Louis a Oliver: Tiktakbum

Federico a Mike: Já (Hanka124)

❤️Přejeme pěkný Den studentstva❤️

Mike:
Už jsem si vzpomněl, je to pan doktor William.
„Ahoj Mike, jak jsi se měl?" Sedne si vedle mě.
„Dobře, pane doktore, dobře, a vy?"
„Já taky, byl jsem na dovolené u moře. Bylo tam krásně. Byl jsi někdy u moře kocourku?"
„Asi ne, nebo si to nepamatuju, ale už se těším, až se tam podívám, slyšel jsem, že tam mají velký výběr zmrzliny a voda je tam slaná."
„Ano, máš pravdu," zasměje se a odhalí své bílé zuby.
„Pojedete letos o prázdninách?"
„Asi ještě ne, moře, to je moc vody, to bych ještě nezvládl, ale Oli říká, že se lepším."
„Oli? To je nějaký tvůj králík?"
„Ne," teď se zasměju já, „to je můj přítel." Pochlubím se a jemu ztuhne úsměv na rtech, ale to už se otevřou dveře od Louisova pokoje a Federico mě zavolá dovnitř.
„Tak nashledanou, pane doktore."
„Brzy naviděnou kocourku," zamumlá si pro sebe. Nevěnuju tomu pozornost a jdu zkontrolovat svého brášku.

Fed:
„Tak promiň, že jsem se o tepe bál, když jsi vypadal, že každou chvíli umřeš! Prvně utečeš od bazénu, potom tě najdu, jak se pereš s šéfem, a pak pár minut na to ležíš schoulený na zemi, objímáš si bříško, třeseš se, mumleš si něco pro sebe a mě vůbec nevnímáš... Víš sakra, jakej jsem měl strach?" Vyjeknu ublíženě, když mi Oliver i Louis vyčtou, že to přeháním.
To, že jsem Oliverovi dle jeho ochabující erekce pokazil sex, je mi sice líto, ale Louisovo zdraví je přesnější.
Zvednu se od Louiho a dojdu na chodbu pro Mikiho, vedle kterého sedí ten divný doktor.
„Miki, pojď, už se na něj můžeš kouknout."

Louis:
„Přeháníš," povzdechl jsem si a více jsem to už nekomentoval. Rozhodně jsem nebyl v takovémto stavu. Zase ze mě dělá nějakou chudinku.
Přejel jsem si po spánku, když jsem si vzpomněl, jak mě chytil za ocásek.
V tu chvíli se mi udělalo dost špatně a já zavřel na chvíli oči. Prostě na to nemyslet. Místo toho jsem se zeširoka usmál na Mika, který se okamžitě přišel přitulit a vyptával se, jak je mně a jak je dítěti. Jeho jsem musel ubezpečovat úplně stejně jako Federica. Opět jako malé dítě.

Oliver:
Ještě než Federico odešel pro Mika, tak mi neutekl jeho pohled na můj rozkrok. Erekci jsem už neměl, ani jsem už nebyl vzrušený, ale stejně si bude zase myslet svoje.
Mike se okamžitě přihnal k Louisovi a já začal přemýšlet nad tím, co jsem slyšel. Takže měl nějaký záchvat. Možná z nějakého šoku. Asi se ho šéf nějak nevhodně dotkl a on na to zareagoval takto.
„Kdy tě pustí?" zeptal jsem se.

Mike:
„A neměl by ti Oli udělat ultrazvuk? To se přece těhotným kocourkům dělá, ne? Zkontrolujeme, jestli jste všichni opravdu v pořádku." Podívám se na Olivera, který se zamyslí.
Kočičí těhotenství trvá kratší dobu než lidské, tak bychom už teď možná mohli vidět třeba, kolik jich v Louim je...
Mazlím se s ním a lížu mu ranky na rukou.

Fed:
Já nepřeháním! Copak on si to neuvědomuje?
Miluju ho a ten strach o něj je ubíjející.
Jakmile Mike zmíní ultrazvuk zpozorním.

Louis:
Znechuceně se ušklíbnu. Už jednou mi cosi patlal na břicho. Zopakovat si to nechci.
„Ti doktoři říkali, že budu muset stejně na ultrazvuk, takže si to nechám udělat už tady. Stejně už mi dělají krevní testy," oznámím s jasnou nerudností v hlase. Je to zbytečné. To dítě je v pořádku.
Nechám Mikiho dělat, co zrovna dělá, i když vidím, že Federicovi se to zrovna nezamlouvá. Určitě má obavu, že se to takhle zanítí.

