-Další večerní nášup je tady ;3

Zaútočil. Uhnul jsem a sjel po nohou. ,,O co ti jde?!" Křikl jsem na něj a vyvolal kosu.

,,Neřekli jsme to na tebe... ale chci pořádný boj!" Zajiskřilo mu v očích. To ne...

"C-co děláš?" Kňourla a já se usmál. "Už nebreč. Je živý." Ujistil jsem jí a pohladil po hlavě. A aby jsme neseděli se špatnou náladou na posteli, začali jsme hrát karty. Stejně mám nutkání koukat z okna a jít pomoct...

Jak jsem byl ještě bez energie a s bolavými křídly, na nic moc jsem se nezmohl. Kante do mě jistil jednu ránu za druhou a já to tak tak vykrýval. Samozřejmě mi párkrát namlel. ,,To mě chceš zabít nebi co?!" vyštěkl jsem po něm. Letěl jsem hledat Jura a teď se tu morduju s Kantem. Do prdele!

,,Nechci tě zabít... jen ti dát lekci," zakřenil se a řetězem kusarigamy mě švihnul přes krk.

,,KURVA!!!" to bolí jak hovado...

asi pětkrát jsem hru prohrál a najednou jsem koutkem oka postřehl v okně pohyb. Ihned jsem vyskočil na nohy a vykoukl z něj. Bílá křídla. Už jsem chtěl jásat že se Juro vrátil ale... Juro to nebyl... Byl to Katsu. Bez jakéhokoliv zeptání do okna vletěl, objal mě a když už byl i v místnosti, pokusil se mě políbit ale dal jsem mu ruku na pusu. "Co tady děláš?" Zavrčel jsem.

Už jsem sotva stal na nohou. Taky jsem ho několikrát pěkně zasáhl...ale on je plně při síle...na rozdíl ode mě. Už jsem měl i pár krvácejících ran... ,,Kante!" Zatnul jsem zuby a on mě několika ranami poslal k zemi.

Šlápl mi na záda a zasmál se. ,,Prostě si dávej bacha na to, na čí stranu jdeš." Odletěl a já zůstal nehybně na zemi... asi jen tak nevstanu.

"Přišel jsem zkontrolovat svého oblíbencee." Zavrněl a ruku mi olízl takže jsem s ní ucukl a druhou se od něj odstrčil. Holky nás sledovali s dost nechápavým pohledem a já se jim vůbec nedivím. "Máme jít jinam?" Ozvala se Yuki. "Oh, vy mě vidíte?" Usmál se na ně a holky přikývli. "To je skvělé! Aspoň někdo bude vědět o tom, že jsi můůj." Otočil se zas na mě. "Nejsem tvůj!"

Začalo poprchávat. Kosa se změnila v prsten, ale já proste ležel na zemi. Zmlácený...zničený... Nemůžu vstát...takhle jsem sel hledat Jura. Po tváři mi stekla slza, která splynula a deštěm, který mi taky tekl po tváři. Aki... omlouvám se.

"Ale jistě že jsi můj." Chytil mě za bradu a nahnul se k mému uchu. "Víš, snížil jsem ti ten tvůj trest. O hodně. A za to si něco zasloužím." Zavrčel tiše a já dostal strach. Jak jako snížil? "Co chceš?" Šeptl jsem na zpět.

,,Erede, Erede, Erede. Podívej se na sebe. Taková hromada neštěstí."

,,Nan-nami?" zaskučel jsem, když jsem se chtěl zvednout. Ona si dřepla, chytila mě za bradu a zvedla mi hlavu. Lehce jsem se zamračil a přivřel oči.

,,Je to vtipný, Erede..."

"Ptáš se hloupě. Chci tebe." Zavrněl a já se se zamračením odtáhl. "Ty víš že tohle po mě chtít nemůžeš. Porušil bys pravidla." Založil jsem si ruce na hrudi. "Tak po tobě chci aby jsi se mnou strávil celý den." Usmál se. "Dnes ne. Zítra. Ale to bys pro mě musel udělat ještě něco." Začal jsem smlouvat. Mám plán.

