Ahojte, s Tiktakbum jsme obdržely krásný obrázek Louise a Mika a chtěly bychom se o něj s vámi podělit a taky se jím pochlubit 😊😂
Vytvořila ho  MartinaFryov0

Louis a Oliver: Tiktakbum

Federico a Mike: Já (Hanka124)

Mike:
Jo, moc mi to sluší... Jako vždy...
"Půjdeme přes park, prosím, půjdeme přes park?" prosím Louise před velkou kovovou bránou do parku. "Dlouho jsme tam nebyli a samotného mě tam nepouštíš, prosím." dělám na něj kočičí oči.

Louis:
„Tak dobře, ale budeš mě držet za ruku, " udal jsem podmínku a přísně jsem celou dobu sledoval okolí. Doopravdy nehodlám zjistit, že se v okolí nachází nějaký vzteklý pes až na poslední chvíli.
Vše probíhalo celkem v klidu, než jsme potkali moji další kolegyni. Přesněji onu Moniku.
„Zdravím," odpověděl jsem na její hlasitý pozdrav, víc jsem ale nestihl, protože mi na tváři přistála facka.„Oba jste nechutný prasáci! A tohle mu vyřiď! Vykládat o mně, že jsem nějaká cuchta!" Jednoduše řečeno, jsem opět schytal něco, co bylo určeno Fedovi alias blonďatému sukničkáři.
Zatl jsem naštvaně čelist, ale nijak jinak jsem nereagoval, stejně poté, co se nahlas vykřičela, tak odešla. I s tou čivavou, co neustále vrčela na Mikeho. Měl jsem strašné nutkání do toho psa nakopnout, ale ovládl jsem se. 

Mike:
Louis mě drží za ruku a já nemůžu utéct od toho zuřivého psa, navíc je na něj zlá ta žena a to se mi nelíbí.
Nejraději bych té ženě vydrápal oči z důlků.
"Lou, Lou jsi v pořádku? Pojď pryč. Pan doktor ti to ošetří..." začnu ho tahat pryč. Neměl jsem chtít jít do parku.

Louis:
„Nic to není, ouško, už to ani necítím," to byla sice lež, ale já byl vážně v pořádku. V práci se mi stávají mnohem horší věci.
„Panu doktorovi musíme vysvětlit mnohem závažnější věci," připomenul jsem mu a poté jsem mu, aby se mu zlepšila nálada, dovolil, aby po zbytek cesty parkem šel bez čepice. Je skutečně těžké jej neomezovat, ale raději jej budu omezovat, než aby mu někdo ublížil. V práci řeším denně stovky takových případů a to jednoho ještě víc poznamená. 

Oliver:
„A zase za půl roku, ano? " usmál jsem se na čerstvou maminku, která v náruči chovala maličké miminko se zaječími oušky a ocáskem.
Ona poděkovala, přikývla a já měl konečně ordinaci prázdnou. Po otcově smrti tu byl celkem frmol, ale už se to celkem uklidnilo. Nohy jsem si hodil na stůl a otevřel jsem si svůj časopis. Se spokojeným úsměvem jsem hltal fotografii velmi pohledné slečny v krajkovém prádle.
Chystal jsem se zrovna otočit na další stranu, když se ozvalo zaklepání.
Časopis jsem rychle schoval a vyzval je, ať vstoupí.
Na tváři se mi opět usídlil milý úsměv, ale mé oči žádostivě hltaly malé kotě.„Dobrý den, " pozdravil jsem nově příchozí víc než nadšeně. Starší osobě jsem však moc pozornosti nevěnoval. Byl to jen obyčejný člověk nejspíše jen doprovod. Snad ne přítel, ale tahle překážka byla naprosto nicotná, alespoň pro mě. 

Mike:
"Dobrý den, vy jste ten nový doktor?" prohlédnu si toho kluka pozorně, může být tak stejně starý jako Louis.
Je celkem hezký, líbí se mi jeho vlasy...
"Jsem Mike Leroy a toto je můj starší brácha Louis." představil nás s úsměvem, než stihne Lou něco říct.
"A jak se jmenujete vy?"

