Naruto a Sasori běželi dlouhou cestou něčeho, co kdysi mohla být prosperující továrna. Přibližně před čtyřmi hodinami se všichni dozvěděli, že jejich cíl, Itachi a Sasuke Uchihovi, byli nalezeni na druhém okraji Konohy. Odhad bohužel nebyl úplně přesný a oni tak strávili delší dobu hledáním cílené lokality. Nakonec se jim to však naštěstí podařilo a oni tak stáli před velkou, avšak rozpadlou budovou. 

Chvíli hledali všichni společně, než se rozhodli rozdělit se a propátrat tak větší území. Stále ale byli spojeni vysílačkou, to kdyby se jedné či druhé skupině povedlo bratry najít. Zatímco Hidan a Deidara prohledávali okolí budovy, vydali se druzí dva na průzkum rovnou do továrny. Stav objektu byl opravdu příšerný, některé stěny vypadaly, že se každou chvíli zhroutí a podlaha propadne kamsi do ztracena. 

Proto oba museli dávat velký pozor. Naruto si vůbec nedokázal představit, co tady ti dva můžou dělat a jeho strach o černovlasého kamaráda se každou minutou víc a víc prohluboval. Po dalších dvaceti minutách stále nebylo po nikom však stále ani jedné jediné stopy.

„Tohle je beznadějný,“ povzdechl si zničeně Naruto a složil hlavu do dlaní, skoro zapomněl na svůj téměř dvacetiminutový proslov v autě o tom, jak tohle všechno prostě vyjde a všichni (samozřejmě až na přizabitého Itachiho) bude v pořádku. Sasori zastavil a položil mu ruce na ramena, a vážně se zadíval do jeho modrých očích plných strachu a bolesti. 

„Neztrácej víru, Naruto,“ ukázal na cosi do rohu. Na zemi ležela poloprázdná láhev s perlivou vodou. „Vidíš? Někdo tu byl, to je stopa.“

Naruta to ale nepřesvědčilo. „Můžou tu být squatteři… nebo bezďáci…“ poznamenal sklesle, to Sasoriho přesvědčení ale nezlomilo.

„Nepřestávej věřit,“ řekl jen a pokračoval do další místnosti. 

Chodili asi dalších deset minut, než vstoupili do jedné z  rozpadlých místností bez oken, jež byla byla vymlácena a zeď na několika místech pobořena. Profukoval tudy silný vítr. A v jednom z rohů leželo na hromadě hadrů něco, co zdánlivě připomínalo siluetu člověka. Narutovi se rozsvítila očíčka nadějí.

„Sasuke!“ vykřikl a uháněl o sto šest. U „hnízda“ si klekl a obrátil chlapce na záda.

Spal, nejspíš neklidným spánkem, o čemž mohly svědčit pohyby očí pod víčky. Pod očima se mu usadily velké fialové kruhy, které téměř vražedně kontrastovaly s jeho bledou pletí. 

„Sasuke…“ zašeptal Naruto a pohladil ho po vlasech.

Bylo mu do breku, jak byl šťastný, že ho má zase u sebe. Pomalu ho k sobě přivinul a pevně, ale jemně ho sevřel v náručí. 

„Sasuke, promiň mi to, kdybych přišel dřív… kdybych… kdybych nebyl takovej idiot, kdybych se nenechal…“ 

Uzumaki úplně zapomněl, že je tam s nimi ještě Sasori. Pouze držel druhého chlapce v náručí, klepal se a vzlykal. Černovlásek se v jeho sevření začal pomalu probouzet. Nebylo to tolik zázračnou láskou, která mezi nimi panovala jako v nějakém černobílém filmu, jako spíše otřesy Narutova těla.

„Našli jsme ho…“ začal povídat Sasori do vysílačky, spolu s dalšími údaji, kde je ostatní můžou najít. Naruto ho však neposlouchal, jeho pozornost byla čistě vyhrazena pro mladšího Uchihu.

„N-Naruto,“ vydal ze sebe sípavě černovlasý mladík.

„Sasuke!“ Naruto si jednou rukou setřel slzy, druhou ho stále držel kolem těla, aby věděl, že je tam s ním a že ho neopustí. „Já… omlouvám se, že jsem tě vzbudil… ale už jsi v bezpečí, Sasuke! Pojedeme domů.“ 

Díval se na něj s výrazem plným ztracené naděje. Proto ho překvapilo, když se mu od kamaráda dostalo jen pohrdavého úšklebku.

