Louis a Oliver: Tiktakbum

Federico a Mike: Já (Hanka124)

Louis:

Konejšivě Mika hladím a snažím se moc nedat najevo, že za to všechno můžu já, ale myslím, že Oliverovi je to dost jasné.
Zaškaredí se a zle se na mě podívá.
Koleno však Mikimu doošetří a pak si Mika stáhne k sobě a věnuje mu drobný polibek.
Já to nekomentuju a nechám je tak.
Slíbil jsem, že se to budu snažit respektovat a pokusím se to i dodržet.

Oliver:

Je jasné, že Miki to udělal kvůli Louisovu vyvádění. Je to prostě debil.
Ví, že Miki reaguje často přehnaně a on udělá tohle?
Dál jej vztekle probodávám pohledem, než se i s Mikim zvednu do náruče a vydám a zase jej položím na postel.
„Tak co dnes budeme dělat?"

Fed:

Oliver si sedl za Mikim na postel a opřel se o čelo postele. Louis tak taky sedí, jen je na kraji a buď je odstrčený nebo se snaží uklidnit, aby po Oliverovi zase nevyjel.
Já si ho natočím směrem k nim a hlavou si mu lehnu do klína.
„Nevím, ale vypadá to, že dnes budeme lenošit, co? Včera jsme si dost zasportovali, tak co si dát nějaký filmový maraton? Hezky jako v kině. Když jsem tu to prolézal, tak jsem tu viděl soukromý kino sál. Uděláme si popcorn, uděláme soupisku filmů..."
Napadne mě hned.

Mike:

Sedím vedle Olivera, opřenou o jeho rameno a koukám na Louise, který se Fedovi prohrabuje ve vlasech.
„To zní dobře." Souhlasím s Federicovým nápadem a zívnu.
U toho ani nebude vadit, když v průběhu usnu. Jsem nějaký unavený.
„Ale žádný syrový popcorn, potom to všude smrdí a já to nemůžu ani čuchat." Upozorním Louise, který ho zbožňuje a dokonce mu i voní. Vůbec to nechápu....

Oliver:

„Jo, uděláme si ten filmový maraton," zazubím se spokojeně a tlesknu a zasměju se.
„Neboj, zlato, stejně tu mám jen slaný, sýrový je dost hnusný." Zašklebím se a zvednu se.
„Tak já to s Federicem nachystám a vy pak přijdete, jo? Je to po schodech dolů a doprava. Taková podzemní... No, uvidíte."
Chytím nekompromisně Federica, jelikož to nehodlám tahat sám.
Zavěsím se do něj a společně se vydáme do kuchyně vše nachystat.

Louis:
Ani jsem na to nestačil nic říct a oni už odešli. Spolu. Zase jsou spolu.
Zavrtěl jsem se.
„Jak to, že si jsou tak blízcí?" zamumlám směrem k bráškovi a kousnu se do rtu.
Pak však nad tím jen mávnu rukou.
„Jdeme na ten film."

----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Fed:

„Opravdu chceš odejít? Vždyť tady by nám všem bylo nejlépe, ne? Copak sis to tu neužil?" Zeptám se Louise už po x-té a pomáhám mu sbalit jeho a Mikiho věci.
Vrací ze zpátky do svého bytu a já nevím, jestli se mám vrátit taky do svého nebo tu zůstat s Oliverem.
Ale přijde mi, že Lou na Olivera snad i žárlí. Vždycky se na mě tak divně dívá, když sedím vedle Olivera nebo mu jdu s něčím pomoct.
Jasně, i kdybych se sem nastěhoval, neměl bych srdce "svůj" byt prodat, to ne. Ale přijde mi, že si Oliver zvykl na naši společnost a bude se tu ve svém království cítit sám.
Teď tráví poslední volné chvíle s Mikem, protože jen Bůh ví, kdy se zase uvidí.
Mike bude mít totiž hodně práce s doháněním učiva, teda Louis to tak říkal. A Oliver je přeci jen hybridí doktor a za dobu jeho volna mu mnohokrát zvolil telefon s prosbou o konzultaci zdravotního stavu nebo tak.
„Můžu tě ráno vyzvednout a pojedeme do práce mým autem?"
Zeptám se ostýchavě, nevím, jestli náš vztah nechce v práci tajit nebo tak něco. U něj bych se ničemu nedivil.

