Louis a Oliver: Tiktakbum

Federico a Mike: Já (Hanka124)

Fed:

Udělal jsem nám na pánvi míchaná vajíčka a rozdělil je do čtyř talířů a k tomu ještě rajčata a papriku. Tak, dokonalé.
Já i Miki jsme to hned snědli a pustili si k tomu televizi.
Chvíli po televizních zprávách vešel do obýváku Oliver.
„Proč kolem toho děláte oba takové tajnosti? Nás už to nebaví, viď, Miki?" Skřížím si ruce na prsou.
Už mě vážně štvou.
„A jak to můžou být hormony! Vždyť jsi ho sám viděl! Co se to vlastně stalo?" Mračím se a Mike se mezitím zvedne a dojde Oliverovi pro talíř s vajíčky.

Mike:

Naprosto s Federicem souhlasím. Ale týden, týden si snad kdyžtak zvládnu počkat...
Počkat? Počkat? Všechno? Říct jako všechno, všechno? Konečně už? Ale proč musí tak najednou? Co to může být, když není nemocný? Hormony a kočičí hybrid... Bolesti břicha, ranní nevolnosti, vůně popcornu a teď ta záležitost s Fedem, navíc náladovost... Něco mi uniká...
Přemýšlím a při tom podávám Olimu jeho jídlo.
Ani nevím jak a ocitnu se na jeho klíně.
„Jsem v pohodě, jen jsem se zamyslel..." Špitnu a automaticky se k němu přitulím blíž.

Oliver:

„Já bych vám to řekl hned, ale Louis to odmítá a já už toho mám taky dost," řeknu vážně a prohrábnu si vlasy a spokojeně se s Mikim na klíně pustím do jídla.
„A, Fede? Být tebou, tak pořádně závažím, jak se k tobě Louis vzhledem k tomu, co ti tají, choval." Řeknu rázně a víc se k tomu už nevyjadřuju.

----------------------------------------------------------------

Louis:

„Tam běžel!" vykřiknu a ukážu směrem, kterým se rozeběhl zloděj. Měli jsme s Fedem normální vyřizování, ale připletli jsme se k pouliční krádeži. Automaticky jsem se rozeběhl za ním.
Alespoň teď jsem nemusel myslet na to, co všechno se stalo.
Jsem skutečně těhotný a mám už jen dva dny na to, abych řekl Fedovi pravdu, nebo to Oliver udělá za mě. Nechci ani jedno. Nechci dítě a nechci to Fedovi říct. Opustí mě a co já pak budu dělat?
Zahnu prudce za roh. Fed se mi kdesi ztratil a toho zloděje nikde nevidím. Opřu se o můstek. Opět se mi udělalo trochu zle a v uniformě je mi hrozné horko. Taky bych si dal něco sladkého.
V tom do mě kdosi strčí, já se převážím a přepadnu přes zábradlí. 

Fed:

Přijde mi, že se mi Lou vyhýbá, a tím nemyslím, že se mi právě ztratil v davu, aby chytil pouličního zloděje, místo toho, aby mi řekl, jestli je mu dobře.
Ranní nevolnosti ho sice už přešly, ale stále nemá zdravou barvu, a po tom, co se stalo skoro před týdnem...
„Uvolněte mi cestu lidi! Sdovolením! Běží policie!" Křičím a snažím se co nejjemněji odstrkovat lidi z cesty.
Kde sakra jsou? Nevidím ani jednoho!Toto se opravdu může stát jenom mně!
Náhle si všimnu toho týpka, co ukradl staré dámě kabelku, jak běží k řece.
Ten mi neuteče!
Podaří se mi ho chytnout u mostku, přelízal zrovna zábradlí a v ruce držel Louisovu tašku s úředními materiály, které jsme měli původně vyzvednout na radnici a donést na stanici.
Jestli Louisovi něco udělal!
Ovládne mě obrovská vlna zlosti, ruka mi cuká ke služební zbrani, ale místo toho jej strhnu s řevem k zemi!Nasazuju mu želízka a on se směje.
„Kde je můj kolega?!"
„Ta čičina? Ta se koupe támhle dole?"
Jaká čičina?
Nemám čas moc uvažovat, přivážu zloděje k zábradlí a podívám se do rozvodněné řeky.
Strach mě celého ochromí, když si v záplavě nahromaděných větví všimnu saka od Louisovy uniformy.
„Louisi!" Křiknu a přeskočím rychle zábradlí.
Rozvodněná řeka je už naštěstí klidná, narozdíl od minulých třech dní, ale hladina stoupla na tolik, že jí mám kousek nad pas, ale je pěkně ledová.
„Louisi!" 

Louis:

Vody zde nebylo tolik jako před pár dny, ale i tak jsem se celý ponořil. Bylo to ledové, nemohl jsem dýchat. Jen úplnou náhodou jsem se nedostal do proudu, který by mě jistě odnesl.
Netuším, jak se mi povedlo vysápat se na břeh, ale voda ze mne tekla proudem a celé tělo se mi křečovitě třáslo.
Schoulil jsem se do klubíčka a robrečel jsem se jako malé kotě. Zima mnou přímo lomcovala a nepomohlo ani to, když jsem kolem sebe obmotal ocásek. Křečovitě jsem zatínal nehty do ramen.
Byl jsem vyděšený a nemohl jsem se ani hnout. 