Louis:
Ten nový doktor. Netušil jsem, jaké z něj mám mít pocity. Něco na něm se mi nezdálo a něco na něm bylo zase v pořádku. I tak můj instinkt velel, ať si na něj dám pozor.
„Jmenuji se Oliver Harrison, " oznámil a byl nucen si potřást rukou nejprve se mnou a pak až s Mikem.
„Já i bratr jsme sem přišli na půl roční prohlídku a současně bychom potřebovali, abyste se podíval na Mikeho a zkusil zjistit, z jakého důvodu mu nejdou skrýt uši ani ocásek, když u mě to proběhlo bez problémů." Vysvětlil jsem mu to nejnutnější a ani na chvilku jsem nepřerušil oční kontakt. Lidem se prostě nikdy nedá moc věřit.„Současně doufám, že smlouva o mlčenlivosti je stále platná a současně bych vás požádal o podpis, pokud jste tak ještě neučinil."

Oliver:
Ten starší bratr byl neskutečně otravný a rozhodně se vyznal v právu, protože se ještě nikdo nedožadoval mého podpisu na smlouvě. Současně jsem si ale nedovedl představit, že on je hybrid. On prostě nebyl roztomilý. Spíš z něj šel respekt a strach.
„Na Mikeho se podívám a nemějte obavy, všechny právní záležitosti vám pošlu na mail." Usmíval jsem se, ale nejradši bych ho vypoklonkoval pryč a věnoval se jen jeho roztomilému bráškovi.
Když mi nadiktoval svůj email a já si vyslechl další výhružky, které byly perfektně skryty pod milými kecy, dal jsem se konečně do prohlídky. Samozřejmě nejdříve Mikeho.
„Svlékni si prosím tričko, " mile jsem se na něj usmál a pohledu jeho bratra jsem si nevšímal. 

Mike:
"Jen tričko?" špitnu stydlivě a kouknu se stranou.
U toho předchozího doktora jsem musel do spodního prádla, aby lépe viděl i na ocásek.
Když se ke mně ten doktor začne přibližovat, trošku couvnu a podívám se na Louise.
Ne, že bych se doktorů bál, ale nemusím je. Vždycky na mě sahají a divně smrdí a já pak musím do vany, i když není koupací den, to je na tom asi to nejhorší.
A navíc tento kluk je cizí, teda novej. Nejraději bych se s ním začal honit po ordinaci, aby mě nechytil, ale slíbil jsem Louovi, že budu poslušnej kocourek.

Louis:
„Jsem tu s tebou, ano?" chlácholivě jsem jej pohladil po hlavičce a jen jsem s napnutým tělem sledoval, jak doktor prohmatává určité části těla. Taky mě v nose štípala jeho voňavka. Mně to teda nevonělo, bylo to až moc nasládlé, ale něco podmanivého na tom bylo. Jen jsem netušil co.
„Teď přejdeme k hybridní prohlídce, " oznámil a tentokrát si musel Mike sundat i kalhoty. Zkušenými doteky kontroloval, jestli je vše, jak být má a zdálo se, že je. I když někdy jsem měl tendenci jeho ruku prostě srazit stranou, protože mi přišlo, že jej hladí až moc.

Oliver:
„Vše je v pořádku, " nic neříkajícím gestem jsem jej naposledy pohladil po prohlubni, kde vyrůstal ocásek a odtáhl jsem se. Škoda, že patnáctiletku dělal otec, ušklíbl jsem se a otočil jsem se na jeho bratra, který mě nejspíš hodlal brzy zavraždit.
„Prosím, ukážete mi své... "ani jsem nedořekl a on zakroutil hlavou.„Udělejte obyčejnou lidskou prohlídku," poručil, ale já nesouhlasně zavrtěl hlavou.
„Musím vás prohlédnout, " trval jsem si na svém. Možná chce být víc člověkem, ale to nic nemění na tom, že je hybrid. Stydí se za sebe? Ubohé.„No? "pozvedl jsem obočí.

