Louis a Oliver: Tiktakbum

Federico a Mike: Já (Hanka124)

Louis:

Ví to. Ví to a mezi námi bude konec. Chce si promluvit. Co jiného by to mělo znamenat. Do očí mi vstupují slzy a já se nedovedu ani trochu soustředit.
Odvede mě do ložnice, kde se schovám pod deku.
„Tak," řeknu tiše.
„Pojďme si promluvit."

Fed:

Dostrkám Louise do postele nechápajíc jeho slzy.
„Ehm...jak začít... Proč jsi mi o tom nikdy neřekl? Jak to? Nechápu vůbec nic... Proč? Co jsem udělal špatně? Nevěříš mi snad?" Mám tolik otázek, mám teď velký bordel v hlavě a přemýšlím nad všemi divnými okamžiky v našem vztahu i přátelství a...
Jsem takovej tupec, jak to, že jsem nic ani netušil?

Louis:

Tiše se uchechtnu.
„Nikdy jsi se neptal a tak jsem ti to ani neřekl. Bylo jednodušší, když sis myslel, že jsem normální." Začnu žmoulat v rukou svůj ocásek.
„Nechtěl jsem ti to říct, bál jsem se, že mě opustíš a..." zhluboka se nadechnu.
„Nevěřil jsem, že když ti to řeknu, tak se mnou zůstaneš."

Fed:

„To je snad to stejné, když jsme se hádali kvůli tomu, žes nebyl schopný se mi nijak zmínit o tom, že jsi na kluky, na mě. Ale toto je důležitější... Vždyť... Nebolí tě to, když to máš pořád schovaný..." Nadechnu se, ale to co řekne pak mě opravdu zklame.
„To si opravdu myslíš? Já myslel, že mě znáš, že mi věříš. Vždyť tvá roztomilá ouška není důvod k rozchodu. Důvod k rozchodu by mohl být spíš to, žes mi to tajil."
Já jsem mu věřil, věřil víc než komukoliv jinému, co mi ještě zatajuje?
„Takže to tvé mňoukání při sexu, mazlivost s Mikim, Oliver je taky tvůj lékař, že jo. To jak jsi každý měsíc doma, počkat, ten kousanec..."
Blbec, blbec, blbec...
Nejsem dost dobrej, aby mi to řekl, aby mi to došlo, aby věřil, že bych jej pro takovou prkotinu přestal milovat.

Louis:

Cítím se hrozně, ale nešlo to jen tak říct.
„Bylo jednoduší žít s tím, že mě bereš jako člověka. Prostě... Ta lež se stala součástí našich životů a já to nechtěl ničit." Roztřeseně se nadechnu.
„Nebolí mě to," špitnu a zoufale zaskučím, když zmíní rozchod.
„Roztomilá ouška. Chápeš proč jsem ti to nechtěl říct. Nechci, abys mě vnímal jako hybrida. Já tohle," zatáhnu se za ouška.
„Nenávidím. Nenávidím to, jakým jsem. Nechtěl jdem, abys to vůbec někdy zjistil," řeknu zpříma.
Nebudu mu lhát. Další lži si už nezaslouží.
Sleduju, jak mu to všechno dochází. Je pravda, že jsem spoléhal i na jeho mírnou tupost. Není hloupý, ale obalamutit Federica je snadné.

Fed:

„O to víc bolí, když taková lež praskne." Špitnu a dám si hlavu do dlaní.
„Ale ten hybrid jsi ty, a já tě chci milovat celého a né jen tu podle tebe lepší a méně problematičtější část. Být hybridem je těžké, vidím to každý den, takže netvrdím, že není. Ale ty to zvládneš, my to zvládneme."
Nevím, nevím. Vždyť, když celou dobu schovává svá ouška i ocásek, tak se nemůže pořádně uvolnit... Necítí se v bezpečí ani u mě, za celou dobu, co jsem si myslel, že je se mnou v pohodě, se ani jednou neuvolnil. Čeho se bojí? Že bych jej uhodil? Prozradil někomu jeho tajemství? Počkat? Před nějakou dobou se ptal co si myslím o hybridech u policie...
Toto si neodpustím, jak jen si můžu říkat policista?

Louis:

Odvrátím pohled.
„Já... Nechci, aby. Nechtěl jsem, aby se tohle vůbec někdy stalo." Vidím tu bolest v jeho tváři, ale nedovedl jsem přestat.
„Jak mě teď vnímáš? Jako hybrida, že? Roztomilý hybrid. Nesnáším to, Federico. To jak se na mě lidi pokaždé dívali, jak se i teď dívají. Já jen chtěl, abys mě viděl pořád tak, jako celý život. Už v té koupelně, kocourku. Kocourek má rád mlíčko, nechceš... " trhaně jsem se nadechl.
„Co chceš, aby bylo teď?" zeptám se tiše. 

