Dopadlo to přesně jak jsem čekala. Stály jsme před vstupem do Pojného háje a naši lidé vypadaly dost vyděšeně. Uznávám, že to není nic jako jejich krásný hustý les ale tak špatně by to vidět nemuseli. Větve z téhle strany jsou sice suché, pokroucené a stromy rostou tak těsně u sebe,že není vidět jestli tu kdysi dávno byla nějaká pěšinka ale já vím že nebyla. Živlonošky nikdy neměli potřebu projít svou částí háje na druhou stranu, možná dokonce ze strachu co by mohli po cestě vidět.
Já měla ale koutky úst stočené v úsměvu, říkejte mi třeba cvok ale po čase stráveném v tomhle císařství se mi zdá i cesta tímhle porostem bezpečnější než další hodina strávená zde.

Částečně asi za to může i fakt, že jsem Živlonošky chtěla celý život poznat. Jejich odtržením od zbytku ostrova se z nich stalo tajemství, které jsem chtěla rozluštit ale jediné co z toho mám je zklamání. Nejsou ani v nejmenším takové jaké jsem si je představovala, měl to být kmen bojovnic jako byly lidské Amazonky ale ta neúcta vůči Matce přírodě a Daei mě pobouřila. Jsem zvyklá,že mě nemá někdo rád kvůli mé osobnosti ale vždy respektovali můj titul.

,,Zase jsi myšlenkami mimo?"zeptala se mě Mae. Jeho zápěstí teď poutalo nejvíce pozornost, protože fragmenty duše kontrastovaly s rukávem pláště. V současné době měli jemný fialový nádech, že nejvíce připomínaly ametyst.

,,Ani ne,"řekla jsem s malým úsměvem a pevně sevřela malý uzlíček látky co jsem nesla už od vesnice. Vnutila mi ho jedna Živlonoška a i když jsem se nepodívala dovnitř bylo mi hned jasné co chce abych přenesla k Proměnlivcům.

,, Můžeme?"zeptala jsem se prince i jeho ochránce, protože vypadali velice neochotně. Šla jsem první, abych vybrala tu nejshůdnější cestu.

,,Co to vlastně neseš?"zeptal se Azrel a to jsme ušli sotva pár kroků. Sice jsem tu otázku čekala ale nejdřív v půlce cesty. Zřejmě jsem podcenila jeho zvědavost.

,,Pojď se podívat,"řekla jsem nevinně a zlehka rozhrnula záhyby látky. Tam mezi tím vším leželo malé dítě s očima v barvě té nejtemnější modré, chlapeček byl úplně v klidu a zvědavě nás sledoval.,,Jedna z Živlonošek mě požádala, jestli ho můžu vzít bezpečně na druhou stranu. Stejně by ho tu musela nechat a takhle má jistotu, že se k Proměnlivcům dostane v jednom kuse."

,,Ten je roztomilý."zašeptal princ a musela jsem ho plácnout přes prsty aby ho nerozrušil ale Mae se tím skutečně bavila. Vidět lidského prince tak rozněžnělého jinou rasou není častý úkaz.

,,Takže je z tebe chůva?"zeptal se Cassian výsměšně ale já se jen usmála. Tohle mě neurazí.

,,Pokud nebudete zdržovat tak budeme do tmy na druhé straně."poznamenala jsem nezaujatě a pokračovala v cestě. Byl to sice opravdu hrubý odhad, protože bychom na druhé straně mohli být za hodinu a stejně tak za dvanáct s ohledem na to jestli jsem trefila nejpřímější cestu na druhou stranu.

Čím hlouběji jsem šli tím byla větší tma. Větve jako by se k nám natahovaly a chtěli nám zabránit pokračovat v cestě. Azrel se natiskl na Mae tak těsně až měla problém jít rovně ale nijak nedala najevo, že by jí obtěžoval a jeho věrný kar byl vždy jen dva kroky za mnou. Nervozita vysela ve vzduchu a já to mohla i slyšet, protože při sebemenším zvuku vytáhl meč kousek z pochvy.

Nekomentovala jsem to, protože má na to právo. Může se mu to zdát děsivé a jeho instinkty válečníka velí být připraven.

Nejzajímavější ale byla reakce dítěte v mé náruči. Mohlo se kolem nás dít cokoliv ale on jen spal nebo mě pozoroval. I ve chvíli kdy jsem sebou cukl a stejně jako ostatní, protože jsem slyšela tiché zavrčení, on se jen víc zavrtal do mé náruče.

,,Moc si na to nezvykej, pískle."zašeptala jsem tiše a přitáhla si plášť blíž k tělu abych ho důkladně zakryla před nechtěným pohledem. Nejsem typ, který by si někdo dokázal představit jako matku. I já patřím mezi ty co si to představit neumí, dokonce si ani nejsem jistá proč nezačal řvát hned jak jsem ho dostala.