Mike:

Hrajeme s Oliverem na schovku a on mě právě hledá. Teda doufám, že mě hledá, už jsem schovaný celkem dlouho.
Krčím se v nějaké malé skříňce v kuchyni a všude kolem je ticho. Ne jako před třemi dny, kdyby po celém domě probíhala polštářová bitva mě a Olivera proti Fedovi a Louimu.
Oliver totiž ve spánku Fedovi obarvil jeho blond vlasy na neonově zeleno. Federico byl tak naštvaný, a ještě víc byl naštvaný, když jsme se mu všichni smáli. Ale když se další ráno probudil Lou s lihovkou nakreslenýma kočičíma fouskama, začala válka.
Ti dva si to nenechali líbit a chtěli to Oliverovi oplatit tím, že ho vystraší.
Ale on šel zrovna na nákup, takže ti dva troubové úplně vyděsili mě.
Vyhodili pojistky v celém domě a dělali, že tu nikdo není.
Tak jsem šel do jejich pokoje, jestli třeba nespí. A tam leželi oba dva zamazaní od kečupu jako od krve a za nimi byl tím napsaný nápis uteč.
Jen bych chtěl podotknout, že jsme se večer před tím dívali na horor se stejnou tématikou.
Vystrašili mě až tak, že jsem utekl a nějakým způsobem se dostal na střechu.
Chtěl jsem vlastně hlavně ven, ale všechny vchodové a východové dveře byly zavřené, všude tma, až jsem prostě našel taková malá stará dvířka, za kterýma bylo světlo.
No, a tak jsem se objevil na střeše Oliverova domu. A tím jsem vystrašil z nákupu přicházejícího Olivera.
Kluci mě mezitím hledali v domě. Oliver je pak strašně seřval a ti dva, hlavně Loui, se mi ještě dlouho omlouvali.
Zničeho nic se kousek od mé skrýše ozvou kroky. Že by Oliver?

Louis:

„Jo, chci se vrátit. Máme tam všechny věci a další. Bylo to tu fajn, ale doma je doma." Odpovídám mu už snad po sté.
Je tak neodbytný. Tak ať si s Oliverem žije, když je to podle něj tak skvělé. Zhluboka se nadechnu.
Nebudu dělat zářivé scény, ale pravdou je, že vážně žárlím.
Nesnáším, jak se jeden toho druhého dotýká. Jak spolu laškují.
Prohrábnu si vlasy a zavřu kufr. Sbaleno.
Zmateně na Feda kouknu.
„Proč bys mě nemohl vyzvednout? I když obvykle vyzvedávám teda já tebe." Nechápavě na něj pohlédnu.
Celá doba tady byla šílená. Obzvlášť se nepovedl ten Fedův nápad s kečupem. Miki je určitě ještě stále vyděšený.
Obrovský šok pro mě byly ale ty namalované kočičí fousky. Fed se tehdy vyjádřil tak, to jsem nevěděl, že jsi taky hybrid.
Myslel jsem, že mě klepne.
Oliver to musel udělat naschvál, jinak to přeci není jinak možné.
Očima přejedu po Fedových vlasech.
„Máš tam pořád náznak zelené, musíš se pak ještě jednou pořádně vymydlit." Zvednu kufry.
Nespali jsme spolu po celou dobu zde a já nevím, jestli je to dobře nebo zle.
Párkrát jsem Feda odmítl, ale je přeci jasné, že když je tu možnost, že by Miki třeba náhle přišel, tak nás tak vidět vážně nemusí. Ani po sexu nijak zvlášť neprahnu.
Jsem rád, že je Fed vedle mě a já se k němu mohu přitulit.
„Jdeš?"

Oliver:

Věděl jsem celou dobu, kam se schoval, ale nechal jsem mu pocit, že je to skoro vítěz a jeho schovka je mistrná.
Stále se mi nechce věřit, že už vážně odcházejí. Nechci, aby odešli.
Zvykl jsem si na jejich přítomnost, dokonce i na Louisovu, i když toho bych oželel. Možná je to ode mne nefér, ale myslím, že by bylo Fedovi lépe s někým jiným. Méně upjatým a nudným. Vždyť se vůbec nedovede pořádně odvázat.
Už jen to, jak se mi někdy Fed svěřuje jasně značí, že mezi nimi není něco úplně v pohodě. Možná nedostatek sexu?
Fed přeci jen není zvyklý držet celibát, obzvlášť když jeho přítel spí hned vedle něj.
Zůstal bych tu já, Miky a Fedova nová známost. To by bylo nejlepší. Navíc ten pitomý žert, který určitě vymyslel Louis, jelikož viděl, jak moc nenávidím horory.
„Tak kde jen může být..." párkrát jsem přešlápl.
„Že by tady?" otevřel jsem dvířka a stáhl si to kotě do náruče.
„Mám tě!" Něžně jsem jej políbil. 

