Slabé světlo ozářilo místnost, a jak rychle se objevilo, tak rychle i zmizelo. Ale na místě světla stála postava. Zády ke mně. Stále jsem nestačila popadnout dech. Jen jsem zírala před sebe. Nevěřila jsem tomu. Pořád jsem tomu nevěřila. Nedokázala jsem se ani pohnout. Viděla jsem, jak se poprvé nadechl. Zato můj nádech byl dost hlasitý, takže zněl jako zoufalé zakňučení. Pomalu se otočil.

Naše oči se střetly. Stála jsem uprostřed ničeho s pootevřenými ústy. Byl to on. V šedém obleku, krásný, jak jsem si představovala. Zapomněla jsem mrkat, takže mě pálily oči.
,,Smím se zeptat, kde to jsem?" zeptal se. Úplně stejný hlas, jaký jsem znala ze záznamů.
,,Tohle je... Tady... Bydlím tady," vykoktala jsem.
,,A co tu dělám já?"
Snažila jsem si vzpomenout na to, co mi říkali na klinice. Co bych teď měla říct? Mělo to být řečeno klidným hlasem.
,,Neposadíte se?" vybídla jsem ho a ukázala ke stolu. Posadil se. Celou tu dobu jsem ho mlčky pozorovala.
,,Víte, já jsem z budoucnosti. Nebo tedy, vy jste z minulosti," začala jsem. ,,My máme možnost oživit na jeden den člověka, se kterým bychom se chtěli setkat. A já si vybrala vás."
Pozorovala jsem, jak přemýšlí. Tiše rozvažoval o tom, co poví. Bála jsem se jeho reakce.
,,Proč já?" zajímal se.
,,Prosím?" zeptala jsem se nechápavě.
,,Proč jste si vybrala mě? Nikdy jsme se neviděli. Jsem snad váš příbuzný?"
,,Ach, ne. Nejste můj předek. Já jsem si vás vybrala, protože jste byl úžasný člověk," odpověděla jsem.
,,Mluvíte o mně v minulém čase," poznamenal napůl zklamaně a napůl pobaveně.
,,Omlouvám se. To jsem nechtěla."
,,V pořádku, je to mile podivné poslouchat o sobě v minulém čase. Málokomu se tohle poštěstí."
,,Zvládáte to skvěle," pravila jsem obdivně. ,,Někteří se s celou situací sžívají celý den."
,,Když mám jeden den, v budoucnosti, s hezkou dívkou, s lahví vína na stole, tak si ho nebudu kazit dumáním nad smutnými věcmi."
Pousmála jsem se.
,,Copak?" zeptal se a tázavě zvedl jedno obočí.
,,Jste přesně takový, jakého jsem si vás představovala."
,,Tak tedy, když už spolu máme trávit můj poslední den," začal a vstal od stolu, ,,já jsem Jiří."
Podala jsem mu ruku a tiše špitla: ,,Katie."
Zasmál se a pravil, že je to neobvyklé jméno, ale hezké. Musela jsem vysvětlit, že v dnešní době už se užívají spíše anglická jména. Chtěla jsem nalít víno do skleniček, ale nabídl se, že to udělá. Sedli jsme si naproti sobě a přiťukli si. Jako ve snu. Všechno bylo tak příjemné. Vyptával se na dnešní způsoby. Docela jsem se styděla, když jsem říkala, jak se lidé nestarají o druhé a zdravení je bráno jako přežitek. A o kultuře jsem se ani nesnažila mluvit. Ptal se na to, co se dělo celá desetiletí, co je po smrti. Při vysvětlování mi vždy skočil do řeči s nějakým vtipem, který ho zrovna napadl k tématu. Smála jsem se, a to se jinak málokdy směju. Říkala jsem mu, jaké jsem měla dětství. Nepřiznala jsem, že můj život je velice prázdný. A přitom jsem měla pocit, že je to jediný člověk, který by mě pochopil. Když jsem poznamenala, že pracuji od sedmi let, protože jsem dostala čip s vědomostmi na jedno určité povolání, zhrozil se.
,,Taky to nechápu. Nezvolila jsem si ho, ale je to jednodušší. Pracuji s počítači."
,,A to nemůžete pracovat v jiné oblasti?"
,,Můžu, ale musela bych přestat pracovat a začít získávat informace ve školách. Časově i finančně je to náročné. Nezvládla bych to. Je lehké pracovat automaticky. Skoro nikdo se nevzdá čipu kvůli studiu něčeho jiného. Do škol chodí ti, kterým byl čip odebrán za trest, anebo naivní snílci."
,,Naivní snílky mám rád," řekl si spíše pro sebe.
,,Já taky, ale bohužel si to nemůžu dovolit," obhajovala jsem se.
Nevěřícně vrtěl hlavou. ,,A kolik vám vlastně je, smím-li se zeptat?"
,,Devatenáct,"odpověděla jsem.
,,Tak mladinká?"
,,Lidé vypadají starší, protože pracují už od dětství," vysvětlovala jsem. ,,Asi bych ve vaší době vypadala na třicet, že?"
,,To zase ne," potutelně se usmál. ,,Kolik vůbec stojí takové oživení?"
,,Musela jsem šetřit celé roky. Je to spíše pro vyšší vrstvy, ale já prostě musela."