„V bezpečí? Nikdy nebudu v bezpečí.“

„C-co to říkáš, Sasuke, to je jasné, že teď už všechno bude dobré, protože…“ 

Do místnosti v tu chvíli vstoupil starší Uchiha. Nejspíš si ani jednoho z nich předtím nevšiml, jelikož se mu na tváři usídlil zmatený výraz. Podíval se na Sasoriho, Naruta a na Sasukeho a pak se jeho výraz znovu usídlil na Narutovi. Ten už tu tvář znal, naprosto děsivá grimasa plná vzteku a odporu.

„Hlídej Sasukeho, Naruto!“ vykřikl Sasori, vytáhl zbraň a rozeběhl se směrem k Uchihovi. 

Ten včas zareagoval, otočil se na podpatku a zmizel. Oba chlapci za nimi ještě chvíli hleděli, než Naruto ucítil, že se Sasuke začíná příšerně klepat. Uzumaki sice nevěděl, co se za ty dva dny mohlo stát, ale byl plně připraven v tom Sasukeho nenechat. Teď už nemohl a ani nechtěl. Znovu ho obejmul oběma rukama a pevně ho držel, pomalu se s ním kolébal sem a tam, dopředu a dozadu. Po chvíli se sice černooký třást přestal, ale Naruto na svém rameni ucítil slzavé mokro.

„Šššš Sasuke… to bude dobré. Postarám se o tebe.

Zdálky zazněl výstřel, oba dva sebou polekaně trhli. Naruto v duchu myslel na svého mentora a doufal, že se mu nic vážného nestalo. A i když byl Uchiha Itachi odporný úchyl a bůhví co ještě, doufal, že ho Sasori nepřipravil o život. Takové privilegium nyní náleželo pouze a jenom Sasukemu. Jemně ho hladil po vlasech dalších pět minut, než uslyšel dvojité kroky směřující k nim.

„Naruto! Sasuke!“ skoro zapištěl Deidara, když spolu s Hidanem vběhli do místnosti. Ihned si k nim oba dva klekli a snažili se odhadnout Sasukeho stav.

„Myslím, že to bude v pořádku,“ troufl si blonďatý tvrdit. „Ale musíte mi s ním pomoct, je docela těžký a asi je zesláblý na to, aby mohl sám chodit.“

„Já jsem pořád tady, blbečku,“ ozval se Sasuke, ale Naruto se nezlobil. Měl radost za každou jeho reakci.

„Vezmu ho,“ nabídl se Hidan a už napřahoval ruce.

„A Sasori?“ zajímalo okamžitě Deidaru.

„Před nějakou dobou běžel za Itachim a myslím, že ho postřelil. Ozval se výstřel,“ řekl mu Naruto a pomohl Hidanovi vzít Sasukeho do náruče. Nejdříve ho zabalil do jedné z přikrývek a pak mu ho nadzvedl, aby pod něj svalovec mohl lépe dát ruce. Dei mezitím poslouchal, a nakonec kývl.

„Dobře, půjdu mu pomoc,“ navrhl. „Za dvacet minut se sejdeme u auta.“ 

S tím se zvedl a odběhl směrem, který mu ukázal Naruto. Ten pak spolu s prostořekým Hidanem odnesl Sasukeho do auta. Snažili se do něj dostat nějaké jídlo, ale bohužel  všechno vyzvracel. Naruto ani nechtěl pomyslet na všechny ty věci, co se museli stát, co mu bratr mohl provést.

„Kde jsou ti idioti, kurva,“ zavrčel po dobré půl hodině Hidan. 

Naruto se nepříjemně ošil, už to bylo deset minut, co se tu měli všichni sejít. Jestli Uchihu opravdu zastřelili a teď se snažili ukrýt jeho tělo, mohlo jim to dát docela dobře zabrat. Podíval se na podřimujícího Sasukeho. Ztratil oba rodiče a teď i bratra… Bylo to kruté, i když krutý byl spíše onen zmiňovaný bratr.

