Říjen byl za rohem, obloha se od rána schovávala za temná mračna. Nebyla to však překážka, abych se mohla držet jeho pevné ruky. Přijdu si trochu jako puberťačka, když jsme sledovala pěkné kluky v televizi a jen si říkala, jestli takového taky někdy potkám. Jeden tu byl, byl ještě hezčí než všichni ti modelové a herci.
Pravé rameno má mokré, na mě není snad jediná kapka vody, protože deštík drží přesně nade mnou. Chtěla bych mu něco říct, ale slova mi nejdou přes jazyk.
,,Dáš si čaj? Je dost zima.".
Zastavil se uprostřed chůze, ukazoval na menší pekárnu a já té vůni neodolala. Sladké pečivo kam se jen podívám. Nejlépe ochutnat od každého, ale to bych za chvilku neprošla dveřmi.
,,Co si dáš?". Pomohl mi z kabátu a vedl k pultu s obsluhou. Byl tak elegantní, byl to opravdu dospělý muž a já si vedle něj připadala dospěle.
,,Ten závin vypadá dobře.". Jablečný, posypaný skořicový cukrem. Objednal dva kousky, jednu čokoládovou sušenku a dva mátové čaje.
V útulném rohu mohu pozorovat všechny, kteří vejdou a snad si i vychutnávají stejně příjemnou chvilku jako já. Hunter se pohodlně usadil na proti a rozevřel místní noviny. Vypadal vážně mužně a vyspěle, přeci jen je o dost starší než já.

,,Zaraki? Děje se něco?". Pohledem byl na mně. Zvědavě zvedal obočí a skládal listy novin. ,,Ne. Jen jsem se zamyslela.". Nejspíš mi nevěřil. Ani jsem nezněla příliš věrohodně. ,,Vážně? Nemusíš mi nic tajit, maličká.". Vypadla tak vážně.
,,Jen... Nejsem moc mladá?".
Jeho výraz se nijak nezměnil. Osladil si čaj medem a jen si povzdechl. ,,Kdyby ti bylo pod dvacet, nebyl bych tu s tebou, maličká. Jsi možná mladá, ale já tě vidím jinak. Jsi soběstačná, elegantní a chytrá. Máš toho hodně, co můžeš nabídnout. Vyspělejší ženu jsem ještě nepotkal, Zaraki, tak o sobě přestaň pochybovat.".
Zacpal mi pusu svými slovy a skvělým zákuskem.
,,Jak ti jde překládání?". Roztomile z něj plál oheň. ,,Jo, je to zábava. A ty??". Bylo to dlouho, co jsem byla na jeho výstavě. ,,Nic moc. Poslední dobou mi to nějak, nejde od ruky. Vzal jsem si teď volno. Mám spoustu věcí na vyřizování a taky se chci věnovat tobě. Abych alespoň z části odčinil, to co jsem udělal.".

Zahříval mi ruce ve svých dlaních. Šeptal mi, kam bych chtěla teď. Bylo mi to jedno, všude kde byl on, bylo i teplo a bezpečí. Krčím rameny a schoulím se mu pod bundu. Stát v jeho obětí a užívat si tenhle okamžik, poslouchat tlukot jeho srdce, bylo to až neuvěřitelné.
,,Jestli je ti zima, můžeme si jídlo objednat ke mně domů, maličká.".
K němu?
Bylo toho ještě hodně, co jsem o něm nevěděla.
Se zvědavostí se odtáhnu. Myslela jsem, že žije s Hanou. Často býval i u rodičů, ale o vlastním bytě se nikdy nezmínil. Nejspíš k tomu měl vlastní důvody. Mít místo kam utéct...
,,Budeš jediná, -teda krom bráchy- která o tom místě bude vědět. Není to ani daleko, ale můžu zavolat taxi.".
Kroutím hlavou a znovu se opírám o jeho tělo.
,,Zvládnu tam dojít.".
Zasmál se a vzal mě pod své rameno. Drží si mě tak blízko u těla, jak jen to jde. ,,A jestli chceš, mohla bych uvařit.".
Souhlasil, zastavil hned u prvního obchodu a nechal rozhodnutí na mně. Lasagne jsou jednoduchá volba, co zabere minimum času.
I přes mé protesty zaplatil a nenechal mě vzít ani jednu tašku.
Vedl mě za ruku až k velkému domu, šest pater, balkón ke každému bytu a až ponuré ticho.

