Louis a Oliver: Tiktakbum

Federico a Mike: Já (Hanka124)

Fed:

Šli jsme do Oliverovy obří zahrady, kde se k mému překvapení skrývalo i hřiště na basketbal a hned vedle na fotbal.
Louis vypadal prvně spokojeně, protože jsme nebyli v parku, Mike tu nemůže vběhnout pod auto a ani se tu nemůže objevit nějaký pes.
Snad jediná a největší chyba, co tu je, je Oliver v Mikeho bezprostřední blízkosti.
„Zahrajeme si zatím jeden na jednoho? Asi bude chvíli trvat, než bude Mike umět přihrát a plus mínus pravidla." Hodím Louimu balón a on na mě začne vztekle prskat.
„Tak jsi mu měl zařídit i pořádný soukromý tělocvik, aspoň by ho to Oliver nemusel učit." Uchechtnu se.
„Ale prosím tě, vždyť se neděje nic zakázaného, máš je pod dohledem."
Už už vypadá, že tam za nimi dojde a Mikeho to naučí sám, ale naštěstí se mi ho podaří zastavit.
„Louisi, zamysli se, byl by Mike rád, kdyby jsi teď Olivera odehnal? Uděláme si všichni čtyři hezký den a na zítra vymyslíme nějaký pěkný výlet, který bude podle tvých představ, jo, zlato?"
Jemně do něj drbnu a seberu mu míč.
„A teď pojď hrát, nebo se mám rovnou prohlásit za vítěze a tebe za poráženého, který mi bude sloužit?"

Mike:

Chtěl jsem jít do parku, ale toto je taky super.
Poslouchám Oliverovy rady a pravidla hry a on mi zatím pomáhá naštelovat správně ruce.
Potom si se mnou začne házet a já se snažím míč chytit a pak mu ho přesně, jak mi to ukazoval, hodit zpět.
Moc mi to nejde, ale Oliver se na mě tak hezky usmívá, tak to snad tak nevadí.
Ale když mi ten míč už po patnácté za sebou spadne místo toho, abych jej chytil, tak se naštvu a se skříženýma rukama si gecnu na zem.
Oliver mě pobaveně sleduje a pak s tím, že jde pro něco k pití odejde.
Já si jen povzdechnu a otočím se k Louimu a Fedovi, kteří se právě perou o balón.

Louis:

„Tělocvik k životu nepotřebuje," odfrknu si dotčeně a dál Mikiho sleduju.
Když jej však Oliver pohladí po tváři, tak mám chuť se za nimi rozejít a vecpat se mezi ně.
Fed mě však zastaví a mně se v hlavě objeví jediná myšlenka.
Ne, nebyl by rád, byl by ještě naštvanější, než je teď.
Prohrábnu si vlasy. Prostě je nechám být. Nic se přeci nemůže stát.
S obtížemi jsem mu míč nakonec sebral a podařilo se mi i hodit koš.
„Kdo že komu bude sloužit?" posměšně se ušklíbnu, ale to už se karta zase obrátila a já mám co dělat, abych mu zatrasil cestu.
I tak mám ale díky své výšce naštěstí výhodu. Fed je teď jako nějaká otravná myška.
Nad tou myšlenkou se nekontrolovatelně rozesměju a snad to i udělal naschvál, když jako myš pokrčil nosík.
„Jsi jako myšička," popíchnu jej, a když jsem dostatečně blízko, tak se rty otřu o jeho ucho.
„A kočky myši loví." Na to mu míč seberu a dám další koš.

Oliver:

Miki doopravdy talent na sporty nemá. Budu rád, když ho naučím driblovat a aby při tom běžel.
Udělám všem nápoje a bezmyšlenkovitě kouknu na kalendář.
„Proč se zase musela objevit? Vše bylo tak úžasné a teď?" Zavrtím hlavou a rychle se i s pitím vracím k nim.
Louis zrovna zvedl Mikiho do vzduchu a to malé kotě dalo s jásotem koš. Musím nad tím pokroutit hlavou.
„Přestávka!" 

