Louis a Oliver: Tiktakbum

Federico a Mike: Já (Hanka124)

Oliver:

S Mikim jsme dopravili barvy do pokoje. S Fedem jsme si vyměnily pohledy, když Louis zkritizoval Mikův výběr.
Na jednu stranu ho vychovává jako v bavlnce a na druhou stranu je k němu někdy zas příliš upřímný. Zvlášť poslední dobou.
„Tak se do toho teda pustíme, ne?" políbím Mika do vlasů a naslouchám jeho pokynům. Tedy do chvíle, než si všimnu, že Federico něco říká Louisovi a Louis se zrovna nadšeně netváří.

Fed:

Mrzí mě, jak divně se Lou chová, mám pocit, že je to má vina. Ale co jsem udělal špatně?
Louis si vyslechne Mikiho dotčený a zklamaný hlas, který mu tiše vysvětlení, že zeleně budou ty předkreslené kruhy a fialově vždy zbytek stěny.
„Budeme malovat stěnu spolu nebo si každý vezmeme jednu?" Mrknu hravě na svého přítele a máznu mu fialovou barvu na nos.
Lou se po mně s naštvaným výrazem ožene rukou.
„Dobře, dobře, každý má svou stěnu." Zvednu ruce na znamení toho, že se vzdávám, ale to už mě ignoruje.
Lou se vrhne do práce a nic neříká, jen se věnuje svému štětci s barvou a vůbec nereaguje na Mikiho pokukování po něm nebo na mě.
V pokoji vládne děsné ticho, tak na mobilu pustím písničky.
Začnu nahlas zpívat a poskakovat po místnosti a Mike se ke mně nadšeně přidá.
Louis a Oliver na nás jen vyjeveně koukají a kroutí hlavami.

Mike:

Vysvětlím jim, jak jsem si to představoval, a snažím se na sobě nenechat znát, že se mě Louiho upřímnost dotkla. Vážně nechápu, co s ním je...
Během malování jej nenápadně pozoruju a stejně jako všichni tady jsem potichu.
Atmosféru v pokoji prolomí až Fed. Ještě že ho máme.
Pokojem zní jeho falešný hlas a já nemůžu jinak, než se k němu přidat. Vždyť bez něj by tu byla taková nuda.

Louis:

Musel mě zašpinit?
Naštvaně se věnuju své zdi. Jednolitá práce mi pomáhá se uklidnit, už jsem se chystal otočit na Feda s omluvou, že jsem to trochu přehnal, on ale pustil ten svůj rámus a začal skřehotat a poskakovat po místnosti. Miki se k němu samozřejmě přidal a já pevněji sevřel štětec v ruce a zarytě jsem dál maloval.
Vůbec jsem se toho nechtěl účastnit, ale ne. Já nemůžu říct nikdy ne. A když už se má pracovat, tak musí dělat hovadiny.
Hlava mě po chvíli rozbolela a já to vzdal.
„Až budete chtít malovat a ne dělat blbosti, tak mě zavolejte." Zavrčím a odejdu z místnosti, držíc se za hlavu. Mám pocit, že mi praskne.

Oliver:

Musel jsem se smát. Fed doopravdy ví, jak uvolnit atmosféru. To jsem si alespoň myslel do chvíle, než se Louis zvedl a s prasknutím dveří odešel.
„To má krámy, nebo tak něco?" zeptal jsem se bez obalu a pohladil jsem Mikiho po vlasech, jelikož vypadal, že se brzy rozpláče.
„Co to s vámi poslední dobou je? Nemluvíte spolu, podle všeho už spolu nemáte ani sex, což je celkem brzo na to, jak krátce jste spolu." Sednu si a Mika si stáhnu na klín. Fedovi pokynu, ať si sedne taky.
„Teď nám hezky pověz, co se děje. Louis je divnější a nepříjemnější, než kdy před tím byl a mě už to taky pořádně štve."

