Sedla jsem si na chladný chodník a vzdala to. Bojovat sama se sebou a ještě s ním, bylo nad moje síly. Proč se stará o někoho, koho vůbec nezná? Co myslí tím co říká a dělá?
,,Neplakej, bolí tě to?" Dřepl si hned naproti a podával papírový kapesník. Zakroutím hlavu, i když to bolí a snažím se vyhnout očnímu kontaktu. ,,Jak se jmenuješ?" Palcem přejížděl po velké modřině pod okem a já koktáním vyslovím své jméno. ,,Zara..".
,,Jsem Hunter." Hezké jméno. Pomyslím, že vypadá vážně dobře, ale že bude určitě mnohem starší než já. Černé vlasy a vousy mu možná par let přidají, ale nikdy jsem neviděla nikoho takového. Mužný od hlavy až k patě. ,,Proč se o mně zajímáte, Huntre? Jsem v pořádku.".
Donutil mě, abych mu prohlédla do očí.
,,Nevím. Od okamžiku, kdy jsi mi spadla do náruče jsem na tebe nemohl přestat myslet a teď když vidím jak ti někdo ublížil je ve mě hrozně vzteku. Nech mě ti pomoct, maličká."
Taky jsem na něj myslela. Víc než bych chtěla.
,,Nemusíte mi pomáhat. Už je to v pořádku, měla bych jít domů." Byl na nohou dřív než já, natáhl ruku a díval se do prázdná. ,,Nech mě, abych tě alespoň doprovodil. Neublížím ti, přísahám." S rozvahou příjmu jeho ruku. ,,Bydlím kousek, nemusíte mít strach, Huntere." Nebral mou odpověď vážně, mám ho v patách a tak to nechám tak. V kalužích pozoruji jeho postavu až ke dveřím bytovky. ,,Vidíte, nemusel jste chodit. Děkuji za vaši starost." Odvážně se na něj dívám a když je čas odemknout, zarazí dveře. Uvízla jsem v jeho pasti, otočit se mi chvíli trvalo a když mi v uchu zazněl jeho hlas, nejradši bych se propadla. ,, Proč se na tebe nemůžu přestat dívat, maličká? Když tě teď nechám jít, už tě nikdy neuvidím." Co mám dělat?
Z nebe opět spustil prudký déšť, kapky bubnují do okenních parapetů, hrudník se mi zvedá čím dal rychleji a srdce vyskakuje ze svého místa. Koktám jednu hloupost za druhou, až mě nakonec zarazí. ,,Chci o tobě něco vědět, maličká. Jestli už tě nemám nikdy v životě vidět.... Pojďme spolu někam."
Úplně cítí muž, žádal o něco takového. Jakoby můj život nebyl dost komplikovaný. ,,Vůbec vám nerozumím, Huntre...."

Přesně tak. Stalo se, že jsem seděla společně s ním v mém obýváku a popíjeli spolu pivo v plechovce. Uběhlo patnáct minut a nikdo z nás se neměl ke slovům. Bylo to tak napjaté, celý pokoj byl najednou plný atmosféry, co by se dala krájet. Nikoli však nepříjemné.
Povzdechnu si, z malého šuplíku ve stole vytáhnu malé brko a s dotazem, zda mu to nebude vadit, si ho zapálím. ,,Proč tu jste? Sice jste říkal proč, ale já tomu nerozumím. Vůbec mě neznáte a sám jste řekl, že už mě nejspíš nikdy neuvidíte."
Jakoby ignoroval všechno co řeknu. Bere mi zelené cígo a sám si potáhne. ,,Žiješ tu sama? Nejsi moc zabydlená." Většina věcí je stále v krabicích a nepořádek okolo mi byl trapný. ,,Ano. JSem tu celkem krátkou dobu."
Ptal se na obyčejné věci, od oblíbeného jídla, až po barvu na zdech. Odpovídal mi stejně jako já jemu a najednou utichl.
,,Jsi mnohem mladší než já, maličká. Asi bych tu neměl být. Jenže mám pocit, že když teď odejdu, tak toho budu litovat. Problém je, že když zůstanu, možná toho budu litovat víc. Líbíš se mi." Vypadal jako řecký bůh. Tělo vytesané z mramoru, tyčil se jako skála a já nedokázala uhnout před jeho spalujícím pohledem. ,,Kde jsi se tu vzala? Spadla jsi z nebe jako anděl a já tě teď nedokážu dostat z hlavy." Pomalu zvedal ruku a s otázkou v očích se ptal, zda se mě muže dotknout. ,,Jsem z Anglie. To má od nebe dost daleko, Huntere." Teplou dlaní se dotkl mé tváře, začalo mi hořet celé tělo, čím blíž byl, tím větší žár, cítím uvnitř. ,,Co se ti stalo, maličká? Kdo ti to udělal?" Pokládal mi tu samou otázku dokola, až jsem se nechala podat. ,,Můj otec. Nikdy mě neměl rád a když se stalo tohle, tak jsem utekla. A teď jsem tady, takže už je všechno v pořádku." Všechno krom mne. Noci plné zlých snů a pocit méněcennosti.
Odtáhl ruku a já instinktivně ucukla dozadu, ruce mám obranně u hlavy a až po chvíli si uvědomím, že na mě strnule kouká.
,,Maličká, jak dlouho tě proboha mlátil? Já ti neublížím, nechtěl jsem tě vystrašit." Srdce mi tluče jako o závod. Hrudník je stáhnutý jako houba na nádobí. Třesou se mi ruce a chci se zahrabat někam pod zem. ,,Dlouho, ale na tom opravdu nezáleží, Huntere-". Zastavuje mě, uhne pohledem a v jeho očích vidím vztek. ,,Tykej mi, prosím. Není to jedno, jak ti mohl udělat něco takového." Kroutil hlavou a dotazem zda si muže zapálit, škrtl zapalovačem. ,,To nic není. Mám i horší modřiny..." Myslím, že přesně tohle jsem neměla říkat. Zlomil cigaretu mezi prsty a s chladným pohledem si mě prohlédl celou. Opravdu se musím naučit, držet jazyk za zuby.
,,Je už docela pozdě, Huntere. Měla bych jít spát. Děkuji za tvou společnost, ale-".

Vstala jsem od stolu a nenápadně mu naznačovala, že je čas odejít. ,,Chtěl bych tě vidět znovu, maličká. Mohl bych za tebou přijít?" Studem mi zrudnou tváře, hraju si s prsty a uhýbám před jeho pohledem. ,,Asi mi to nebude vadit, jestli chceš.."
Cítila jsem takové napětí, dvě hodiny v posteli bez známky únavy. Oči zabořené ve stropu a s myšlenkami u něj. Odešel a v ten moment jsem v celém bytě cítila jeho vůni. Smrkové dřevo a nikotin. Zanechal dojem, že to jediné co teď potřebuji, je jeho přítomnost, protože bez něj tu bylo zase prázdno. Nemám žádné přátele a ani nikoho, s kým bych si mohla popovídat. V tomhle městě neznám jiné místo, než večerku naproti a chuť poznávat okolí je na bodu mrazu.
Možná, jsem si Huntera pustila tak blízko, jen proto, protože nikdo jiný, nikdy nejevil takový zájem.