Daei nikdy nebyla společenská stvoření po téhle stránce. I v našich kronikách se píše, že Daei má vlastní dítě skutečně výjimečně většinou se pouze starají o budoucí Daei. Je to vlastně takové naše nepsané pravidlo, že se Daei nezamilovává. Pokud to ale náhodou porušila skončilo to tragédií. Smrt, zrada či mučení jsou obvyklým zakončením takových románků.

,,Nad čím přemýšlíš?"zeptal se mě Kar, protože jsem zastavila měl šanci se mi podívat do tváře.,, Vypadáš jako by ti někdo šlápl do úsměvu."

Pousmála jsem se hořce.,,Jen jsem si vzpomněla na něco co jsem kdysi četla."odpověděla jsem mu dost neurčitě. Jeho výraz teď vypovídal o tom, že mu tahle odpověď nestačí ale než mohl pokračovat s vyslýcháním vyšel ze tmy mohutný majestátní s černý levhart s rudýma očima. Byl tak velký, že se klidně mohl dívat Mae z očí do očí.

Nemohla jsem se vynadívat na to jak se pod srstí vlnili svaly a oči divoce zářili. Vlastně mě to očarovalo natolik, že jsem málem nestihla zabránit problémům. Cassian mé okouzlení nesdílel a tasil meč připravený zaútočit, jako by měl proti tak velké šelmě šanci.

Levhart výhružně zavrčel ale stejně jsem se mezi ně musela postavit, jako živá bariéra, abych je zastavila než se něco stane. Jen s jednou rukou jsem mu ten meč sebrat nemohla a v životě bych to dítě neodložila dokud nebude v bezpečí doručené.

,, Doufám, že nemáš právě v plánu zaútočit na Alfu Proměnlivců..."řekla jsem takovým tónem, který jasně napovídal o tom že ho praštím, jestli to zkusí bez ohledu na to, že bych si tím sama určitě udělala pořádnou bouli.

,,Alfa?"zeptal se zaskočeně a velice neochotně zase uklidil svou zbraň.

,,Pro tebe je normální potkávat šelmy co mají víc jak metr v kohoutku?"zeptala jsem se sarkasticky a zasmála se když rozpačitě uhnul pohledem. Tak alespoň má potvrzené, že ten chlap není z kamene. Sice jsem měla podezření už dříve ale teď mám stoprocentní jistotu.

Tak jedna pohroma byla zažehnána a už se chystala další, když mi levhart strčil čumák do dlaně ruky na které jsem měla ten pitomý náramek  sebou cukla až malém malého upustila.

,,Máš studený čumák."konstatovala jsem a on sevřel mezi zuby ten kroužek kovu. Párkrát za něj zatáhl než jsem zasyčela. Asi se mi ho snažil sundat ale jediné čeho dosáhl bylo, že mě začalo bolet i druhé zápěstí.

,,Tohle by jsi neměla nosit."ozval se zamnou nepřirozený hluboký hlas a já si povzdechla. Věděla jsem lépe než on, že bych ty pouta už dávno neměla mít ale stále jsem nepřišla na způsob jak se jich zbavit. Ale Proměnlivci jsou jedni ze dvou ras, které by mi od toho mohli čistě teoreticky pomoci.

,, Zavedeš nás k vám, Alfo?"zeptala jsem se s potřebnou dávkou úcty. Takhle to bude nejjednodušší, protože pokud by nás tam nezavedl snažil by se nás svést ze směru a v tom případě bychom už nikdy nenašli cestu ven. Dříve či později bychom tu nakonec i zemřeli.

,,Ano, následuj mě Daei."řekl po chvíli přemýšlení a pak zamířil na západ. Já bych tuhle cestu nevybrala, protože ze všeho nejvíc působila nepřístupně ale to Proměnlivci taky.

Šla jsem po jeho boku zatím co všichni ostatní se drželi tři kroky za námi. U lidí bych se zas tolik nedivila ale Mae, ona už se mnou byla na mnohem horších místech.

Jedině... nenápadně jsem se ohlédla abych viděla s jakou něhou drží mladého prince. Ten kluk to nejspíš ani netuší ale právě získal to nejcennější co mohl. Mae je moud-rý, včas jsem si všimla změny fragmentů abych upravila přemýšlení, loajální a pro ochranu těch na kterých mu záleží by udělal téměř cokoliv. Plus samozřejmě výběrem Limwayburena padá obava, že nebude mít potomka. Až budou chtít mít rodinu provede Mae potřebný rituál a udělají si společně vajíčko.