„Dojdu pro ně.“ 

Hidan kývl, nejspíš je oba dva napadla stejná věc. Uzuamki se rozešel zpět do budovy, měl co dělat, aby vůbec našel to místo, kde nalezli Sasukeho. Od toho se orientoval do pravé chodby a šel stále za nosem.

„Sasori!“ zavolal, jeho hlas se nesl ozvěnou. 

Působilo to docela strašidelně, ale Naruto si nemohl strach dovolit. Tentokrát už ne. 

„Deidaro!“ volal dál, díval se do každé místnosti, kterou našel po stranách dlouhé chodby. Došel skoro nakonec, když si všiml, že budova se najednou proměnila ve venkovní prostor. Část stěn tam chyběla úplně, takže prostě vyšel rovnou ven. A srdce se mu zastavilo.

Pár metrů před ním seděl na zemi blonďatý muž držící se za hlavou, kolébající se sem a tam, hlasitě vzlykající. Seděl před něčím, co vypadalo jako mrtvé tělo.

***

„Pak už to šlo vlastně z kopce úplně všechno. Nějakým způsobem se nám odtamtud Deidaru podařilo dostat, i když se absolutně odmítal pohnout. Cesta autem byla… No, prostě příšerná! Zrovna jsme dojeli až k centrále, když Dei dostal hysterický záchvat a probudil tak Sasukeho. Ten taky nebyl v úplně dobrým stavu. A asi si dokážeš představit, jak to v tom autě mohlo vypadat. Hidan se rozhodl, že zajde pro nosítka, nejlíp nějaký, co na sobě mají i pouta na přišněrování pacienta, protože Deidara byl úplně nepříčetnej. Já tam zůstal s nimi, přece jenom byli oba úplně mimo, nemohl jsem je tam nechat samotný. Čekal jsem asi deset minut, a pak jsem se chtěl jít po Hidanovi podívat a pomoct mu, ale to už se on vydával směrem k nám. A nebyl sám. V poutech ho odváděli jakýsi dva chlápci, hned za ním šel Pein a Zetsu s dalšíma týpkama… Zaskočil jsem za volant a šlápl na plyn, co to jenom šlo. Ten den jsme ujeli hodně kilometrů, myslel jsem, že to s dvěma bláznama v autě fakt nezvládnu. Ale dal jsem to. Během cesty jsem hodně přemýšlel… Ten Uchiha to měl moc dobře naplánovaný, když stihl zavolat na policii a nahlásit jim místo hlavního štábu organizace, po který policajti už tak dlouho pátrali. Byla to docela síla. Dojel jsem až do Suny, dobrých tři sta kilometrů od Konohy. Pronajal jsem si byt ze zbývajících peněz, co mi zbyly na účtě. Další věc na řadě byl samozřejmě Sasuke, kterého jsem okamžitě odvezl do nemocnice. A tam si ho taky pár týdnů nechali. Fyzicky byl v pořádku, až na lehký otřes mozku, pohmožděniny a no… Pohmožděný svěrač, určitě ti dojde od čeho. Psychicky z něj ale byla totální troska. Myslel jsem, že to bude dobrý, aspoň tak chvíli vypadal, ale bohužel si ho v nemocnici už nechali. Další na seznamu byl Deidara. Naprosto se uzavřel do sebe, odmítal se mnou mluvit. Sice jsme bydleli ve stejným bytě, ale byli jsme jako dva úplně cizí lidi… Jednou jsem se mu snažil promluvit do duše… a to byla chyba. Začal na mě ječet a házet po mě nádobím, že je to celý jenom moje chyba, že kdybychom se my dva nepotkali, nikdy by se nic takovýho nestalo. Pak se znovu zhroutil. Druhej den po něm nebylo ani stopy. Dal jsem si s ním docela práci, babral jsem se ve sračkách dobré dva měsíce, než jsem toho magora konečně našel, div ne s injekční stříkačkou v žíle. Nevím, jak na tom byl ohledně drog, ale flašku od pusy teda moc daleko nedával. Snažil jsem se ho z tý špíny dostat, ale on na mě zas začal řvát a házet po mě věcma… a tak jsem ho omráčil. Musím podotknout, že jsem myslel, že se na mě všichni ti bezďáci sesypou jak mravenci. Ale zvládl jsem to a nakonec jsem ho převezl do zařízení, kde si myslím, že by mu mohli pomoct. Naposledy jsem ho viděl před pěti měsíci, když jsem se na něj přišel podívat. Jen se na mě podíval a s chladným pohledem, který jsem u něj v životě neviděl, mi oznámil, ať vypadnu, že už mě nechce nikdy v životě vidět. A tak jsem odešel. Byl jsem sám, přece jenom jsem kolem sebe pořád někoho měl, a teď jsem byl osamělej a smutnej. A pak se před čtyřmi měsíci objevil Sasuke. Byl to úplně jinej Sasuke, než ten, kterýho jsme oba znali. Strašně hubenej s propadlýma tvářema a kruhama pod očima. Nastěhoval se ke mně ze dne na den a dělal, jako by se nic nestalo. Snažil jsem se s ním trošku sblížit, jenže bez úspěchu… Jo… jednou jsme se trošku sblížili, jednu noc… ale další den ráno se mi totálně vysmál, jakej jsem ubožák. Jediný, k čemu jsem mu byl dobrej, bylo ubytování. A já jsem takovej idiot, že mu to poskytuju doteď… A on se zajímá jen o tu svojí pomstu! Když zjistil, že za jeho smrt může Itachi, strašně zuřil, zkontaktoval nějakýho špinavýho poldu z FBI a doteď s ním pracuje, je úplně posedlej. Skoro se mnou nemluví, ale když už, žvaní pořád jenom o tom, jak ho pomalu kousek po kousku stáhne z kůže, až ho najde. Zatím po něm ale není ani stopy. Je to příšerný, nikdy jsem nemyslel, že se můj život bude ubírat tímhle směrem. Poslední rok… byl těžký, bez vás všech. Na všech z vás mi záleželo… A jak to všechno dopadlo? Pein sedí na dvacet let, svoje dvojčata pravděpodobně jen tak neuvidí. Konan zůstala jako svobodná matka, ještě ke všemu zbavená skoro všeho majetku, a to měla ještě štěstí, že jí taky nezavřeli. Hidan taky sedí, dali mu doživotí, kvůli tomu, že přišli na všechny ty jeho prasárany. Zetsu… Od doby, co ho zatkli, jsem o něm neslyšel. Deidara mě zavrhl… a Sasuke nejspíš taky. A ty…“ Naruto si hlasitě povzdechl a zadíval se na rudou růži, kterou držel v ruce. Poté ji položil na desku kamenného náhrobku, v očích jej pálily slzy. „Chybíš mi, Sasori.“