Oliver:
I nerudná nosorožčí máma byla milejší než on a pak ještě začal breptat kvůli ultrazvuku. Protočil jsem očima a raději jsem si to šel uvěřit u sestry, jak to s ním doopravdy vypadá a co budou ještě dělat.
O trochu klidnější jsem si sedl do křesla. Podle všeho dostal vážně jen nakládačku a miminko je v pořádku.
„Takže budeš muset zůstat v klidovém režimu, alespoň jedna dobrá zpráva, ne tedy pro mě."

Mike:
„A můžu tu být s tebou při tom ultrazvuku? Chtěl bych ty miminka vidět, prosím," poprosím brášku a ten stroze přikývne.
„Už by mohlo být vidět, kolik jich bude a jestli to to budou koťata, nemyslíš, Oli?" Otočím se s úsměvem i na něj.
Federico taky vypadá natěšeně, takže si všichni kolem Louise sedneme a čekáme.

Fed:
Mikeho péče o Louiho mě irituje, ale jeho přání vidět ultrazvuk naprosto sdílím.
„Lou, chtěl bys spíš holčičku nebo chlapečka? Já bych chtěl chlapečka i holčičku, a ten chlapeček by svou sestru chránil," zasním se a Louis mě chytne za ruku.

Louis:
„Chci tu být sám. Všichni běžte prosím pryč." Řekl jsem to tiše, ale přesto naprosto vážně. Na Mika jsem se radši ani nepodíval. Vím, že bude smutný a to samé Federico.
„A navíc to je jedno dítě. Jen jedno. Ne dvě, ne tři, jen jedno. Jedno děcko." Oznámil jsem vážně, než se objevila doktorka a já se na ně vážně podíval. Konečně odešli a já si s povzdechem vyhrnul břicho.
„Už bude znatelné kolik jich tam je," usmála se na mě a já se zamračil. Už jsem s ní před tím mluvil, ale myslel jsem, že to stačí.
„Jak kolik?! Snad jedno, ne?" významně jsem na ni pohlédl a ona jen ukázala na obrazovku.
„Vypadá to na dvě děťátka." Oznámila mi a široce se usmála.
„Gratuluji vám."
Zděšeně jsem hleděl na obrazovku a poté na své břicho. Dvě? Ne jedno? Dvě? Zatl jsem čelist. Jak to můžou být dvě? Znovu jsem se zadíval na obrazovku, teď už jsem to viděl i já, ale už jsem zrak neodtrhl. Jsou tak malinká. Ani mi nedošlo, že jsem se začal usmívat.

Oliver:
Musel jsem oba dva na chodbě uklidňovat, protože oba byli špatní z toho, že je tam Louis nechce. Ani u jednoho to nechápu. Přeci jen, mě tam chtít nemusí, ale je? Zase se chová jako pitomec.
Když už to vypadalo, že se Federico snad doopravdy rozbrečí, tak však do chodby nakoukla doktorka a pozvala nás dál.
Louis ležel na posteli a působil zmateným dojmem. Nervózně se usmíval a žmoulal deku v rukou.
„Jsou dva." Oznámil nakonec a nervózně Federica chytil za ruku.

Mike:
Nechápu, proč jsem nemohl zůstat s ním. Nechci, aby byl při takovýchto situací sám. Nemůže od sebe pořád všechny odhánět. My to s ním přece myslíme dobře.
Navíc jsem chtěl, opravdu moc chtěl, vidět, jak ten ultrazvuk děťátek vypadá.
Na chodbě si mě Oli vzal na klín a šeptal mi, že když budu hodný, že mě Lou bude chtít určitě u dalšího ultrazvuku, že jich bude ještě moc, protože se miminka musí zvlášť u kočičích hybridů kontrolovat.
Na Fedovi bylo vidět, že ho toto odstrčení opravdu zamrzelo, přeci jen jsou to i jeho děti a takovéto chování si rozhodně nezaslouží.
Když nás paní doktorka pustí zpátky do pokoje, přístroj je vypnutý a Louis se nervózně chvěje pod dekou.
Kupodivu se ale usmívá. Co se stalo?Ještě před pár minutami vypadal, že ho klepne, pokud to nebude jen jedno dítě.
Chci jít za ním, ale Oliver mi v tom zabrání, že prý potřebují být spolu jen oni dva. Já do té rodiny snad už nepatřím?

