Zaraki

Tělo se mi lehce třáslo zimou. V růžovém pyžamu, které na sebe stěží nasoukám, se zapírám o Huntera. Bylo mi tisíckrát lépe, teplá sprcha mi poskytla útěk od všeho kolem. Bez jediné myšlenky, pod horkým proudem vody, to bylo jako v ráji.
Usedám na postel. On následuje můj pohyb a matrace se pod jeho vahou prohne. Koukám na holou zeď. Co bych mu teď měla říct? Jsme z něj v rozpacích. Na jazyku milion slov, ale nevyjde žádné.
Netrvalo dlouho a jemu stačilo jediné slovo, abych se rozpovídala.
,,Maličká-".
,,Už se cítím mnohem lépe. Určitě máš jiné starosti. Postarám se o sebe.".
Byl potichu. Sledovala jsem jeho vzdalující se postavu.

Bez jediného slova se zvedl a odešel.

Sakra...
Mohlo uběhnout několik dlouhých minut, kdy strnule hledím na dveře. Příště bych mohla nejdřív poděkovat a teprve pak od sebe odhánět. Tak moc jsem toužila, aby nikam nechodil, až jsem ho z rozumu poslala do hajzlu. Slzy se mi tlačí do očí. Tenhle pocit, jsem už dlouho nezažila.
Úzkost na hrudi, v hlavě naprostý zmatek a lítost nad vlastním životem se dostavuje vzápětí.
Tiše jsem plakala do polštáře a aniž bych to postřehla, přemohl mě spánek.
Bylo neuvěřitelné, že se probouzím až další den. Zmateně hledám cokoliv, co mi řekne kolik je hodin a co je vlastně za den.
Dnes je čtvrtek. Rozkoukám se a nevěřícně hledím na esemesku od Joea - překladatele- kterými horlivě přeje brzké uzdravení. Při tom všem jsem na něj zapomněla. Ve zprávě dodá přání pěkného dne a já sni nevím co odepsat. Nechám to prozatím být a usilovně přemýšlím, jak se o tom dozvěděl.
Odhlédnu kuchyň a obývák. Nasávám zbytky vůně, jenž tu zanechal Hunter.
Nevím, jestli je horší být naživu nebo být sama. Už jsem udělala tolik špatných věcí, že a i v pekle nebudu mít místo. Budu navždy uvězněná v nicotě. Čas oběda jsem propásla a já hledala spíše něco k večeři. Sice bylo teprve pět, ale hlad byl silnější. Hunterův nákup mi zaplnil ledničku k prasknutí. Bylo z čeho vybírat, ale zajímavý pocit v žaludku, mi dovolí jen ovesnou kaši s ovocem. Po dlouhé době ze sebe udělám člověka- což by občas prospělo všem- a usedám na chladnou zem. V televizi hraje historické drama a jako vždy, nechybí ani lechtivé scény. Takové programy snad ani nemůžou dávat...
Vždyť je to tak nestydaté.

Spíše než abych byla dojatá, červenají mi tváře a nemůžu se od seriálu odtrhnout. Pouštěla jsem jeden díl za druhým a myslela na to, jak jsem takové věci dělala taky. S Hunterem i s Derekem. Což ze mě vlastně dělá- tak trochu- děvku. Ani jednoho z nich jsem neznala nijak zvlášť dlouho a i tak jsem jim dala své tělo. I přes fakt, že jsou si tak blízcí.
Víc sobecká už být nemůžu. Stále si ujasňuji, co vlastně chci.
Po dvou hodinách mám dost všeho a já si horlivě čtu zprávu od Dereka. Omlouvá se, práce se přitáhla a on se vrací až zítra večer. Rád by se stavil a já nemohu odmítnout.
Nudila jsem se k smrti. Tak beznadějná, že snad půjdu za sousedkou. Jen pro ten pocit, že nejsem úplně sama.
Možná mě Bohové vyslyšeli.
Tiché klepaní na dveře, zvedám se a za pomalého kroku se ploužím ke dveřím.
Nenapadne mě, podívat se do kukátka a tak znovu čelím ledovému oceánu.
Zakoktám a zamrznu na místě. Vypadal tak jinak. Rozzuřený, zklamaný a plný nenávisti.

,,Je mi úplně jedno kolikrát tě brácha šukal. Stejně tak, jestli k němu něco cítíš.".

Přistupoval blíž a blíž a já s každým jeho krokem couvala dozadu. Temné oči, kterýma na mě hleděl, mi naháněl strach. Nevím kam s pohledem a jeho výraz mi ani nepovolí, abych odvrátila pohled.

,,Jsem sobeckej sráč, maličká. Vždycky sem jím, kurva byl. A i teď si hodlám vzít to, co vážně chci.".

Neměla jsem ani možnost jakkoli odpovědět. Stal tu, v černém oblečení a táhl z něj kouř cigaret a alkohol. Jeho ruka me sevřela zápěstí a druhá pohladila tvář. Jeho horký dech mě hřeje na krku a čím blíže byl, tím více jsem zmatkovala.

,,A to jediný co chci, si ty, maličká.".

Bylo to tak dávno, co jsem okusila jeho polibek. A teď?
Ten pocit mě jednoduše přemohl. Přitiskl své rty na mě. Drtil v objetí a i přes mé tiché protesty, mě dál líbal. Uprostřed ničeho jsem našla malou skulinku a tou se protáhla ven.
Odtrhl se, popadám dech a snažím se ho odstrčit. ,,Huntere, tohle nesmíme! Jsi ženatý a...a..". Kolik výmluv bych dokázala vymyslet? Jen tuhle.
Byl ženatý a tohle bylo špatné.
,,Je mi to jedno. Nenávidím každý jeden den, který musím přežít jako její manžel. Nenávidím to.".
Já ale nejsem řešení..
Nehla jsem se ani o krok, jeho pevný stisk mě tlačil na hrudi jako svěrák.  ,,Polib mě, Zaraki. Vím, že to chceš. Tak to udělej..
Potřebuji tě, maličká a je mi jedno kolika chlapům si zamotala hlavu.".

Tak jako pokaždé se nechávám ovládat jeho slovy. Opět se zachovám jako štětka a přitáhnu si ho k sobě.
Byl to dlouhý polibek plný vzpomínek a slov, která ani jeden z nás nikdy nevysloví.

Kdo mě zná, určitě už dávno chápe, že jsem celkem #^*%< co se vydávání kapitol týče😂 Delší pauza, ale co už🫣🔥