Fed:

„Nepotřebuje? To chceš, aby ani neuměl chytit balón nebo utéct před útočníkem?" I když to utíkání mu jde... Až moc dobře, kdo Mika vlastně naučil lézt na stromy?
Podivím se, ale to už je naše malá hra v plném proudu.
Chvíli vyhrává on, pak já...
„Jestli já jsem myška, tak jsem velmi mrštná a sexy myška." Uchechtnu se a hbitě od něj odskočím.
Mike se na nás toužebně kouká.
„Chceš se přidat?" Mrknu na něj a hodím mu balón, ale nepodaří se mu ho chytit a balón ho praští do obličeje.
Chytne se za nos a bolestivě zakňourá.
Louis k němu hned přiskočí a začne ho utěšovat.
Na konec Mikeho vytáhne na nohy a začne jej učit házet na koš.
Moc to nejde, tak ho Louis zvedne a Mike se konečně trefí.
Šťastně výská, je na ty dva krásný pohled.
„Tak vidíš, už ti to jde." Usměju se na ty dva.
Na to přijde Oliver se sváčou.
„Á, už mám hlad."

Mike:

Proč mi to tak nejde? Nechápu to, proč nejsem jako Lou.
Jsem ale rád, že se mi snaží pomoct, i když mě ten nos pořád bolí.
„Olivere, viděl jsi to? Dal jsem gól!" Chlubím se hned, jak přijde s něčím malým k jídlem.
Přicupitám k němu a vezmu si od něj skleničku se šťávou.
„Ale nebaví mě to, nemůžeme jít dělat něco jiného? Třeba ten fotbal?"

Louis:

„Zajímalo by mě, kde bereš tolik sebevědomí," ušklíbnu se, ale v mém obličeji se v mžiku zjeví zděšení, když Fed strefí Mikiho přímo do obličeje.
Okamžitě jsem byl u Mikiho a na Feda se vztekle mračil. To je to takový zabedněnec?... Asi ano, je.
Nejspíš se to snažil odčinit tím, že Mikiho učil střílet, ale pravda byla taková, že Miki je vážně ztracený případ.
Už jako malému mu dělalo problém něco trefit, navíc se vždy nějak zranil, tak jsem usoudil, že bude lepší, když už nic takového dělat nebude. Pro své vlastní bezpečí.
Nedalo se na to koukat. S povzdechem jsem Mikiho zvedl a on konečně bez problémů dal koš.
„Myslím, že už raději nebudeme hrát nic," zasměju se a poškrábu Mika ve vlasech, což se mu ale asi nelíbilo, jelikož mou ruku odstrčil a raději se vydal za Oliverem.

Oliver:

Všem jsem rozdal pití a taky jsem každému dal aspoň jablko. Posadili jsme se do trávy a já vzal Mikiho na klín.
„Ty jsi doopravdy šikovný, uvidíš, že když budeš trénovat, tak budeš doopravdy skvělý." Políbil jsem jej na krk, než mi došlo, že Louis nás nepropaluje pohledem. Jen koukal do země a ukusoval ze svého jablka.
„Budem pak hrát ještě? Je to takhle fajn, ne?" 

Fed:

Vidím, jak se Lou snaží nekoukat na Olivera s Mikim, aby neudělal scénu, tak si jej přitáhnu k sobě do objetí a věnuju mu pusu do vlasů.
„Nekaboň se tak, nesluší ti to." Šeptnu mu do ucha a jemně mu ho skousnu.
„Olivere? Myslím, že by to chtělo změnit hry sportovní za jiné... Hele, nemáš třeba kriket? To by mohlo jít všem, ne?" Napadne mě a Mike na mě uraženě podívá, tak na něj vypláznu jazyk.

Mike:

Tulím se k Oliverovi a spokojeně vrním, ale naštvaně se zamračím a vypláznu na Federica jazyk.
„Co je to kriket?" Zeptám se zvědavě a pohledem těkám mezi Louisem a Oliverem.
Kriket, kriket, tam se hází létacím talířem nebo tak nějak? Nebo je to něco, kde se pinká balón? Ne, to je hokej.