Výtah, nás zaveze do čtvrtého patra a Hunter se zatím mé ruky nepustil.
Byt číslo osm.
,,Chovej se tu jako doma, Zaraki.". Byl rychlý, skopl boty a už mi byl z dohledu. Jeho hlas zněl snad celým bytem. Vše bylo tak chladné. Na zdech žádné fotky ani jiná výzdoba. Šedá barva stěn, jen podtrhovala tu prázdnotu. Pomalým krokem se rozejdu za jeho hlasem, ale v žaludku teď mám žínku, neboť se mě chytá špatný pocit.
,,Kuchyň je támhle, obývák hned na proti, koupelna je na chodbě v pravo a ložnice je za těmi černými dveřmi.".
Bylo tu vážně čisto, ale tak prázdno. Určitě je to dráhy byt, vše je moderní a nemá tu snad jedinou pavučinku. Kuchyň je na pravé straně, hned vedle vedou prosklené dveře na balkon a jeho obývák je snad větší než můj byt.
Napadá mě...
Budu dneska v jeho ložnici?

Hunter stál v u kuchyňské linky a otevíral všechny skříňky. ,,Asi máme problém, maličká.". Měl zvláštní výraz a já si se zvědavosti prohlížela obsah jeho linky. Nikde nic nebylo. Neměl snad ani talíř a tak byl nákup zbytečný. Musím se tomu zasmát.
,,Tohle je trapné. Víš co? Skočím koupit něco hotového, nevadí ti to?". Hlad jsem měla, a jeho bych stejně nepřemluvila. Vtiskl mi polibek a pohlazením ve vlasech, odboural špatné pocity.
,,Budu hned zpátky. Dělej si tu co se ti zlíbí.".
Byl v mžiku pryč.
Co teď?
No, vlastně mi to počasí příliš energie nedodává. Po uklizení potravin do jeho prázdné lednice, se vydám na menší průzkum. Nedalo mi to, jeho ložnice je až příliš lákavá. Na druhou stranu, je to možná až příliš velké sousto.
Usednu proto na velký  gauč a zhluboka se nadechnu. Nervozitou se mi potí ruce, chtěla bych mu toho tolik říct a zeptat se na tolik věcí. Proč není nikde nic osobního? Chápu, že většina jeho věcí je v jiném bytě, ale když chci místo kam se schovat, chci tam být taková jaká jsem.
Smíšené pocity a čas, který se nepříjemné táhl. Byl pryč přes půl hodiny a já nejspíše usnula v tom tichu. Byl tu chladný klid, uspávající a smutný.
Probouzí mě polibek na tváři a další na krku.
,,Maličká, promiň, byl jsem pryč dlouho. Máš hlad?". Zmohu se na tiché ,,Mmm". S šokem hledím na hodiny, skoro šest hodin  odpoledne.
,,Nějak jsem ztratil pojem o čase a jsem v nakupování špatnej.".
Prostorem se linula vůně italské kuchyně, krom toho že stihl přichystat večeři na stůl i romanticky zapálil svíčky. Nechyběla ani váza s rudými růžemi.
,,Koupil jsem ti nějaké blbosti, myslel jsem, že by se ti hodilo.". Ukazoval na zelenou tašku ukrývající snad všechno co bych mohla potřebovat. Od šampónu po zubní kartáček.
Donutí mě to k smíchu, vzpomínám jak mi Derek donesl taky takovou.
Jenže Hunter z toho moc nadšený nebyl.