Hunter

,,Mám to pití.". Uběhlo tolik času. Pustila mou dlaň a stočila pohled na Dereka. V jeho patách mu kráčela matka a jeho výraz mi naznačoval, že to bude zase scéna. Matka, jako vždy, v dokonalém kostýmku,  mi už z dálky říkala rty, co si o sobě vůbec myslím. ,,Huntere, neměl by jsi teď být někde jinde?". Nepříjemný tón, který použila mi leze krkem. ,,Jen jsem se tu zdržel, matko. Už jdu.". Zara ze sebe bez rozmyslu sundala mé sako a podávala mi ho. Zarazila se, když jsem se na ni usmál a znovu ji ho přehodil přes zadá.
,,Uvidíme se, brácho.". Plácnu Dereka přes rameno a v nepříjemné společnosti se vzdaluji od jejího těla.
,,Co si myslíš, že děláš? Huntere, máš přece vítat své hosty a být se svou ženou.". Jen zahuhlám na souhlas, abych se vyhnul nepříjemné konverzace.
Uběhla hodina, kdy jsem se motal mezi lidmi a okem hlídal Hanu. Jen aby zase něco neudělala. Jsem na samotném dně, kdy přemýšlím, jestli by bolel pád z mostu. Vidina klidného večera pomalu mizela a já se tak zaposlouchal do slov staršího muže - mluvil o politice-, že se mi Hana ztratila z dohledu. S omlouvám se odtrhávám od menší skupinky a začnu se rozhlížet.
Najdu matku. Přeruším její konverzaci o nové módní značce a šeptem se ptám, jestli neviděla Hanu. Věnuje mi ostrý pohled a hned zalituji, že jsem se vůbec ptal. S omluvou se zvedá od stolu a i se mnou se rozejde co nejdál od jejích kamarádek. ,,Měl jsi jí přeci hlídat! To je tak těžké, pohlídat si vlastní ženu?!". Byla nepříjemná a mě to začínalo lézt krkem. ,,Já si jí brát nechtěl.".

Nikde nebyla. Venku, ani na záchodech. Už jsem začal vyšilovat, že to zase přežene s chlastem a něco provede. Moje obavy byli naprosto oprávněné.
Netrvalo dlouho a místnost utichla za hlasitého řinčení skla.
Všechno se ve mně sevřelo.
Viděl jsem Hanu a její posměšný úšklebek.
Rychlým krokem jsem se k ní blížil a jen koutkem oka zahlédl mou maličkou. Byla politá vínem a v očích se jí leskly slzy. Derek jí držel kolem ramen a něco štěkal po Haně.
Byla to jen vteřina.
Zaraki se spustí slzy.
Najednou mám tmu před očima a nebýt Dereka...
Nejspíš bych Haně vrazil.
Výhružně jí držím za ruku a sevření jen zesiluje, když mě Derek chytá za ramena.
,,Huntere, ne!". Dlaň mám sevřenou v pěst a stačilo jen málo, abych jí uštědřil ránu. ,,Pusť ji, Huntere. Je v pořádku.".
Derekova slova mi nepomáhají. Za zády se mi ozve matka a já konečně pouštím Hanu. S tichou nadávkou si mne zápěstí a jen co z ní vypadne další nadávka, mířená k Zaraki, chytám jí znovu.
Klepe se strachy a moc dobře ví proč.
,,Ještě jednou a udělám ti ze života peklo, Hano. Jestli se k ní, ještě někdy vůbec přiblížíš, přísahám, že ti vrazím. Seber si svoje věci a vypadni.".
Příčilo se mi na ní řvát, ale tichá výhrůžka fungovala tak jak měla. Se strachem v očích se otočila a odkráčela směrem pryč. S tichými nadávkami mé matky, jsem se po dlouhém rozmýšlení, rozešel k Zaraki. Derek jí podával ubrousky a ona se s uslzeným výrazem snažila dostat červenou skvrnu z šatů.
,,Jsi v pořádku?".
Bylo mi hrozně. Chtěl jsem začít řvát a nadávat. Všechno mi najednou přerostlo nad hlavu. Nevěnovala mi jediný pohled. Jen strohá odpověď.
,,Jo, jsem.".
S hrůzou v očích se dívala na mé sako. Stejně tak jako na ní, i ono bylo celé od vína. Byla to, ale poslední věc, která by mě zajímala.
Pohledy ostatních dávno zmizeli a rozbitou sklenku uklízela obsluha.
,,Tvoje sako..". Nestihla to ani dopovědět. Vrtím hlavou a dávám jí najevo, že je mi to jedno.

Někdo uchopil mou ruku. Derek protočil očima a naznačoval, že bych měl raději jít. Jenže já nechtěl. Chtěl jsem ji sevřít v náruči a nepustit. Matka mi prská do ucha, co to zase dělám.
Všechno to bylo najednou moc.
,,Kurva, přestaň mi říkat, co mám dělat, do prdele!!".
Vyjel jsem.
Už toho bylo moc a všechno kolem zase utichlo. Poodstoupila o krok dozadu a jen se na mě vykuleně dívala. Bylo to asi poprvé co jsem na ní takhle řval. Derek měl pusu dokořán a koutky mu cukají jako dítěti. Taky by si zasloužil jednu výchovnou. Z kapsy kalhot jsem vylovím své klíče od ateliéru a podám je Derekovi.
,,Vezmi jí nahoru. Koupelna víš kde je.". S vděkem si je bere a já věnuji maličké omluvný pohled. Chtěl bych jí pohladit po tváři, utěšit její vzlyky.
,,Omlouvám se, maličká.".
Pro tu chvíli, mi bylo úplně jedno kolik lidí mě slyšela. Matčino lapání po dechu ignoruji a raději se vydám pryč. Co nejdál od ní, abych neudělal nějakou píčovinu.

Venku bylo chladno. Hana seděla v autě a její nezájem jsem uvítal. Sednu si na kapotu a zapálím si. Matka mi začne řvát do tváře a mě je to úplně u prdele.
,,Huntere! Posloucháš mě vůbec? Co to mělo znamenat?!".
Začít na ní znova řvát asi nebyl dobrej nápad. S dálky jsem zahlédl otce, který se rychlým krokem blížil k nám. Jeho klidný hlas mi připomněl, jak moc jiný je od matky. Tata byl vždycky kliďas, nerad řešil kraviny a raději vždy zmizel, když matka začala jančit.
,,Huntere, hochu, co se to tam stalo?".
Nechtělo se mi to vysvětlovat. Ještě horší to bylo, když si Hana vystoupila.
Nestihla říct jediné slovo. Moje zlost na ní se zase projevila a já zvýšil hlas.
,,Zalez si do toho podělanýho auta, nebo jdeš pěšky!".
Matka mě okřikne, táta si povzdychne.
,,Huntere, kdo byla ta holka? Ty s ní něco máš?!".
Dal bych cokoliv, aby zavřela na chvíli pusu. Vážně cokoliv. Začínám být alergický na všechny ženský okolo.
,,Huntere! Kdo byla ta coura!?".
Teď už to bylo vážně moc.
Zvednu a ona hned udělá dva kroky zpět.
,,Jediná coura, která tu v okolí je, teď sedí autě matko. Nejspíš už píše nějakému čurákovi, za kterým ještě dneska půjde, aby jí ošukal. Protože já se jí nedotknu. Radši bych si nechal useknout péro, než abych ho do ní strčil.".

Vypadá to, že se pohled Huntera líbí?
Mně celkem ano a musím říct, že je i mnohem snadnější vymýšlet další kapitoly.
Jal to vypadá u vás?