***

Zdravím moji milovaní.

Přidávám Vám sem oficiálně poslední kapitolu Zavrženého.

Co na to říct? Naruto byl zavržený na začátku a skončil tak bohužel i na konci.

Nevím jak vy, ale mě Sasoriho smrt dostala mnohem víc, než kdyby zemřel Naruto nebo Sasuke. Byla to tady právě jedna z těch vedlejších postav, která příběhu dávala smysl. Sasori dal nový život Deidarovi a díky němu také mohl vzniknout celý příběh, jelikož kdyby si jej před nějakou dobou nevzal pod svá křídla, Naruto by pravděpodobně skončil v bordelu.

Prosím tedy všechny o minutu ticha za našeho drahého Sasoriho. Můžu ten konec číst tisíckrát a stejně mi vždycky ukápne slza.

Příběh je starý čtyři roky a doteď měl otevřený konec. Avšak díky vydávání sem na watt a díky vám jsem začala přemýšlet o pokračování. První kapitoly se dočkáte už zítra. Druhá série bude mít název Rozervaný a bude vycházet jednou týdně každý čtvrtek.

A kdo každý že bude Rozervaný? Bude to Sasuke, kterému jeho bratr vzal všechno, co mu bylo drahé? Nebo třeba Deidara, který přišel o svého milovaného? A co Narutův Nejlepší přítel Gaara, který se ne úplně dobrovolně připlete mezi rozesvářené mafiány z Akatsuki?

Jedno vám ale řeknu. Naruto to bude určitě.

Nakonec bych vám chtěla strašně moc poděkovat. Vůbec jsem nečekala, že tak obyčejný příběh bude mít štěstí na tolik úžasných čtenářů jako jste vy ❤️ děkuji Vám za všechno :3

Vaše Majo ❤️