Svítání nás dostihlo dříve, než jsme si mysleli. Slunce začalo hřát konečky prstů, oba jsme přivřeli oči. Já ze zvyku. On z důvodu, že svítání zažívá znovu po dlouhé době a naposledy.
,,Jak zvláštní. Tak rychle se rozednilo, že se zdá, že žádná noc ani nebyla," řekl, a ačkoliv to byla smutná slova, zněla tak smířeně a klidně.
,,Co procházka?" zeptala jsem se po chvíli ticha.
Souhlasil. Vzala jsem košík a deku. Přes holá ramena jsem si přehodila šátek. A vyšli jsme ven. Nabídl mi rámě a já naváděla, kudy jít. Došli jsme do mého oblíbeného parku, takhle brzy ráno tam nikdo nebyl. Tráva byla chladná a mokrá. Vyzula jsem si lodičky a šla napřed, abych našla hezké místo. Rozložila jsem deku a položila na ni košík. Cítila jsem se jako představitelka nějaké filmové role pro už-ani-ne-pamětníky. Posadila jsem se a počkala, až usedne naproti. Vyndala jsem džus, pečivo a ovoce. Vysvětlovala jsem, že vydrží mnohem déle čerstvé než dřív. Všechno tak rychle pochopil. A měl správné názory, hned poznal, kde jsou chyby a v čem je naše doba lepší než jeho.
,,Že se k tomu vracím, pořád mi vrtá hlavou, proč zrovna já,"pravil tiše.
,,Vždyť jsem vám to vysvětlovala. Prostě vás obdivuji, byl jste - a pořád jste - mým vzorem."
,,Jsem vzorem pro někoho v době, kdy si lidé nedávají ani česká jména a zaměstnání se jim přiřazuje?"
Jen jsem přikývla.
,,Tak to je skutečný úspěch. Myslím, že můžu být na svůj život pyšný."
,,To určitě," souhlasila jsem.
,,A jak to, že pro vás není vzorem nějaká osobnost z Ameriky?"
Pousmála jsem se. ,,Dlouho jsem si myslela, že nemám žádný vztah k této zemi. Chtěla jsem se odstěhovat do Anglie a nikdy už se nevrátit. Ale pak jsem si vzpomněla na vás. A na ostatní české umělce. Uvědomila jsem si, že jsem patriot. Po letech namlouvání si, že jsem s touto s vlastí nadobro skončila, jsem pochopila svou chybu. Přesvědčovala jsem se o něčem naprosto jiném, než co mi bylo přirozené. Kdyby tu byl dnes kdokoliv místo vás, nebyla bych tak šťastná," přiznala jsem.

Sbalili jsme všechny věci a pomalou chůzí jsme se vydali zpátky domů. Připadala jsem si vedle něj tak malá. Nejen výškou. Na rozdíl ode mě šel vzpřímeně a elegantně. Cupitala jsem vedle něj a snažila se mu vyrovnat svým sebejistým vzezřením – nedařilo se.
,,Zdá se mi to, nebo na nás všichni koukají?" zeptal se.
,,V dnešní době není moc světlovlasých lidí," odpověděla jsem. ,,Jste pro ně zajímavý, a to ani neví, že jste z minulosti."
,,Já byl vždy výjimečný," zavtipkoval, sundal si tvrďák a nedbale mi ho posadil za ucho. Zasmála jsem se a nevěřícně zakroutila hlavou. Hrdě si vykračoval a já vedle něj. Klobouk mi přidal na sebevědomí. Když jsme dorazili domů, padla na mě tíseň. Venku jsem si nepřipouštěla to, co na mě uprostřed stěn přímo křičelo.