Fed:

Rozhlížím se okolo, nikde Louise nevidím, je to tak stresující.
Všude okolo je voda, až na kousek vrchní části vjezdu do brodu vedle mostu pro chodce.
A tam jsem jej zahlédl.
Choulil se na zemi a celý se třásl zimou.
Rychle se k němu dostanu, už, už jej chci vtáhnout do své náruče a uklidnit jej, zahřát jej, ale zarazí mě dvě kočičí ouška a ocásek.
To.
Snad.
Ne.
„Louisi?"
Na zkoušku svého přítele oslovím a opatrně se dotknu jeho ramene.
„Lou?" Vyděšeně ke mně zvedne oči plné slz.
„Pojď ke mně, ty můj truhlo, musíš do tepla."
Nemůžu čekat, nemůžu myslet na to, že je HYBRID. Ne, když je v takovémto stavu.
Zvednu si jej do náruče a pořádně si ho na sebe natisknu.
„Ššš, ššš, klid, to bude dobré, půjdeme domů."
Vytáhnu si z kapsy svůj naštěstí voděodolný telefon a zavolám Franklinovi, aby se tu stavil pro papíry a toho zlodějíčka.
Já musím dostat svého kocourka do tepla a pak si s ním promluvit.

Louis:

Tisknu se na Feda jako na svou poslední možnost záchrany.
Zuby mi drkotají o sebe a v očích mám stále slzy.
Všechno je mokré, všude je voda a já umřu.
Tohle mi alespoň stále běhá myslí. Naštěstí se stále nějak držím Feda a to mě uklidňuje, alespoň částečně.
Když mě zase zvedl do náruče, tak jsem kolem něj obmotal ruce i nohy a ocásek šel kolem jeho nohy.
„Fede, Fede," šeptal jsem třaslavým hlasem a otíral jsem o něj svou hlavu a ouška.
„Už žádnou vodu, prosím, už žádnou vodu," rozvzlykám se znovu. 

Fed:

Tak roztomilý. Nechápu, jak jsem si toho mohl nevšimnout. Proč mi o tom neřekl?
„Ššš, zlatíčko, už žádná studená voda, slibuju, žádná hnusná ledová voda, neboj."
To, že s ním dobu muset do teplé vany, aby se co nejrychleji zahřál a umyl od těch splašků, radši nezmiňuju.
„Vydrž, ano? Za chvíli jsme u auta. Sedneš si vedle mě a pojedeme domů. Budeme tam spolu, sami dva, Miki je ve škole, Oliver v ordinaci, budeme to tam mít jen pro sebe..."

Louis:

Cesta trvala hrozně dlouho. Nebo mi to aspoň tak přišlo. Všechno bylo hrozně hlasité a já měl chuť se schovat před celým světem do Fedovi náruče.
Konečně jsme dorazili do domu. Nedíval jsem se, kam jdeme, ale toho jsem i později litoval.
„Ne!" vyjeknu.
„Kam mě to neseš?! Nejdu do vody!" začnu vyvádět jako Miki a zoufale mrskám ocáskem a uši mám přitisklé k hlavě.
„Prosím, Fede, ne."

Fed:

„Ne, neboj se, nic se ti se mnou nestane. Loui, musíme tě co nejrychleji zahřát a nejlepší je na to společná koupel. Budu tam s tebou, nepustím tě, nemáš se čeho bát." Pohladím jej po vlasech a opravdu jemně i přes levé ouško. Je tak hebké...
Bál se mi to říct? Nevěří mi?
Ne, na to teď nesmím myslet...
Zamknu pro jistotu za námi dveře koupelny a sednu si s ním v náruči na kraj vany.
„Teď tě vyslékneme z toho mokrého a studeného oblečení, ano?" Mluvím na něj jako na malé kotě, kterým i z části je.
Skoro jej nepoznávám, jakoby se všeho bál a za vším hledal něco špatného.

Louis:

Zhluboka oddechuji. Nedaří se mi uklidnit. Nedaří se mi ani najít mé normální já. Takhle jsem se přece choval, když mi bylo deset.
Jen silou vůle se nebráním, když mne začne svlékat. Srdce mi ale buší jako zvon.
„Fede, já se bojím," kníknu tiše a zadívám se na něj bezradným pohledem. To mě už ale dostal do vany a natiskl se na má záda. Jsem celý naplý, ale už se nebráním.
„Hezky pomalu, tak jako vždy," mumlám si pro sebe a nechám jej, aby na mě pustil teplou vodu. 

Fed:

„Jsem tu s tebou." Políbím jej na tvář a nechám příjemně teplou vodu, aby se dotkla Louiho skrčených nohou. Celý sebou škubne, ale já jej pevně držím u sebe a vodu nezastavuju. Postupně se nám dostane pod hýždě a následně pomalu stoupá.
Když je hladina těsně pod Louiho pupíkem, tak vodu zastavím a s Louisem nalepeným na břiše si začnu pomalinku posouvat do polosedu.„Klídek, je to jen voda, teplá voda, ta ti neublíží. Zahřeje tě, no tak, lásko."

Louis:

Je to lepší, když na mě mluví. Postupně už se ani tolik netřesu a dokonce sám vezmu do ruky sprchovou hlavici, abych na nás pouštěl vodu.
Když mu ji vrátím, tak se zhluboka nadechnu a vydechnu.
„Děkuji," zamumlu a otevřu oči, které jsem měl delší dobu zavřené. První, co zpatřím je můj ocásek a mně začíná postupně docházet jedna důležitá věc.
„Nee," kníknu a rychle se narovnám. Sáhnu si na hlavu a o to vyděšeněji se otočím na Feda. 

Fed:

„Jsem rád, že se cítíš lépe koucourku." Schválně jej tak oslovím, aby věděl, že to už vím a že to nijak nezmění.
Hlasitě zakvílí a znovu se začne klepat.
„Pojď, osušíme se, zabalíme tě do peřin a pak si promluvíme." Objasním mu svůj plán a natáhnu se pro ručník, kterým Louise utřu a následně jej do něj zabalím, jelikož není schopen slova a snad ani pohybu.
Rychlým pohybem ho vysadím na sušičku a sám se začnu utírat.