Fed:

Kdyby nespadl do řeky, tak bych se to vůbec nedozvěděl. Vždyť on ani neměl v plánu mi to někdy sdělit...
„Sakra! Louisi! Vnímám tě jako svého Louise! Možná jsi to ještě nepochopil, ale soudím lidi podle toho, jak se chovají a ne podle toho jak vypadají nebo jestli mají ouška!"
Jsem zoufalý.
„Tak dobře, co se změní? Dobře, budu mít narážky, budu ti dávat přezdívky, budu se o tebe víc strachovat. Ale to vše jsem dělal i dosud, jen v jiném kontextu, protože, protože jsi můj přítel Lou... Nevím, co dál... Chtěl bych, aby bylo vše v pořádku a my byli spolu, ale... Co když mi ještě něco důležitého tajíš? Já..."
Nezvládl bych to, ne dobře.

Louis:

„Nechci, abys mě vnímal jinak a ty budeš. Vím, že to nebudeš dělat schválně, ale bude to tam. Ty poznámky, i to, co jsi řekl. Nejsem neschopný. Zvládnu se o sebe postarat i nadále a... " odmlčím se.
„Miluju tě, vážně moc tě miluju, ale. Mám ještě něco. Ještě něco. Ještě jedno tajemství," zachraptím zoufale a poníženě sklopím tvář. 

Fed:

„Jestli mi řekneš, že jsi vlastně celou dobu holka a jmenuješ se Harrieta, tak jdu skočit z okna." Zamrmlu si do dlaní.
„Louisi, vždyť já vím, že se o sebe dokážeš postarat, protože tě znám, teda alespoň jsem si to myslel... To, jak se chovám třeba k Mikimu, to je tím, že vím, jaký je poděs například v kuchyni, nebo jak je schopný hysterčit kvůli úplný maličkosti. Navíc je to ještě prtě. Kočičí hybrid, co má v sobě evidentně více z kočky. A ty jsi teda taky hybrid, ale jsi někdy víc člověk než já. Možná je to tím, že tu kočičí část už léta podtlačuješ nebo to máš už v genech jako Miki. Nevím, vždyť já tomu vlastně vůbec nerozumím, tak co vůbec něco říkám. Vždyť je to stejně jedno. Blbeček Federico, můžete mu říct jakoukoliv blbost a on tomu uvěří..." Jo, už od školky jsem v tomto pomalejší a důvěřivý. Proč by mi taky měli lidí, které považuju za kamarády lhát nebo si ze mě dělat srandu, že...

Louis:

„Mrzí mě to, ale zkus mě pochopit. Bylo nám dobře, tak jak nám bylo," zkusím to znovu s úsměvem, ale ten mi zase rychle zmizí z tváře.
„Vím, že to ode mne nebylo fér, ale zdálo se mi to tak lepší. Pro nás, pro náš vztah." Mumlu zoufale a rozejdu se k němu. Jsem sice úplně nahý, ale to nevadí.
„Víš, že tě miluju, že ano." Natáhnu k němu ruku. 

Fed:

„Lou, já se snažím, ale mrzí mě, žes mi to neřekl. Udělat takhle ze mě úplného hlupáka, doufám, že ses s těma dvěma dobře bavil."
Skřížím si ruce na holém hrudníku a koukám do země. Potřebuju panáka.
Chce se mi brečet, chce se mi křičet a přitom je tu ještě jedno tajemství, co všechno může poslat do pekel horoucích.
„Řeknu ti to jednou a nejspíš naposledy, protože tato slova říkám nerad, jelikož z mých úst přinášejí jen smůlu..." Nadechnu se a zvednu pohled k nahému hybridovi před sebou.
„Kurva, já tě taky miluju! Tak proč mi jen musíš lhát..." Vzlyknu a chytnu se za pusu.
Jestli jsem to opravdu řekl a Louisovi se něco stane, půjdu se zastřelit...

Louis:

„To není pravda," vzlyknu.
„Oliver si myslí, že si nezasloužím někoho takového, jako jsi ty a Miki si určitě myslí to samé." Řeknu na jeden nádech a snažím se na sobě nedat moc znát, jak moc to bolí.
Nevím, co mu na jeho výkřik mám říct. A chceš vědět ještě něco? Jsem těhotný, tadá! Zhluboka oddevhuji a snažím se uklidnit.
„A to znamená? Chceš se mnou být i i nadále nebo ne?" 

