Louis a Oliver: Tiktakbum

Federico a Mike: Já (Hanka124)

Fed:

S Oliverem jsme si včera ještě pokecali, sice už po dlouhé době bez pití, ale taky to šlo.
Zhodnotili jsme náš společný pobyt s našima polovičkama v jeho domě a já pak už musel domů.
Musel jsem tramvají, protože Oliver mě odmítl odvézt, prý je to trest za to, že s ním nezůstanu bydlet. Blbec jeden.
Právě jedu svým autem pro Louise, abychom mohli vyrazit společně do práce.
Když zaparkuju před jeho bydlištěm, zarazí mě cedule s nápisem byty k pronájmu. Vždyť tu to posledně, když jsem tu byl, bylo přecpané až k prasknutí. Jediní snad kdo odešli, byli ti sloni, ne?
Čekám, čekám, a ve chvíli, kdy Lou vleze s pozdravem na místo spolujezdce a já se k němu otočím, myslím, že mě z toho zjevu klepne.
„Lou, co se stalo? Spal jsi vůbec?" Pohladím jej jemně po tváři, ale on jen propichuje pohledem palubní desku.
„Lou, víš, že mně můžeš říct všechno, že jo?"

Louis:

Prohrábnu si vlasy a kousnu se do rtu. Na to se však zářivě usměju.
„Jistě že ano, jen sousedé dělali hrozný hluk a tak jsem moc dobře nespal." Řeknu mu to, až to vyřeším. Nebudu ho s tím obtěžovat.
Položím mu ruku na stehno a on se rozjede.
Po cestě se mi zavírají oči a já se nejednou praštím o okýnko, když padnu do dřímoty.
Když dorazíme do práce, na stole mám už pořádnou kupu papíru, to, že Fed tam má tak poloviční hromádku ani ne, nemá smysl komentovat. Vždy to tak bylo, i když děláme to samé.
Fed se mi vždy snaží pomoct, ale obvykle to dopadne tak, že já mu ještě pomůžu s tou jeho hromádkou.
Sednu na židli a nechám Feda, aby všem sdělil, jak jsme se měli, co se stalo a podobně. Sám se už pustím do práce, současně však prohlížím stránky realitek a píšu si volné byty.
Už jsem to trochu promyslel. Nábytek si necháme u jedné firmy a sami se zatím ubytujeme v hotelu. 

Fed:

Jasně, i kdyby měl hlučné sousedy, tak spí alespoň pár hodin, ale Lou vypadá, že nespal vůbec.
Je mi ho líto. A navíc tolik práce na jeho stole...
Přivítám se s kolegy a pak zapadnu ke svému stolu.
Jak já nesnáším papírování...
Je čas oběda a Louis už má téměř všechny své formuláře a dokumenty udělané. No, a já jsem sotva v půlce. Toto mi nikdy nešlo.
„Už né! Už chci jít na oběd, jinak umřu..." Zaskuhrám nešťastně a praštím hlavou do stolu.

Mike:

Když se ráno vzbudím, Loui už je dávno pryč.
Jen si smutně povzdechnu a rozhlédnu se po pokoji. Musím to všechno sbalit...
Jdu šouravým krokem do obýváku, kde leží nějaké prázdné krabice.
Do dvou nacpu své veškeré oblečení a pak začnu vyprázdňovat poličky s knihami a učebnicemi.
Když přejdu ke své nedávno polepené stěně s fotkama, tak si ani nevšimnu, že ti po tvářích zase tečou slzy.
Vezmu do ruky svůj mobil, kam mi Oli napsal své soukromé číslo.
Napíšu mu krátkou esemesku. Aspoň si s ním Lou pak může promluvit, stejně mu chtěl přece volat...
»Pan Wágner dnes nepřijde, nechceš mi po práci přijít pomoct s balením? Miki« 

Louis:

Škubnu sebou. Tak trochu jsem usnul s otevřenýma očima.
„Co? Oběd?" zvednu se a při pohledu na hodiny se zase posadím.
„Vždyť ještě není čas," vydechnu rozpačitě a prohrábnu si rukou vlasy.
„Už to máš?" optám se, ale je mi jasné, že nemá.
„Mám ti pomoct?" Vezmu si jeho listy a dám se do práce.
Mírně se na něj usměju. Jsem hrozně unavený, i když už v sobě mám tři velká kafe.
Vše v rychlosti udělám a akorát nastane čas oběda. Než ale stihnu vůbec opustit kancelář, tak si mě k sobě zavolá šéf s tím, že mi vrátí pár papírů, kde jsou chyby s tím, ať to opravím, že jsem tam udělal chyby. K tomu mi přidá další práci.
Tak z obědu asi nebude nic, jestli tu nechci zůstat přes čas.