Mělo to ale i stinou stránku, znamená to že jsem právě přišla o nejvěrnějšího společníka na mých cestách. Až tahle výprava skončí zůstane s ním a na mě zůstane abych se Karganto perdai toulala sama.

,,Nad čím zas přemýšlíš?"zavrčel Kar frustrovaně a třel si zápěstí na kterém měl ten náramek. V tu chvíli jsem měla chuť se praštit do čela. On není tak z ničeho nic empatický co se týče mé zamyšlenosti, pouze se spojení prohlubuje a on jako člověk to pocítil první.

,, Nic co by tě zajímalo."řekla jsem s klidným úsměvem, protože jsem věděla že ho to naštve. Podruhé ve dvou případech jsem se vymluvila z konkrétní odpovědnosti. Je mi to ale jedno, protože do mých myšlenek mu rozhodně nic není.

,,Tak toho jen nech."řekl takovým tónem, že jsem se na něj otočila. Nezněl naštvaně ale lhostejný to také nebylo.

Pouze jsem přikývla a začala se opět soustředit na cestu, právě v čas abych neminula úzkou římsu k jeskyni jen o málo větší než je Alfa. Ten do ní vešel a úplně nám tak zmizel z dohledu.

Sledovala jsem římsu nad trhlinou o jejíž hloubce jsem neměla žádné informace a čekala až ostatní přejdou. Nešla jsem první, protože by se lidé mohli rozhodnout nepřejít a nebyl by tu nikdo kdo by je k tomu dotlačil.

Mae to přešel s lehkostí tak typickou pro jeho elfí předky a ani jednou se nepodíval dolů. Princ Azrel si asi vzpomněl na své lekce etikety a přešel to jako by měl na hlavě štos knih.
Byly bezpečně na druhé straně když váhavě vykročil Cass, ani jeho rovnováha získaná v bojích neohrabanému tělu nepomohla. Na římsu byl příliš velký. Připomínal spíš medvěda co se snaží chodit po špičkách a to zavánělo problémy.

Šey to viděla dřív než já, když se mu jedna noha smekla po hraně a začal sklouzávat dolů. Poslala mi tu informaci, protože by mi to nestihla říct než by svou nešikovností ukončil mou i jeho existenci. Skočila jsem vpřed a chytila ho na poslední chvíli.
Bylo to trochu náročnější když jsem měla v jedné ruce dítě a druhou ho držela ale přesto mě ani na chvíli nenapadlo ho pustit.

,,Ani o tom neuvažuj, ty tu nechcípneš."zavrčela jsem výhružně měla jsem pocit jako by mi sama země pomáhala ukotvit se na mostě aby mě nemohl stáhnout sebou dolů.

Naše oči se střetli a v těch jeho bylo až příliš emocí. Strach se tam byl určitě, nejspíš se s smrtí nesetkává tak často ale byl tam i vděk za to, že jsem ho nenechala spadnout a nevíra. Tu jsem tam čekala.

Po chvíli se asi vzpamatoval, protože se začal nadechovat, že mi něco řekne. Zamítavým zavrťením hlavy jsem ho ale umlčela.

,, Šetři dech."řekla jsem tiše ale pevně.,, Ukaž mi, že ty svaly nejsou jen na okrasu a vyšplhej po mě zpátky nahoru."

Nejspíš mu došlo, že nemá cenu se hádat a tak s přirozenou nedůvěrou začal šplhat. Cítila jsem jeho váhu, táhla mě dolů ale zem mě nepustila ani o milimetr. Když mi vysel jen na paži měla jsem pocit jako by mi jí trhal od těla ale to se nestalo.

Vylezl za má záda a já si oddechla. Byl v bezpečí a před námi už jen půlka římsy k našemu cíli.

,, Chytni se mě, pevně."řekla jsem klidně.,, Budu tvou kotvou, která ti pomůže ke stabilitě."

Ztuhla jsem když mi obmotal ruce kolem pasu. Přesto,že jsem mu doporučila aby se mě chytil bylo pro mě strašně nepřirozené mít někoho tak blízko.
Nasadila jsem ale klidný úsměv a společně jsme překonali tu krátkou vzdálenost na druhou stranu. Mě to v tuhle chvíli ovšem přišlo nekonečné.

,,Mohli jste se zabít oba,"zavrčel Mae když jsem se dostala na druhou stranu a pevně mě objal.

,,Stejně bych zdechla kdyby slítnul,"konstatovala jsem a zamávala mu před očima kroužkem na mém zápěstí.

,,Ale to malé dítě by si nestáhla sebou."vmetl mi to do tváře a já zbledla. Byl to risk pro to malé nevinné stvoření.