Fed:

„Samozřejmě, že chci být s tebou, jinak bych tak neriskoval..." Ale má to cenu, jestli mi bude dál zatajovat důležité věci? Už úplně vidím, že kdyby ho třeba na ulici zbili, v práci jej vyhodili, nebo třeba Miki umřel, tak on by mi to neřekl, jen abych jej nelitoval a nevnímal ho jinak.

Louis:

„Jak neriskoval?" mírně se nahrbím. Sice tvrdí tohle, ale jeho výraz, mimika mluví o něčem jiném.
„Měl jsem své důvody. Bál jsem se ti to prostě říct a jak plynul čas, bylo to už nemožné ti jen tak říct, hele, Fede, já jsem vlastně hybrid." Chytím jej za ruku.
„Někdy ti budu něco tajit, to patří ke vztahu dvou lidí. Nějaké věci jsou až moc osobní, Fede. Tohle bylo vůči tobě nefér, to uznávám, ale..." zmlknu.
„Odpověz mi zcela upřímně. Chceš se mnou nadále být i s vědomím, že ti nikdy nebudu schopen prozradit vše?"

Fed:

„Když jsem ta slova řekl naposledy, osoba, které byly určena ještě ten den umřela." špitnu a zaženu myšlenku na Matea.
Až moc osobní...to patří ke vztahu dvou lidí...
„Já jsem zastánce toho, že ve vztahu, v opravdovém nefalšovaném vztahu nemají lži a velká nesmyslná tajemství, co dělat. Dobře, lži mi o tom, jestli jsi dnes jedl nebo jestli jsi vypil jednoho nebo deset panáků whisky. Ale důležité věci, jako je nemoc, to že jsi hybrid, bolest nebo já nevím co ještě, by se tajit neměli. A už vůbec ne takovým způsobem, že počítáš s tím, že to té osobě nikdy nedojde, že jí, to nikdy neřekneš... protože je to moc "osobní", že ti ta osoba nestojí ani za zmínku." Nevím, jestli jsem schopný s ním zůstat a žít s tím, že vlastně všichni okolo ví víc než já.
„Jdu si pro panáka, chceš taky?" Zamumlu než vyjdu ze dveří pokoje do kuchyně.

Louis:

Odvrátil jsem tvář.
„Odpověz mi přímo, Federico. Chceš se mnou být, i když ti nebudu nikdy schopen říct úplně vše? Tím myslím svoji minulost s matkou, některé věci v práci, věci, co se mi stali." Sedl jsem si zpět na postel.
Stále jsem nebyl schopen schovat ocas ani ouška a to mne ani v nejmenším neuklidňovalo.
„A ne, nechci panáky," zamumlal jsem. Nemůžu mu říct o tom, že jsem těhotný, kdyby se mnou nechtěl zůstat, pak by totiž bylo jasné, že by zůstal.
Ne kvůli mně, ale kvůli té věci uvnitř mě a to bych nezvládl. Už takhle jsem mu podle všech a i podle něj zkazil život dost.

Fed:

Jdu do kuchyně, kde z Oliverovi zásoby vytáhnu litrovku nějakého drahého exotického alkoholu, protože o tom názvu jsem neslyšel ještě ani já, a to je už co říct.
Utřu si slzy a posmrknu. Proč vůbec brečím? Vždyť se nerozcházíme, musí mu být jasné, že když jsem mu řekl, že jej miluju, tak s ním chci zůstat.
Co mi brání? Mé ego, které zjištěním, že Louise vlastně neznám a nikdy znát nebudu, zničil jako mávnutím kouzelného proutku?
Odšpuntuju láhev a zhluboka se napiju...a znovu...a znovu.
Však on mi jednou všechno řekne, jednou, až se na to bude cítit, až budu hoden jeho důvěry i v těchto důležitých věcech.
Odstrčím se od linky a potácivou chůzí dojdu zpátky do ložnice, kde na posteli stále sedí nahý Louis, tentokrát už bez oušek a bez ocásku.
Neubráním se letmému úšklebku a sednu si vedle něj.
„Louisi, já vím, že jsem blbec a blbcem zůstanu, ale věřím, že třeba jednou najdeš odvahu mi to říct, nebo aspoň něco málo. Já ti hold budu muset víc ukazovat, že si tvou důvěru zasloužím. Navíc, třeba přijde čas, kdy tebe bude zajímat něco z mé minulosti, tak si budeme moci ta tajemství vyměnit..." Loknu si z flašky a podám ji Louisovi a on ji chudáka osamělého postaví na noční stolek.
„Už jsem ta slova řekl a stojím si za nimi. Nehodlám se tě jen tak pustit." Lehnu si mu hlavou do klína a obejmu jej rukama kolem pasu.
„Nebřibral jsi malinko?"