Fed:
Co jsem udělal špatně, že své potomstvo nemůžu vidět? Řekl jsem něco špatně? Nebo jsem neudělal něco, co jsem měl? Proč mi to Louis dělá? Toto měl být náš společný zážitek. Měl jsem tam sedět s ním, držet ho za ruku a dívat se na život, který v něm roste.
Čím víc nad tím přemýšlím, tím víc nechápu, proč mi to dělá. Na to dítě se tak těším a on to ví, tak proč?
Vážně to nechápu. Miluju ho, on miluje mě a i přes to.
Po nějaké chvíli jsme zavoláni zpátky, ale už je po všem.
Lou je až na ta dvě slova potichu. My budeme mít dvojčátka.
Neuvěřitelné.
Chytne mě za ruku a položí mi ji na své bříško.
Zdá se mi to, nebo je nějak mimo? Že by mateřské pudy?

Louis:
„Nikdy jsem nic hezčího neviděl," zamumlám opět velmi tiše a rozechvěle si koušu ret.
„Já budu mít děti. My budeme mít děti." Pevněji chytím jeho ruku a vyhrnu si zase tričko, takže doktorka zase přiloží tu věc na mé břicho. Potřebovala si jen něco rychle zařídit. Stále s jemným úsměvem jsem ukázal na tu obrazovku.
„Vidíš? Tam je jeden a tam je druhý. Tam, vidíš? Má ručičku." Vše mu dopodrobna popisuju a sem tam netrpělivě zatáhnu za jeho ruku, když se tváří nechápavě.
Konečně se podívám po Mikim.
„Miki, tady, pojď taky. Honem." Dožaduju se jeho přítomnosti a Oliver jej konečně pustí ke mně.

Oliver:
Měl jsem za to, že bude lepší, když budou chvilku sami. Navíc si podle mě Louis ani neuvědomuje, že tím, že je odstrkuje, jim ubližuje. Ale teď to vypadá, že si alespoň konečně uvědomil, že je těhotný a že čeká děti. Povzdechl jsem si a sedl jsem si opodál. Taky jsem se ale díval, jak popisuje obrazovku, kde hodně věcí skutečně viděl jen on sám.
Poprvé jsem však mohl pozorovat jeho až jemňoučkou stránku. Přesně takovou jakou má i Mike, u Louise je tedy taky. Jen hodně hluboko v jeho nitru. Možná ji ukazuje takhle jen Federicovi.
„Zajdu si pro kafe," oznámím a pomalu se vytratím z místnosti. Nepatřím tam, bohužel je to tak.

Mike:
Delší chvíli ty dva pozoruju z Oliverova objetí, ale pak mě Lou zavolá k sobě a já se konečně můžu podívat na dvě zvětšené čmouhy na monitoru.
Cítím z něj čiré štěstí, celý září, skoro stejně jako před lety.
Drží Federica za ruku a druhou má na bříšku, usmívá se od ucha k uchu a rozněžněně se mi snaží ukázat, kde mají jeho děti hlavičky a další části těla.
„Jsou krásní..." Vydechneme s Fedem zároveň.
„To jistě, pánové, s malými sice nic není, ale je třeba se už teď vyhýbat stresu a větší zátěži. Přeci jen nosíte v břiše dva broučky, jste hybrid a ke všemu kočičí hybrid. Jak vám určitě váš lékař říkal, takováto těhotenství bývají obzvlášť nevyspitatelná, náročná a někdy při větším počtu dětí i nebezpečná. Takže nejméně za dva týdny na kontrolu. Lékař by vám měl říct, jelikož jsou to vaše první dítka, jak bude těhotenství a následný porod probíhat. Není se čeho bát, když budete dodržovat zásady, vše proběhne v pořádku," sděluje nám, teda hlavně Louisovi, usměvavá paní doktorka.
„A kdy bude vidět, jestli to jsou koťata? A kdy jestli to jsou holky nebo kluci?" Ptám se pořád dokola a ta milá paní jen kroutí hlavou.
„Na to si budeš muset ještě chvíli počkat, předpokládám tak měsíc až dva." Tak dlouho? Já myslel, že už to tam musí vidět, když Lou popisuje malým i prstíky na nohách.
Chci se na to zeptat Olivera, ale když se otočím, zjistím, že s námi v pokoji není. Kam zmizel?

Fed:
Se zatajeným dechem sleduju obrazovku a poslouchám kecy té ošetřující doktorky.
Je to nádherné. Jsem rád, že mi Louis nakonec umožnil to vidět.
Budeme mít dvě děti, dvě malinké děti.
Snažím se najít na displeji detaily, o kterých mluví Lou, a tisknu mu ruku.
„Miluju vás..." Šeptnu a volnou rukou si setřu zbloudilou slzu. Ve chvíli, kdy jsem zjistil, že jsem gay, jsem se rozloučil s možností mít vlastní děti a teď. Jsou tu. V Louisově bříšku. Opravdu tam jsou.