Oliver:

Zaparkoval jsem přímo před jejich domem a v klidu jsem šel po schodech nahoru. Zarazilo mě ticho a taky cedulky s byt na prodej. Nechápavě jsem zazvonil na Mikovi dveře.
Ihned, jak mi napsal, tak jsem přijel. Kdo by si taky nechal utéct takovou příležitost.
Pustil mě dovnitř. Chtěl jsem jej rovnou políbit, ale zarazil jsem se.
Nechápavě jsem se rozhlédl. Všude byly krabice a věci byly roztahané po zemi.
„Co se to tu děje?" zamumlal jsem nechápavě. Vypadá to, jakoby se snad stěhovali. Zarazil jsem se. Ta zpráva.
Původně jsem balení považoval jen za nějakou činnost při hře nebo tak, ale teď to už dávalo smysl mnohem větší.
„Miki? Co se to tu děje?" 

Fed:

Louisovi moc poděkuju, vždycky mi pomůže. Už chceme jít na oběd, ale šéf mu dal další papíry. Chudák.
„Pomohl bych ti, ale asi bys to po mně musel pak opravovat. Tak ti donesu něco malého k obědu, ano?" Navrhnu a on mi nadiktuje, co by si přál.
„Tak za dvacet minut jsem zpět, jo, lásko?" Šeptnu mu do ucha a vezmu sako od uniformy.

Mike:

Za nedlouho zazvoní zvonek a za dveřmi stojí Oli.
„No, víš, musíme se přestěhovat. Nový majitel nás tu nechce, protože jsme hybridi." Kňuknu v jeho náručí a víc se k němu natisknu.
„Musíme být prý do konce týdne úplně pryč. Prý jsme poslední, kdo to ještě neudělal."

Louis:

Usnul jsem. Jednoduše jsem usnul a díky mé hlouposti mě nachystal šéf.
Ztrápeně jsem sklopil hlavu a přijímal jsem veškeré hubování a výtky.
Snažím se. Stále se snažím, ale on to prostě nikdo nevidí.
Unaveně zívnu a to jej rozčílí o to víc.
„Tak poslouchej hybride," přivřu oči. Nikdo tu není a proto si dovoluje se mnou takto mluvit.
„Jednou se tě z tohohle oddělení zbavím, o to se neboj. Vy byste měli zůstat někde v klecích nebo bordelech." Vykulil jsem na něj oči a zkřivil jsem tvář vztekem.
„Jednou budu sedět ve Vašem křesle." Prskl jsem a otočil jsem se k otevírajícím se dveřím.
Fed a můj oběd. Usmál jsem se.

Oliver:

„Nemůžou vás vyhodit, teda můžou, ale to přeci." Nechápavě jsem zakroutil hlavou.
„Kam jako půjdete? Vždyť." V duchu jsem zaklel.
„Máte už něco? A vždyť to ani nemůžete stihnout." Začal jsem přecházet po pokoji.
„Víš co? Pomůžu to sbalit a nechám zavolat stěhováky a rovnou to odvezou ke mně." Vytáhnu telefon a rovnou napíšu i Fedovi. Beztak mu to Louis neřekl. 