Fed:

Louis odešel, díky mně prostě odešel. Hned na to, co bouchne s dveřmi, se na sebe s Mikim ublíženě podíváme a já raději vypnu hudbu.
Miki se sesunul k zemi a Oliver si k němu okamžitě sedne.
„Nevím, co se děje... Chvilkama mám pocit, že už mě nemiluje. Že mě miloval předtím, ale teď, když poznal, jaké je být se mnou, tak se mu to nelíbí, stejně jako těm před ním." Krom Matea, to, že mě opustil on byla pouze jen má vina.
Sedím naproti Oliverovi, který má na klíně Mikiho, a koukám do země.
„Co dělám špatně? Nevím, co dělat. Ráno mu bývá špatně, ale co já můžu udělat pro to, aby nebylo? Nechce, ani abych se jej dotýkal, objímal jej... Pak se cítí provinile nebo mě nechce hned ranit a i přes svou očividnou nechuť se mnou chce spát... To mu ale nemůžu udělat, zvlášť když jej ani nedokážu vzrušit." Svěřím se a moc se snažím, abych nezačal brečet.

Mike:

Obličej mám schovaný v Oliho tričku a s tichými vzlyky poslouchám Federica.
Taky nechápu, co se s Louim děje, ale Feda to tak zasáhlo a to ani neví, že je Lou kocour takže se mu nálady mění ještě rychleji.
„Lou tě má rád, miluje tě, určitě, to vím určitě."
Pokouším se o tom ubezpečit Feda, ale on si dá hlavu do dlaní.
„Určitě nás má rád, ne?" Zvednu svůj pohled k Olimu.

Oliver:

„Je možné," řeknu s rozvahou a pohladím Feda po hlavě.
„Že je to kvůli tomu, jak bývá v tuto dobu nemocný. Taky ta změna prostředí." Kdyby Fed věděl pravdu, vše by se vysvětlovalo snáz.
„Miluje tě, to je jasné, ne?" řeknu, ale nezním moc přesvědčeně.
Podle všeho má jeho období zpoždění, což ale bude podle všeho způsobeno tím stresem, změnou prostředí, tlakem v práci, proto i ty nevolnosti a velké změny nálad. U hybridů, zvlášť koček, je to velmi běžné.
„Je přece blbost, aby si našel někoho jiného. Přece na to nemá ani čas." Poplácám Feda po hlavě.
„Nejlepší bude, když si promluvíte, co myslíš?" Políbil jsem Mikiho do vlasů.
„A i když nejsem lidský lékař, tak ho můžu prohlédnout, co vy na to? Určitě bude zase vše v pořádku."

Louis:

Už hodinu sedím na záchodě a snažím se normálně dýchat, což se mi ale nedaří. Jak se to mohlo stát? To nejde. Nemůže. V ruce držím papírek, který jsem si vzal z Oliverovi kanceláře.
Musí to být omyl. Tohle přeci nejde.
Udělám si ten test znovu a ukáže se, že to je omyl. Ano, omyl.
Nemůžu přece čekat dítě. Už jen ta myšlenka mi zní absurdně.
Uchechtnu se. Nesmysl. Totální nesmysl.
Papírek zmuchlám a vyhodím ho do koše. Nesmysl.
Vyjdu ze záchodu a na chodbě se srazím s Fedem.
Můj dech se zrychlí o to víc.
„Co? Ne, jsem v pohodě. Jen je mi zase špatně," zalžu a rychle se kolem něj protáhnu.
Kdybych byl doopravdy těhotný, což nejsem, Fed by na to přišel. Přišel by na všechno a to si nemůžu dovolit, prostě ne.
„Nechovám se divně!" vyjeknu.
„To vy se chováte divně. Myslíš si, že neslyším, jak si špitáte? Moc dobře vím, že o mně mluvíte."
Nechci se na něj takhle utrhovat, ale nedokážu se ovládat. Navíc se zase objevil v nesprávný čas na nesprávném místě.