Louis:

Jen se chabě usměju, je mi jasné, co si myslí. To, že se po sobě plazí už zvládám, to, že však Miki jde raději za Oliverem než za mnou mě ale ničí. Vždy měl jen mě a teď?
„Já už hrát nebudu, jsem trošku unavený," pousměju se.
„Budu se na vás ale dívat, nebo bych šel už chystat večeři, co vy na to?" Chci být teď chvíli sám, i bez Feda. Asi jen potřebuju oddech.
Pomalu se zvednu a zamířím do domu, kde v kuchyni začnu chystat suroviny.
Má tu toho docela dost, takže jídlo by mělo být taky dobré.
Pustím si rádio, ale myšlenkami jsem stále u Mika. Udělal jsem chybu. Celé jsem to udělal špatně. Zkazil jsem mu život tím, jak jsem jej vychovával? Já se přeci jen snažil, aby se mu nestalo to, co se stalo mně.
Mírně se otřesu. Vůbec neví, jak je svět nebezpečný.

Oliver:

Louis odešel a já raději donesl ten kriket. Moc tu hru nemusím, ale Mikimu by to jít mohlo.
Mezitím, co to chystám, tak Fed Mikimu vše trpělivě vysvětluje a já už jen se smíchem sleduji, jak se do toho s vervou pustil.
Mezitím, co se Miki zabývá kriketem, se zastavím u Feda.
„Co je to s Louisem. Měl by teď u Mikiho být, ne? Konečně můžou trávit čas venku a on si jde raději do kuchyně." Trošku nafouknu tváře. 

Fed:

Myslel jsem, že tato hra Mikimu půjde, ale on nebyl schopný ji skoro ani pochopit.
Lou se smutným úsměvem odešel a já se snažím respektovat, že chce být asi chvíli sám.
Zatímco Mike odpálil balónek někam dál do zahrady, já si povídám s Oliverem.
„Myslím, že Lou na tebe žárlí, pochop, Mike vždy upřednostňoval jeho, protože měl jen jeho." Vysvětlím a Oliver nad tím jen chápavě kroutí hlavou.
„Co kdybychom je vytáhli třeba do Zoo, a pak bychom se vrátili sem, jako že ti přivezli nějakého zraněného hybrida a já ti musím pomoct, protože je zfetovaný a brání se. Ti dva by si spolu užili fajn den a Louis se uklidní, uvidíš." Mrknu na něj.
Oliver souhlasí a začne vymýšlet, jak to udělat.
Já se rozhlédnu okolo.
Kde je Mike? Vždyť si šel jen támhle pro míček?
„Mike?!"

Mike:

Další pitomá hra, ale toto zvládnu, určitě to zvládnu, abych mohl pak Louimu a Olimu říct, že jsem porazil Federica.
Ta kulatá věc se mi zakutálí kamsi za keř.
Jdu si pro něj, ale nemůžu ho najít, ať hledám, jak hledám.
Zatoulám se hlouběji do zahrady, kde objevím větší rybníček a vedle něj strom, na kterém je uvázaná dřevěná houpačka.
Ihned se rozběhnu k houpačce, abych se mohl zhoupnout.

Louis:

V klidu si smažím na paničce maso. Všechno hezky voní a koření tomu dodává ten správný šmrnc. K tomu dělám americké brambory.
Už si spíš jen zpívám s rádiem a na nic nemyslím, je to příjemné. Na nic nemyslet, o nic se nestarat.
Škubnu sebou, když se otevřou dveře a já slyším Mikiho fňukání.
Okamžitě opustím kuchyň a vyděšeně k Mikimu dojdu. Oliver jej položil na sedačku a já si k němu rychle kleknu.
„Co se stalo?" vyhrknu a zadívám se na rozbité koleno, které však už Oliver ošetřuje.
„Miki, co jsi zas vyváděl?"

Oliver:

Když jsme zjistili, že Miki zmizel, tak se mě zmocnila menší panika, ale kam by mohl jít? Musí být pořád na pozemku a tady by se mu nemělo nic stát.
To jsem si myslel si chvíle, než nás na jeho polohu upozornil výkřik a vzlykot.
To trdlo spadlo z houpačky a rozbilo si koleno.
„Ty malé tele," zaběduju a zvednu jej do vzduchu.