Fed:

Vracím se z oběda a vidím, jak se nad Louisem sklání šéf, vůbec se mi to nelíbí, protože v jeho očích je jen nenávist. Ale proč? Co Lou udělal?
V tom mi ještě ke všemu zapípá mobil. Asi mi došla sms, ale na to se podívám potom.
„Dobré poledne, potřebujete něco, pane? Rád bych se s Louisem naobědval, když už máme všichni tu obědovou pauzu." Kterou máme všichni v pracovní smlouvě.
Ředitel oddělení se narovná a změří si mě pohledem.
„Už nic, přeji vám oběma pěkný zbytek dne." Má se k odchodu, ale pak se na nás znovu otočí.
„A za dva týdny přijde kontrola z vedení, takže všechno musí být tip ťop."Jen zakroutím hlavou a Louise dotáhnu za ruku do menší kuchyně, co tu na našem patře máme.
„Co ti chtěl?" Zeptám se Louise, když mu podám krabičku s jeho jídlem.
Mimoděk sáhnu do kapsy pro mobil a v tu chvilku zavibruje ten Louisův, který si dal na stůl. Na displeji svítí nápis Doktor - Oliver.
Co asi chce?
Zatímco Lou mluví s Oliverem po telefonu, já zkontroluju svůj vlastní.
Mám tu esemesku, od Olivera...
Počkám, až Lou dovolá a pak spustím.
„Kdy jsi mi chtěl říct, že se stěhujete?"

Mike:

„Lou říkal, že můžou. Jen protože jsme jiní." Vzlyknu.
„Nevím, nevím, ale Lou ti chtěl včera volat, tak, tak mu zavolej. Toto nemůžeme udělat bez toho, aby souhlasil." Oliver po nějaké době souhlasí a jde do kuchyně, kde asi zavolá Louimu.
Já zatím sedím na gauči a dívám se na vyprázdněné poličky nad a okolo televize.

Louis:

Kontrola, no super. To zas budu předmětem všech debat a šéfovi velké lásky. Zrovna jsem se chystal pustit do jídla, ale to by mi nesměl zazvonit telefon.
„Ahoj?" zamumlal jsem tiše. Bylo mi jasné, co se děje. Vyslechl jsem si jeho salvu o tom, jak nezodpovědný jsem a jak vůbec nemyslím na to, co bude s Mikim. Při tom jsem zatínal prsty do svého stehna.
Ne všichni mají peníze od bohaté rodinky a pochybuju, že on by šel hned žádat o pomoc.
„Ano, děkuju." Stihl jsem ještě promluvit, než mi to položit. Promnul jsem si spánky. Co mám dělat?
„Jo, musíme se přestěhovat. Dostali jsme výpověď" vyřkl jsem a hrdlo se mi sevřelo nervozitou. Zase bude mít moc zvědavé otázky.
„Díky Oliverovi se toho ale dost ulehčí. Už jsem našel pár možných bytů. Nebudeme ho otravovat dlouho." Pustil jsem se do jídla.
„Děkuju za oběd." Nechtěl jsem, aby se to dozvěděl takto. 

Oliver:

Nechtěl jsem po něm tak vyjet, ale on má pocit, že vše musí zvládnout sám a tím vystresovává Mika a beztak i sebe. Nejspíš ani nespal, podle toho, kolik toho je už sbaleného.
„Uhm, Miki? Tak Louis to povolil." Usměju se na kotě. Je to pravda. Souhlasil. Tedy spíš stihl jen poděkovat, ale to je souhlas.
„Jedl jsi už dneska vůbec?" 

Fed:

„Lou, nechci tě nijak naštvat nebo tak. Vím, že jsi zvyklý se spoléhat jen sám na sebe. Ale já i Oliver jsme tu, abychom ti pomohli, kdykoliv jen budeš potřebovat." Povzdechnu si a začnu se rýpat v jídle.
Mám tolik otázek, ale nechci se s ním hádat, vážně ne.
Ale snad mi je zodpoví po práci.
„Psala mi Charlotte, že prej tu je nějaká skupina dětí, co našla snad nějaký hybridí hřbitov nebo tak něco. Máme to jít ověřit a případně, kdyby to byla pravda, to tam uzavřít a zavolat specialisty. Přeci jen taková věc asi nebude úplně legální." Řeknu, když se chce vrátit zpátky ke stolu.

Mike:

„Ne, ale Lou mi tam určitě něco nechal. Já, jen, jen nemám hlad, tak si dám až za chvíli, jo?" Nemám náladu na vůbec nic. Nejraději bych se nechal Olim objímat a při tom bych usnul.