Fed:

„Nemyslel jsem, že by mě podváděl nebo tak... To by nikdy neudělal..." Podívám se do strany hlavně ne na ně dva.
„Pokud se Lou nechá, tak by to bylo fajn..." Špitnu, zvednu se a jdu Louise hledat.
Do Louise omylem vrazím, když vychází ze záchodu.
„Jsi v pohodě." Zeptám se starostlivě a jsem odstrčen pryč.
„Vážně? Lou, chováš se divně, víš, že mně můžeš říct cokoliv, ne?"
Chytnu jej za ruku, ale on mě seřve a vytrhne se mi.
„Všichni tři se o tebe bojíme, jestli tě něco trápí, řekni nám to, jestli je ti stále špatně a něco tě bolí, Oliver tě může vyšetřit a pomoct ti od toho, nebo jdi za jiným lékařem..." Polknu.
„Pokud mě už nemiluješ, stačí říct, pochopím to... Vždyť jediné, co chci, je, abys ses usmíval a byl šťastný..." Srdce mi tluče jak o závod.
Když řekne, že mně už nemiluje, dovolí mi s ním zůstat alespoň jako kamarád?

Mike:

Fed odešel asi hledat Louise a já se dál tulil k Olimu.
„Vážně bude vše v pořádku?" Špitnu a podívám se mu do očí.
Ještě chvíli se tulíme, než Oli zavelí, že přece musíme dodělat to malování pokoje, takže se oba zvedneme a společně se do toho pustíme.

Louis:

„Jak jako nemiluju?!" vyjeknu, ale ihned na to se utiším. Smutně na Feda kouknu.
„Ale já tě přece miluju. Jsme partneři." Vše ve mně se sevře. Milujeme se, ano, teď to není nejlepší, ale milujeme se.
„Ty se se mnou chceš rozejít?" pípnu a nervózně k němu přistoupím.
„Já tě přece miluju. Jsem teď trochu nervózní z toho všeho. Nic se mi nedaří. Nechci na tebe být zlý. Moc mi na tobě záleží." Chytím jej za ruku.
„Omlouvám se."

Oliver:

Doufám, že ti dva si to spolu vyříkají a bude klid. Tedy bude klid, až se Louis vrátí do normálu.
„Jistěže bude," mrknu na Mikiho a pustíme se do dodělání toho pokoje. Díky Mikiho šikovnosti se ale celý umazal a tak jej vezmu do náruče a držím jej tak, aby mi neutekl. Taky mu neříkám, že jdeme do koupelny.
Je mi jasné, že by zase vyváděl. Jen ho nesu a nepřestávám jej pusinkovat. 

Fed:

Viditelně si oddechnu. Miluje mě...
„Samozřejmě, že se s tebou nechci rozejít, to v žádném případě. Jen jsem nevěděl, jestli tvá láska ke mně neodešla, potom co jsi zjistil, jaké to se mnou ve vztahu je..." Podrbu se na zátylku.
„Záleží mi na tobě víc než na komkoliv jiném na tomto mizerným světě. Jak už jsem řekl, chci, aby ses usmíval a byl šťastný. Víš, jako se mnou. Tak moc ti chci pomoct se se vším vypořádat, ale netuším jak, a..."
Můj výlev je přerušen téměř motýlím polibkem, který mě na chvíli umlčí.

Mike:

Malování je legrace, ale s Federicem byla větší... Doufám, že se s bráchou udobřili...
Máme sice domalováno, ale já i Oliver jsme celí od fialové barvy, protože se mi ji podařilo rozlít po novinách a spadnout do té louže. A Oliver je upatlaný kvůli mně. I tak si mě u sebe drží, mám ho tak rád.
Jde a jde, až se ocitneme před dveřmi do koupelny.
„Oli?...Oli?!...Ne!" Zavyju, když mi dojde, že líbáním mě odvrací od faktu, že se jdeme koupat...