,, Možná,"přiznala jsem ale více jsem se k tomu tématu nevracela. Kar byl taky překvapivě zamlklý a Alfa to vzal jako podnět aby pokračoval v cestě. Celou dobu tu čekal než se jako nešikovná hříbata překlopýtáme na druhou stranu.

,,Teď už to půjde hladce."konstatoval když nás vedl hlouběji do nitra země temnou chodbou, kterou osvětlovali jen drobné rostliny. Popínaly se po stěnách a poskytovali jen tolik jasu abychom si viděli pod nohy. Nebylo to dost ale alespoň jsme o sebe nezakopávali.

,, Měsíční orchidej,"odpověděla jsem na Azrelův tázavý pohled směrem ke květinám kolem naší cesty. ,, Nahoře takhle září pouze o úplňku a jsou větší ovšem zde zastupují funkci loučí."

,, Úžasný."řekl fascinovaně a mě to svým způsobem pobavilo. Brzy se bude v našem světě asi cítit lépe než ve svém vlastním, není se čemu divit se všemi našimi zázraky.

Došli jsme na konec a před námi se rozprostřela podívaná, která i mě brala dech. Osada Proměnlivců, skupinka malých obydlí v kruhu kolem obětního kůlu a na pozadí byly dvě velké budovy vytesané do skály.
Vůbec to tu ale nebylo poznat, že jsme pod zemí. Bylo to tu stejně zarostlé a zelené jako na povrchu, možná ještě víc, i když tu nebylo sluneční světlo všemu se tu dobře dařilo. Po stěnách stékala voda a její tiché zurčení ještě podtrhovalo tajemnou atmosféru toho místa.

,,Stále se ti tu líbí?"zeptal se dobíravě hlas, který už jsem nějakou chvíli neslyšela.

,,Je to tu stejně nádherné jako vždy když sem dorazím."řekla jsem s úsměvem a násilím odtrhla pohled od podívané předemnou.

Kousek od nás už totiž stál velký Alfa Proměnlivců v celé své kráse. Mohutný a majestátní stejně jako jeho zvíře. Měl delší mahagonové vlasy, lehce stažené aby mu všechny nelezlo do tváře, jantarové oči a delší zašpičatělé uši. Divoký úsměv šelmy ještě podtrhovaly větší tesáky, ovšem jiné než ty které tvořily náhrdelník co mu vysel kolem krku. Ty budou nejspíš z krokodýla nebo něčeho podobného, nejsme expert. Největší rozdíl proti lidem ovšem tvořila zelená barva kůže, která je měla skrýt v jejich přirozeném prostředí a tím jsou lesy.

Na levém ruce měl tetování svého životního zvířete, které bylo krásně vidět jelikož byl polonahý. Muži Proměnlivců nosí pouze kalhoty s širokým pásem jehož barva určuje postavení, nejspíš aby více vynikli jejich svaly. Nebo Proměnlivci co preferují více mužskou podobu, i tak by to šlo říct.

,,Kdo je to?"zeptal se Azrel, kterého očividně překvapilo že tu místo levharta stojí muž.

,,To je Kifo Moto, Alfa Proměnlivců."pronesl obřadně příjemný hlas dívky, která se k nám blížila po úzké stezce. Vypadala podobě jako Kifo ale její vlasy byly hnědé, krátké střapaté a oči měli barvu studeného kovu.
Její barva pásu byla modrá a táhla se jí i přes pravé rameno, takže z části zakrývala i vršek který jí zakrýval prsa. Kolem pasu se jí ještě houpaly váčky na kterých bylo vidět, že jsou nacpané k prasknutí.

,,No a tohle je Neemi, moje malá sestra a Kutun naší osady."řekl Kifo a jeho úsměv napovídal jak je na svou sestru hrdý. Celkově působili dojmem, že by jeden za druhého dýchali i zabíjeli. Což není tak překvapivé, oba byly šelmy. Životní zvíře Kutuna byl totiž vlk.

,,Tak tohle bude tvoje."řekla jsem klidně a překvapené dívce strčila do náruče toho drobečka. ,,Je povinností Kutuna vzít si nastarost odloženého chlapce, než si ho vybere rodina."

Jako kdyby věděl, že už ho nedržím začal vřískat jako pavián. Po tvářích mu tekly velké slzy a byl téměř k neutišení, dokud jsem si ho nevzala zpátky. V tu chvíli jako mávnutím kouzelného proutku zmlkl a zavřel oči. Usnul jako by před chvílí neudělal scénu hodnou dvorní dámy.

,,Asi ti ho nechám než mu najdeme rodiče nebo způsob jak ho udržet v klidu."rozhodla Neemi jednoduše.

Tak toho špunta můžu připsat na seznam chlapů co se mi rozhodli komplikovat život. Ovšem s tím úsměvem, mu to ráda prominu.

,, Sladké sny, lumpe."