Mike:
Přetrpěl jsem celou tu prohlídku, která teď čekala i Louise.
"Louisi, když sem musel já, ty musíš taky, jinak by to nebylo fér, navíc já pana doktora taky pohlídám, jako jsi to dělal ty." řeknu hrdě a chytnu Louise za jeho velkou ruku. Ten doktor se na mě překvapeně podívá a Lou si jen povzdechne a udělá, co se po něm chce.

Louis:
Mike netuší, co se mi stalo a ani se to neměl nikdy dozvědět. S hlubokým nádechem a s drobným úsměvem jsem nechal vše objevit. Bylo roztomilé, jak se mě snažil chránit.„Tak, " zamumlal jsem, ale dovolil jsem mu jen pár doteků. Mé ouška i ocásek byly světlounce růžové, jako mé vlasy, jen na ocásku jsem měl bílou šmouhu, která mi celkem vadila.„Skončil jste?" optal jsem se a nervózně jsem se ošil. Celá srst na ocásku byla naježená a uši jsem měl sklopené, nedovedl jsem tomu zabránit. Necítil jsem se zde bezpečně ani dobře.

Oliver:
„Ano, hotovo. Jste v pořádku," dovolil jsem mu se obléct a naposledy jsem se zadíval na jeho vypracovanou hruď, pokrytou drobnými jizvami. Ani s ušima a ocáskem mi nepřišel ani trošku roztomilý, nejspíš za to mohla jeho obranná pozice. Stejně za to mohla ve skutečnosti jeho až moc mužná postava. Jeho bratříček, to byl něco jiného. Tu obrannou pozici, tu jsem ale stejně nechápal. Přišlo mi to přehnané.
„K tomu, proč váš bratr nedovede skrýt svá ouška ani ocásek. Někteří to prostě nedovedou." Sledoval jsem Louisův vyděšený pohled. „Ale je možné cvičení," vyhrkl jsem bez rozmyslu, „které by mohlo pomoci, " dořekl jsem. Je to jen malá lež. Někdy se to ale vážně povede. 

Mike:
Já nebudu nikdy umět schovat ouška ani ocásek jako Louis? To napořád budu nosit ty ohavné čepice a vystřihovat si do všech kalhot a spodního prádla dírku na ocásek? Celý jsem zkoprněl, nikdy si nikoho nenajdu, protože kdo by chtěl takovou obludu, jako jsem já. Stulím se Louisovi do náruče a začnu vzlykat. Už po zbytek života se budu muset schovávat. "Lou... co když... co když to vážně nedovedu?"

Louis:
„Ne, zlatíčko, ne, ne, "konejšil jsem jej a jemně jsem jen políbil do vlásků.„Pan doktor teď řekl, že se to dá naučit. Půjde to, jen pomaleji a i kdyby to nešlo, tak se nemusíš ukrývat vždy. Jsi přece nádherný." Dál jsem jej hladil a uklidňoval.
„Ouško, neplakej, "políbil jsem jej na nosík.
„Začnete hned zítra. Tedy pokud vám to nebude vadit. Mohl byste přijít na oběd," navrhl jsem doktorovi a doufal jsem, že to přijme.

Oliver:
„Proč ne, "přitakal jsem bez zaváhání. V tomto případě jsou cviky zbytečné, ale třeba se stane zázrak. Jak se na sebe tak tiskli, zatoužil jsem sám to kotě ukonejšit. Pohladit, rozmazlovat. Kousl jsem se do rtu a zapsal jsem si nadiktovanou adresu.
„Uvidíme se tedy zítra a ty neplakej. Jsi nádherný kocourek a takhle ti to nesluší, " zavrněl jsem mu do ucha, aby to jeho bratr neslyšel.
„Přeji vám hezký zbytek dne." To kotě. To kotě prostě potřebuje mou něhu a péči. Jeho bratr mu sice dává lásky dost, ale tu mileneckou mu mohu dát jen já. Zaučit ho... Potrestat, pochválit. Otřásl jsem se vzrušením a touhou.