Je to obvyklá praxe u tajných podzemních vstupů, zabrání se tak aby je našel kdokoliv jiný než ten kdo má povolený vstup.

Po šesté zatáčce jsem měla pocit, že se mi obrátí žaludek. Snažila jsem se to potlačit a při tom mi došlo, že ten pocit není můj.
Přišel ke mě skrze spojení s Cassianem.
Trošku absurdní, že velkého bojovníka tak rozhází pár zatáček ve tmě. Než jsem to ale mohla nějak komentovat tak jsme dorazili na konec.
Byl to skutečně tvrdý dopad na kamenou podlahu.

Ustála jsem to jen díky pomocné ruce od Růže a ostatní na tom byly dost podobně. Až na Mae, ta díky svým elfím kořenům dopadla se vší elegancí a ani nezakolísala.

Když si oči přivykli lehkému šeru co zde panoval nedokázala jsem zabránit něžnému úsměvu co se mi vkradl na rty.
Bylo to jako se vrátit do dětství.
O tomhle místě jsem četla neskutečné množství příběhu a snila o tom, že se sem někdy podívám.
Daei to ale nemá tak snadné, naopak jde tam kam musí a kde jí potřebují, ne tam kam by sama chtěla.

Úzká cesta z pískovce se různě klikatila zatímco nás vedla k velkému mostu z tmavého mramoru a za ním ještě větší bráně.

Brána sama o sobě byla monument z bílého mramoru vyvedený do nejmenších detailů ale zároveň byl prvním znamením nedobytnosti města, které se za ním skrývá.

,,Helly, přestaň slintat,"rejpl si do mě provokativně Cass, když jsme vycházeli bránou do města, který přes naše spojení nejspíš cítil jak moc jsem tímto místem uchvácena.

,, Helmalay Streigo půjde za královnou, "promluvila Růže zničehonic a otočila se na Gllorky co nás doprovázeli. ,,Zbytek skupiny bude čekat na výsledek v bývalém detenčním sále pro otroky."

,,O-otroky?!"vypískl Azrel maličko vyděšeně ale nikdo už mu nevěnoval příliš pozornosti. Stejně tam musel jít i kdyby nechtěl, dva bojovnici po obou jeho stranách to naznačovali dost jasně.

Mě ani nutit nemuseli, protože Malkiawa je přesně tím s kým potřebuji mluvit. Ona bude vědět přesně co musím udělat abych se dostala k tomu co od ní potřebuju.

Šli jsme s Růží mlčky chodbou a leštěný mramor odrážel naše kroky. Byla to zvláštní atmosféra, protože obvykle když jsme takhle chodívali byly jsme hluboce ponořeni do hovoru.
Ale to bylo ještě v baště u Sakeeidů.

,,Tyhle dveře vedou do přijímacího sálu,"promluvila tiše když se zastavila a odhrnula si vlasy za ucho. Díky tomu jsem zas po skutečně dlouhé době byla svědkem nezvyklého jevu, měla odkryté obě oči a nesnažila se je zakrýt.

,,Než tam vejdu,"řekla jsem tiše a zhluboka se nadechla. ,,Udělala by jsi dnes to samé, kdyby to tenkrát v baště dopadlo jinak?"

Otázku jsem položila dost nekonkrétně pro případ, že by nás přece jen někdo mohl slyšet, i když chodba byla úplně prázdná.

,, Myslíš jestli bych splnila svou povinnost i kdyby jsi na mé prohlášení, že se mi líbíš reagovala jinak než shovívavým úsměvem a ochranou frází, že mám na lepší?"zeptala se ona naopak úplně přímo.
Jen z té věty jsem poznala její odpověď ale nemohla jsem zabránit tomu abych si nevzpomněla na to co jsem cítila když to řekla.

V tu chvíli mě zachvátila upřímná panika, ale nebyl to strach o můj život nebo o to co si okolí pomyslí. Bála jsem se o ní, protože by jí to dřív nebo později ublížilo. Ať už zlomeným srdcem nebo by jí to mohlo i zabít.

Když se někomu zalíbí Daei, nekončí to s ním většinou dobře.
Takže jsem udělala jen to co jsem považovala za správné a usměrnila její náklonnost dřív než by přerostla v něco nezvladatelného.

,, Nemusíš odpovídat,"pronesla jsem nakonec s jemným úsměvem. ,,Mě je jasné, že by jsi splnila svou povinnost i kdyby se živé všem příčilo tvému přesvědčeni.
Taková zkrátka jsi a nikdy nebudeš jiná."

,,A to je špatně?"zeptala se bez uvážení a možná jen já v jejím obvyklém hlase slyšela výtku. ,, Změnilo by tenkrát něco kdybych nebyla válečník ale jen nějaké děvče z ulice? Nebo je to všechno špatně a musela bych mít ostré mužské rysy aby velká Helmalay Streigo jen uvažovala nad mojí nabídkou?"

,, Víš, že nejsem taková,"špitla jsem a pak si povzdechla. Nikdy jsem nechtěla aby se takhle cítila, byla jedinou se kterou jsem si přišla přesně taková jakou mě ostrov potřebuje.

,, Zopakuješ mi teď totéž co kdysi?"zeptala se odevzdaně. Tak moc mě ničilo ten tón od ní slyšet, že jsem bez velkého rozmýšlení chytila obě její ruce do svých.

,,Jsem Daei, Růže,"zkusila jsem jí to snad po sté vysvětlit. ,,My jsme samotáři, kteří mají odevzdat celý svůj život svému poslání. Na nic jiného se nehodíme. Je to tak těžké pochopit?"

,,Ano, je to pro mě těžké pochopit."přiznala a sevřela mé ruce pevněji, jako by se chtěla ujistit, že ten kontakt jen tak neskončí.,, Ale řekni mi, kdyby bylo všechno jinak... Ty by jsi byla normální dívka a já také..."

Nepoložila otázku ale já věděla kam míří, ovšem tyhle myšlenky jsou až příliš nebezpečné. Pro ní, i pro mě.
,, Věci jsou tak jak jsou, Prérijní růže, a nikdy jinak nebudou. Je zbytečné se jen zabývat takovými úvahami,jen by tě to zbytečně ještě víc bolelo."

K tomu už se nevyjádřila. Pouze mě pustila, opět se podívala na dveře do sálu a vlasy si zakryla zjizvené oko.
,, Malkiawa tě už určitě čeká."