,,Pomoz...mi," Přivřel jsem oko a ona se jen zasmála.

,,Máš, co si zasloužíš zlato. Příště s náma buď za dobře," odsekla a odletěla. Hhh...Nemůžu se hýbat. To tady teď zhebnu?

"A co by to mělo být?" Zalesklo se mu v očích. "Uzdravíš mi křídlo a dnes mě necháš odpočívat." Určil jsem a nechal si ze zad vystoupit křídla. On se jen usmál, přistoupil k mému křídlu a z ledvinky, kterou měl sebou, vytáhl amulet který mi přiložil na zlomené křídlo. Cítil jsem jak se kosti spojují. Bylo to nepříjemné ale už bylo hotovo. Tušil jsem že sebou bude mít takové věci. "Tak ahoj zítra. Přiletím si pro tebe." Pohladil mě po tváři. "Ne. Sejdeme se v lese." Na to jen kývl a konečně odletěl.

Snažil jsem se doplazit někam... ale moc se mi nedařilo. I když jsem se snažil, dostal jsem se do bezvědomí.

Oddechl jsem si. "Holky, jdu pomoct Eredovi najít Jura. Žádné blbosti." Usmál jsem se na ně a z okna vyletěl. Kde oba jsou?!

Nevím, jak dlouho jsem byl mimo... Ale když jsem nabral vědomí, nebyl jsem schopný otevřít oči... tak moc mě všechno bolí...

Lítal jsem snad všude možně! Volal jsem jména obou ale žádná odezva. Hodně jsem se o ně bál. "Eredee!!! Jurooo!!!" Zkusil jsem znovu a přistál na střeše jedné budovy. "Kde jste...?" Šeptl jsem ztrápeně.

Tady jsem ... slyším tě. Po chvilce jsem pohnul rukou... zase jsem začal dostávat cit. Není to ale dvakrát příjemný.

Chvilku jsem tiše stál a rozhlížel se. "Kluci!!!" Zavolal jsem znovu a sletěl ze střechy na ulici. Už jsem měl docela promoklá křídla... to se poletí hodně blbě...

Jen jsem pootevřel oči. Hned jsem je ale zavřel, protože mi do nich teklo. Klašlu na to... zdechnu tady... jako nějaká havěť.

Vydechl jsem a chtěl se před deštěm aspoň na chvilku schovat a tak jsem nakoukl do jedné uličky jestli prší i tam. "Erede?!" Rozeběhl jsem se ihned k němu a u něj si klekl. "Erede? Erede!? Mluv se mnou!" Plašil jsem a dal si jeho hlavu na klín.

Zmohl jsem se jenom na cuknutí obočím. Už jsem i slabě dýchal... byla mi zima a rty už mi modraly.

Rychle jsem mu dal jednu ruku na krk a druhou vsunul pod jeho tričko a nechal jí na hrudi. Byl tak děsivě studený... Hned jsem ho začal léčit a ani jsem si neuvědomil že už vlastně brečím.

Začalo mě všechno hrozně bolet... a pak mě začalo hřát... na hrudi. Cuknul jsem s rukou a pořádně se nadechl.

Jo. Jo... Zvládne to.Zaradoval jsem se v mysli ale ani jsem necekl a léčil ho dál. Nesmím teď přestat. Stále jsem brečel, nešlo to zastavit... Strašně jsem se o něj bál.

Pootevřel jsem oči a začal jemně oddechovat. ,,A-Aki...?" selhal jsem...a on mě v tomhle stavu najde. To ne... tohle přesně jsem nechtěl.

"Š-Ššššš.." Popotáhl jsem. "Hlavně.. se ještě ne-hýbej... Dos-Dostanu tě domů.." Pousmál jsem se nakonec.

-A další zas ráno :D znáte to! :3 Muha ha!