Louis a Oliver: Tiktakbum

Federico a Mike: Já (Hanka124)

Louis:

„Na to zapomeň," zasměju se a o to víc se uculuju, když se Fed vyřítí z obýváku.
Je to fakt blbec, jak kdyby byl v divadle.
Já mezitím uklidím ušpiněné nádobí.
S ním se už vydám za Fedem a snažím se ignorovat fakt, že tam ti dva jsou spolu sami.
Objemu Feda ze zadu a položím mu hlavu na rameno.
„Lásko, nedělej se a tím už, vždyť je pozdě."
Jemně jej hladím po břiše. Chtěl bych se s ním mazlit v posteli a pak jít spát.
„Ale nádobí umýt můžeš," popíchnu jej ještě, než jim oznámím, že jdu ještě do koupelny.

Oliver:

Jemně jej k sobě stáhnu.
„Uznej ale, že ty a kuchyň, je celkem nebezpečná kombinace."
Tiše se zahihňám, než jej začnu pusinkovat a hladit.
Musím přeci využít situaci, když tu nikdo není.
Odtáhnu se až ve chvíli, kdy uslyším kroky. Louis odešel do koupelny a já si se smíchem znovu natiskl Mika na sebe.
„Zlatíčko," zavrním mu do ucha a stále jej držím u sebe.
„Co bys chtěl zítra dělat?" 

Fed:

„Tak dobře, když to říkáš, počkáš na mě v postýlce?" Špitnu, když se ode mě odlepí.
Naskládám nádobí do myčky a rozhodnu se splácat alespoň nějakou jednoduchou buchtu na snídani.
Smíchám všechny potřebné suroviny a dám to péct.
Než se bábovka upeče, tak všude uklidím.
Když je vše hotové, vytáhnu buchtu z trouby a nakouknu do obýváku, kde na pohovce usnul Oliver s Mikem v náručí.
Jsou spolu tak sladcí.
Přikryju svůj výtvor utěrkou a vydám se do pokoje, kde na mě čeká Lou.

Mike:

„Já umím vařit, jen u toho občas udělám nepořádek." Zamračím se na Olivera. Ale nemračím se dlouho, protože mě začne pusinkovat.
Taky jej pořádně obejmu a začnu mu vyprávět o svém přání navštívit Dinopark, Zoo, zábavní park, kolotoče nebo nějaké vědecké muzeum například o hybridech nebo lidském těle.
On mi na oplátku vypráví, kde všude byl on.
Spokojeně mu ležím v náručí, je to tak hezký pocit, až se mi z toho začnou klížit víčka.
Za chvilku už sladce spím.

Louis:

Sedím na posteli a koukám se z okna, na sobě mám jen trenýrky, pyžamo jsem si ani nebral.
Prohrabuju si ještě stále mokré vlasy a zavrtím se. Miki se musí taky umýt a nemůže přece spát na gauči.
Proto vstanu a vrátím se zpět do obýváku, na Feda, kterého minu, se jen usměju.
Oba spí a já přešlápnu na místě.
Mám je budit? Současně i s nelibostí pozoruju, jak blízko ti dva u sebe jsou.
Vždyť Mikimu je stále jen šestnáct.
Mírně s Mikim zatřesu.
„Musíš se umýt a taky budeš spát v posteli."

Oliver:

Probudil mě pohyb vedle mě. Ani jsem si neuvědomil, že jsem usnul, ale stalo se.
Teď jen vidím, jak se Louis snaží vzít Mika do náruče, ale on se brání, i když je stále rozespalý.
„Hej, co to děláš!" vyjeknu a stáhnu si svého kocourka zpět. Louis se zaškaredí a vyzve Mika, aby se zvedl a šel s ním do koupelny.
Pohladím to kotě po hlavě.
„Má pravdu, měl by ses umýt, abys byl hezky voňavý. Mám tam jít s tebou? Nebudu tě aspoň tahat jako Louis." Všechno Mikimu šeptám, ale myslím, že mě Louis i tak slyšel.
Nijak ale nevyvádí. Je ledově klidný a to je na tom to nejděsivější. 