Fed:

„Já jen, že jsme spolu ještě nemluvili o tom, jestli chceš, aby v práci věděli, že spolu chodíme. Nechci, abych tě třeba vzal za ruku nebo políbil a tobě to bylo nepříjemné." Zamumlu, zatímco on vychází ze dveří našeho dosavadního pokoje.
Vím totiž, že Louis se bojí porušit v práci jakýkoliv zákaz, ať je to jen nejíst na svém pracovišti.
Nejsem si tak tedy jist, jak se popere s zákazem vztahů na pracovišti.
V normálním případě by se to dalo se šéfem domluvit, ale Louis s ním nerad něco řeší.
Vždy tvrdí, že by mu to nebylo dovoleno nebo by ho rovnou vyrazili, i když to není pravda.
Prohrábnu si své už jen lehce nazelenalé vlasy.
Bojím se, jestli sám sobě nedá ultimátum v podobě Federico nebo práce.
Mám takovou chuť jej chytit, přitáhnout k sobě a dravě políbit...
Aby cítil to, co cítím já. Že to s ním myslím vážně.
Ale neudělám to, nechci být v tomto případě sobec. 

Mike:

„Baf." Zašklebím se na Olivera a přitulím se k němu.
Polibek mu stále stydlivě oplatím.
Je na mě tak hodný a má mě rád. Celé to volno tady u něj jsem si náramně užil, zvlášť ty noci, kdy jsem se k němu mohl beztrestně tulit.
Jasně jeho ruce našly trvalý domov na mém zadku, ale nevadí mi to. Není to nepříjemné spíš naopak, takže není důvod mu to zakazovat, jak říkal Lou.
Spokojeně nasávám jeho osobitou vůní a nechávám si krk zasypat polibky.
Skoro při tom ani nedýchám, jen mi uniká tiché vrnění.

Louis:

Nad tímhle jsem popravdě ještě nepřemýšlel a tahle nová otázka mě nutila přemýšlet.
„Pracoviště je pracoviště." Začal jsem opatrně. Nechtěl jsem jej urazit.
„Miluju tě, ale nechci, abychom měli problémy." Pohladil jsem jej po ruce.
„Když nikdo nebude v dosahu, tak klidně, ale jestli tam někdo bude, tak ne. Ani jim to nemusíme říkat, víš přece, jak reagovali na vztah Sandry a toho kluka od kopírky. Ti dva se pak brzo rozešli a to já nechci." Políbil jsem jej na bradu.
„Ale jestli chceš, tak jim to říct můžeme."
Usměju se a zase se začnu štrachat s kufry.
Kde je ten Miki?

Oliver:

Kradu mu jeden polibek za druhým.
Zvykl jsem si na něj, nedovedu si představit, že prostě odejde. To nejde.
Jazykem přejedu po jeho spodním rtu a on už automaticky pootevře ústa.
Mé ruce naleznou svůj obvyklý cíl a já spokojeně zavrním.
„Co kdybych k tobě někdy zašel. Někdy, až bude Louis v práci, aby nás nikdo neotravoval, co ty na to?" zašeptám a zadívám se ke dveřím.
Ti dva dělají celkem rámus, což není na škodu.
Aspoň vím, kde se teď nachází a je to dost daleko od nás.

Fed:

„Tvé přání je mi rozkazem, ale doufám, že mi to pak v soukromí řádně vynahradíš." Mrknu na něj.
„Tak strašně rád bych tě teď donutil pustit ty kufry, vzal si tě do náruče a ještě alespoň na chvíli odnesl do pokoje, kde budeme jen ty a já." Povzdechnu si a křivě se na Louise usměju.
Vím, že teď by to nedovolil, a až bude zpět doma a Mika bude mít hned o pokoj vedle, tak to taky nedovolí. Tak mi chybí se dotknout jeho holé kůže, ten pohled na něj, když mu působím byť tu nejmenší slast.
Už tolikrát za dobu, co jsme tady, jsem mu chtěl alespoň udělat dobře pusou.
Ale on nevypadal, že by mu to scházelo a já jej nechtěl do ničeho nutit...
Louis zády ke mně ztuhne v pohybu a pořádně se nadechne.
Prosím, ať to není přednáška o tom, že bych měl své choutky ovládat...

Mike:

„Já nevím..." Mňouknu se zavřenýma očima.
„Když není doma Lou, je tam se mnou pan učitel Wágner." Špitnu smutně a víc se k němu natisknu. Mám rád ty pocity, co cítím, když mě Oli objímá. Je to tak jiné, než když mě objímá Lou.
Nechci, aby to zmizelo...
Náhle se ozve hlasité vyjeknutí, které nepatří nikomu jinému než Federicovi.
Trošku vylekaně otevřu oči, abych zjistil, co se děje.
Oli má na tváři potutelný úsměv a tiše se směje.
Co tam ti dva asi dělají?

