,,Víte to jistě?" zeptal se znovu. Protočila jsem oči v sloup. Kdybych si tím nebyla jistá, tak sem ani nechodím.
,,Ano," odpověděla jsem klidně.
,,A jste si jistá, že zrovna on? Nechci se vás nijak dotknout, ale přece jen si lidé vybírají své známé. Třeba členy rodiny, přátele, manžela."
Zamračila jsem se. Pochopil a začal běhat z jedné strany místnosti na druhou. Něco napsal do jednoho počítače, ten začal vrčet. Přeběhl k druhému, ze kterého vyjel papír. Pročetl si ho a zamyšleně kýval hlavou. Stála jsem tam ve svých oblíbených lodičkách a klepala nohou. Říkali mi, že to trvá pár minut, ale mně se to zdálo jako celá věčnost. Už jen vyřizování a podepisování všech spisů bylo nekonečné. A teď, když už se konečně něco dělo, tak si dával zase načas.
,,Tak tedy," pravil najednou a rozmýšlel, co říci dál. ,,Tady máte záznamy. Všechno by mělo být v pořádku. O půlnoci se všechny funkce obnoví a o další půlnoci přestanou."
,,Dobrá," řekla jsem.
,,Ještě bych měl dodat, že to možná nebude tak skvělé, jak si myslíte.Hodně lidí bylo zklamaných."
,,Takže už můžu jít?" zeptala jsem se netrpělivě.
,,Jistě, děkuji vám za spolupráci a doufám, že budete spokojena."
,,No, to já taky doufám," poznamenala jsem si nahlas pro sebe, což ode mě nebylo hezké, ale mohl si za to svým chováním.

Vyšla jsem ven, zrovna začalo pršet. Roztáhla jsem deštník a běžela domů. Teprve nyní mi došlo, za co jsem zaplatila. Celé měsíce jsem šetřila, abych si mohla tento den dovolit. Bylo to hloupé, určitě. Nikdy jsem to nenazývala něčím racionálním. Mé rozhodnutí bylo podmíněno pouze hlubokou sympatií. Nestávalo se často, že by si lidé vybírali někoho, s kým se neznali. Bylo to hlavně z důvodu dostupnosti. Z čím starší minulosti člověk byl, tím více stál. Nejbohatší člověk, který do toho šel, si vybral Shakespeara. Bylo to v novinách. Shakespeare blábolil nesmysly a na naši dobu se choval velice neslušně. Další bohatí volili spíše hudebníky než spisovatele či filozofy. Jedna žena se setkala s Kurtem Cobainem a spáchala s ním sebevraždu. První člověk v historii, který se zabil hned dvakrát... Z naší země si nevybírali lidé známé osobnosti, a pokud ano, chtěli být ,,světoví". Když už ne příbuzného, tak někoho z Anglie, Ameriky anebo (poslední roky) oblíbené Koreje.

Zavřela jsem za sebou dveře, prošla svým bytem a posadila se na židli. Snažila jsem se nezapomenout dýchat. Byl podvečer, do našeho setkání zbývalo pět hodin. Vysprchovala jsem se, namalovala a upravila si vlasy. Oblékla jsem se do krásných šatů, které jsem si koupila pro tento den. Pustila jsem si uklidňující hudbu, položila na stůl svícen a skleničky. Zbývala ještě jedna hodina. Čas utíkal pomalu, dokonce jsem si začala říkat, že se úplně zastavil. Ale zrovna když jsem si pomyslela, že mi ho zůstává ještě dost, začaly ručičky hodin zběsile spěchat k půlnoci. Najednou jsem měla jen pět minut. Řekla jsem si, že bych měla ještě něco stihnout. Ale už to byly jen čtyři minuty, které se překlenuly ve dvě. To jsem nepochopila, jedna minuta zmizela úplně. Společně se sekundovou ručičkou jsem odpočítávala posledních šedesát vteřin. Chtělo se mi křičet, běžet pryč a odřeknout to. Vzít to zpátky. Panika v mé hlavě mě nutila chodit sem a tam. Deset vteřin. Devět. Osm. Sedm.Čtyři. (Jak to?!) Tři. Dva. Přestala jsem dýchat.