Fed:

Šel jsem za Louim, ale on si to pravděpodobně šinul za Mikem do obýváku.
A taky, že jo. Jdu pomalu za ním a sleduju, jak ne zrovna šetrně budí Mika a jak se ho od Olivera snaží odtáhnout. Neúspěšně.
Teda až do chvíle, kdy Oliver asi něco řekl, Mike mu v náruči celý ztuhl a chvilku na to se oběma vytrhl a seskočil z pohovky.
Dal se na kulhavý útěk.
„Kampak, kampak, kotě?" Zastoupím mu cestu, chci jej chytit, ale proklouzne mi mezi nohama.

Mike:

Užívám si spánku, když se mnou začne někdo třást.
„Já chci ještě spát... Ne... Nechte mě!" Prskám a víc se přitulím k Olimu.
Náhle mě vzbudí i ON!
Já nesmrdím! Nepotřebuju se koupat! Ccc!
Rychle vyskočím z gauče a všem jim uteču. Teda, pokud se mému kulhání dá říct útěk...
To koleno mě tak bolí a ve vodě by to určitě štípalo.
Vyhnu se i Fedovi a uteču do útrob toho obrovského domu.
Běžím jakousi chodbou a zamknu se v prvním neznámém pokoji, na který narazím.

Louis:

Pln rozčílení jsem se za ním rozešel a zabouchal jsem na dveře.
„Přestaň doprčic blbnout. Dlouho ses nemyl, je to nehygienické." Zalomcoval jsem klikou.
„Vždyť ten strach musíš překonat, už nejsi malé dítě." Vyčerpaně jsem si projel rukou vlasy.
„Miki, prosím." To co mě ale naštvalo byla chvíle, kdy mě Oliver odstrčil a začal mu tam cosi vyprávět.
Nechápavě jsem sledoval, jak se dveře pomalu otvírají, ale jen natolik, aby dovnitř vklouzl Oliver a na to se dveře zase zavřely.
Sevřel jsem ruce v pěst a zase jsem je pak uvolnil.
„Fajn, dělej si, co chceš," šeptl jsem tiše a otočil jsem se na patě.
„Teď mě nech," vyhnul jsem se Fedovi a zalezl jsem zpět do pokoje, kde jsem se schoulil pod deku.
„Zítra jedeme zpátky domů, není důvod tu déle zůstávat." Jen doufám, že odtud odjedu i s Mikim.

Oliver:

Podařilo se mi jej uklidňujícími slovy a sliby přesvědčit, aby mě pustil dovnitř a jak jsem slíbil, jen jsem si sedl na zem a pozoroval jsem jej. Nepřemlouval jsem jej. Nic takového.
On potřeboval hlavně to, aby se mohl vyjádřit a svěřit se. Byl jen vyděšený. Louis to taky mohl udělat šetrněji a mileji.
„Zlatíčko, pojď za mnou, prosím," natáhl jsem k němu ruce a doufal jsem, aby za mnou vážně přišel. 

Fed:

Louisovo jednání mě dost překvapí a možná i vyděsí.
Vím, ujeli mu nervy, to se stává každému, ale co si vychoval, to má...
Opatrně dojdu za Louim do pokoje a sednu si k němu na postel.
„Lou, jsi v pohodě? Co tě tak vyvedlo z míry? Nikdy jsem nezažil, že bys na Mika někdy tak křičel... Je to sice velký kluk, ale pořád je to tebou vychované malé neznalé naivní kotě. Lou. A miluje tě nadevše na světě." Pohladím ho jemně po zádech.
Když se nic neděje, tak se převléknu do spacího a zezadu Louise pevně obejmu.

Mike:

Lou na mě křičel? On na mě křičel... On, on se na mě moc zlobí... Už se o mě nechce starat... Už mě nemá rád?Copak můžu za to, že jako kocour nemám vodu rád a jako Mike se tak moc bojím?
Potom za dveřmi uslyším Oliho.
Říkal, že chce vědět, že jsem v pořádku a že mě nebude do ničeho nutit. Že se nemusím bát...
Bojím se Louiho?
Pustím Olivera dovnitř a on si jen sedne a opře se o zavřené dveře.
„Ale já se snažím... Copak to Lou nevidí? Já, já nechci být na obtíž, ale, ale já..." Rozpláču se a přilezu za Oliverem do objetí.
„Myslíš, myslíš, že, že mě Lou chce, chce opustit? Už nechce být se mnou a, a se vším mi pomáhat? Už mě nemá rád? Vím, vím, jsem velký kluk, ale..."