Louis:
Mírně zrudnu a kousnu se do rtu. Vždy začne s těmito svými řečmi a já nevím, jak pořádně reagovat. Prudce se nadechnu. Byla to výzva nebo...
Prohrábnu si vlasy a následně Feda natisknu na zeď a přisaju se na jeho rty.
Zprvu o sebe rty jen v rychlém sletu narážely, ale poté se to ustálilo v jemnější tónině.
Prohraboval jsem se mu vlasy.
Skoro celý týden jsme se ani takto nelíbali. Ani v posteli, nikde.
Myslím, že mu to chybělo. I mně, ale jemu očividně doopravdy hodně.
Odtáhnu se.
„Tak, ehm," zadrhával jsem se.
Raději jsem zase popadl kufry a pokračoval jsem v cestě.

Oliver:

„Tak pošleme tvému panu učiteli zprávu, že nemá v nějaký den chodit, nebo si počkáme, až Louise náhle zavolají do práce." A to se naštěstí děje celkem často.
Unaveně jsem zívl a postupně jsem se začal chechtat. Zajímalo by mě, co tam zase dělají.
Třeba se Fedovi konečně podařilo přesvědčit Louise.
Mé modlitby však vyslyšeny nebyly a místo toho Louis prošel s kufry po chodbě.
Povzdechl jsem si a naposledy jsem Mika políbil. 

Fed:

Maximálně si užívám jeho rty na svých, ale potom mi zase uteče. Je to deprimující.
Jdu pomalu za ním a sleduju, jak ten parchant kroutí zadnicí. Určitě mi to dělá schválně.
Chce to se jen natáhnout a plácnout jej po ní. Kéž by...
Doprovodím Louise do kuchyně, kde na nás v objetí čeká Mike a Oliver.
„Tak co, Miki, jsi připraven jet domů." Usměju se na něj a on na mě upře smutný pohled.

Mike:

„Dobře." Špitnu a pevně Olivera obejmu. Zapujím se do naší poslední pusy a potom se podívám na příchozí.
Lou už je očividně připravený, čeká jen na mě.
Na Fedovu otázku jen sklesle kývnu hlavou a jsem nucen se Oliho pustit, abych si od Louise mohl vzít svou tašku.
„Půjdete nás doprovodit k autu?"

Louis:

V klidu jsem dorazil za Mikem a Oliverem. To, že můj mladší bráška nejspíš randí, se snažím ignorovat. I když to, že je to zrovna Oliver mi moc neulehčuje.
„Děkujeme za všechno." Řeknu směrem k Oliverovi a natáhnu k němu ruku.
Vím, že mě nesnáší.
Pozitivní na tom je to, že mi to ani trochu nevadí.
Po stisknutí ruky se konečně odeberu ke svému autu a začnu tam skládat věci.
Když je vše hotovo a přetrpím Oliverovu a Mikovu pusu, tak sám Fedovi jemný polibek taky věnuji.
„Uvidíme se teda zítra, chceš hodit domů nebo tak?" Přešlápnu.
„Takže vy tu spolu teď budete bydlet?" Můj obličej nic neprozrazuje, ale v hrudi pociťuji svíravou bolest.

Oliver:

„Jistě, že vás doprovodíme." Mrknu na Mika a rovnou se vydám za nimi.
Nechápu, že vážně jednou pryč.
A Fed nejspíš taky odejde a já tu budu zase sám. Byl bych rád, kdyby tu zůstal aspoň Fed.
Otevřu Mikimu dveře, aby mohl nastoupit, ale našpicuju uši, když zaregistruju, o čem se baví. 

Fed:

„Asi tu ještě chvíli zůstanu, nemám sbaleno, však víš, jak mi to dlouho trvá. Ale taky už musím domů. Nemám tu uniformu." Povzdechnu si nad myšlenkou, že budu muset do prázdného bytu, sám.
Taky jsem si zvykl na společnost.
„Neboj, zatím se k Oliverovi stěhovat nehodlám." Mrknu na něj a gentlemansky mu otevřu dveře auta.
„A kdyby, tak si o tom s tebou nejdříve promluvím, ty moje žárlivko." Vypláznu na něj jazyk, když se na mě nechápavě podívá.
Copak si myslí, že jsem úplně blbej a po tolika letech nepoznám, když někdo na někoho žárlí?
V tomto náhodou chodit umím.

Mike:

Připásám se na místo spolujezdce a přes okno Olimu zamávám.
Trvá ještě chvíli, než se Lou s Fedem dohádá o tom, že nežárlí, a pak míříme zpět do našeho malého bytu.
„Můžu dnes spát s tebou?" Zeptám se Louise, který se soustředí na silnici před sebou.
Když zaparkujeme na našem místě na parkovišti před panelákem, uvidíme velkou ceduli s nápisem byty k pronájmu.
Já myslel, že jediný, kdo se odstěhoval jsou sloní manželé...