Louis:

Vymaním se z Fedovy náruče a tím mu dám snad dostatečně najevo, že nechci, aby na mne sahal.
Bylo toho moc. Nekřičel jsem na něj. Nevím, co si to usmysleli. Měl jsem zvýšený hlas, ale neřval jsem.
Proč k sobě pustil Olivera a mě ne? Proč pořád chodí jen za Oliverem a za mnou přijde jen...
Zaryl jsem si nehty do ruky, než jsem nakonec po asi dvou hodinách vstal. Pokoj byl stále zamčený a ozývalo se z něj chrápání.
Já Mika ale nevychoval špatně. Neudělal jsem z něj naprosto neschopnou a nesvéprávnou osobu.
Ví, kde co je. Má skvělé vzdělání. Je jen naivní a stále dětinský, jak tohle ale můžu ovlivnit?
Celou dobu jsem se nás jen snažil uživit.
Sednu si na gauč.
Je mi zima a bolí mě hlava. Kolem nohy si obmotám ocásek a uši mám sklopené u své hlavy.
Nechci se vrátit do postele za Federicem. Vím, že za nic nemůže, ale mohl by se mě taky pokusit pochopit, ne?
Je to prostě těžké. Miki byl celou dobu se mnou a teď najednou mě ani nepotřebuje.
Sice než se objevil Oliver, tak jsme se někdy dost hádali, ale vždy se vše vysvětlilo. Nebo se to nechalo být. Je pravda, že na Mikiho nekřičívám. Jen když udělá něco doopravdy zlého. Asi jsem to přeci jen trochu přehnal, ale i mě můžou ulítnout nervy.
Navíc jsem nebyl naštvaný kvůli blbé koupeli, ale kvůli Oliverovi. Oliver a Mike. Zním tak moc sobecky. 

Oliver:

„Já vím, že se snažíš, Miki. Nevím, co Louisovi přelétlo přes nos." Pevně jej na sebe namáčknu a konejšivě jej začnu pusinkovat.
„Nechce tě opustit, ale asi už je toho na něj taky moc. Má tě rád, jen je někdy vážně strašný, co?" cvrnknu jej do čela.
„Na mě se ale můžeš vždy spolehnout, klidně pomůžu Louisovi i tobě tak, že za mnou můžeš se vším chodit a já ti vždy pomůžu, poradím." Hladím jej a uklidňuji. Je to malý truhlík.
„Co kdyby sis s Louisem zítra hezky promluvil z očí do očí. Tak aspoň uvidí, že i z tebe je už velký kocour, co ty na to?" Pošimrám jej pod nosem, než jej zvednu a lehnu si s ním do postele.
„Ale nejdřív se na to musíme pořádně vyspat."

Fed:

Odstrčil mě. Bolí mě to, ale asi mu musím dát prostor.
Chvíli se jen dívám na jeho ležící siluetu, ale po nějaké době usnu.
A to jsem se tak těšil, že se s Louim pomazlím a usnu s ním v objetí...

Mike:

Nic neříkám, jen Olivera objímám.
Mám obličej schovaný v jeho hrudníku a tak se snažím usnout.
Když usnu, tak se mi zdá noční můra o tom, že jsem Louiho naštval natolik, že už mě u sebe nechtěl, protože se o mě nechtěl pořád starat. Vždyť si neumím uvařit a ani se sám umýt...
Vzbudím se celý zpocený a vyděšený.
Ne, nemůže mě přece opustit. Je to můj bráška.
Vylezu z postele a dívám se, jak Oli spokojeně odpočívá.
Potom se pomalým krokem vydám do koupelny.
Jediná možnost, jak si Louiho udržet, je ukázat mu, že to zvládnu i sám.
Odhodlaně otevřu dveře do koupelny a podívám se na tu obří vanu.
To nezvládnu...