Pohřešovaný muž uniká vazbě.
Viktor Stone, známy podnikatel a vlastník velké firmy. Stíhán za podvody a daňové úniky.
Takhle zněl ten titulek.
Jako by mi bylo pět a něco jsem provedla. Fotografie jeho obličeje mi toho připomene tolik...

,,Zaro?".
Těžko říct kdo na mě mluvil. Bylo mi najednou zle od žaludku. Zabolelo mě snad všude po těle. Žaludek se mi prudce obrátí. Slyším všechno špínu,kterou kdy udělal a další minutu už to nevydržím. Srdce mi buší jako o závod. S nádechem se zvedám a rychlým krokem hledám východ.
Stačil mi pohled na zapadají Slunce a z očí mi vytrysknou slzy.
Ať byl tenhle muž kdekoliv, nikde bych se necítila v bezpečí.
Zapírám se o kolena a s, nezastavitelným pláčem zavzlykám. Bylo tak bolestivé, jen pouhá vzpomínka na život v tom domě...
,,Zaro, co se děje?". Derek si nemohl nechat mé zhroucení. Vždy ve středu pozornosti. ,,Čarodějko...". Byl těsně zamnou. Dýchal mi na krk a snažil se utěšit. ,,Promiň, Dereku. Měla bych jít asi domů.". Chytal moje tváře do rukou a zvedla pohled. ,,Řekni mi to, Zaro.".
Šeptám mu do úst, že je to všechno složité. Proč jen jsem byla, k Hunterovi tak upřímná? Řekla jsme mu všechno...
,,To byl můj otec, Dereku. Ten muž ve zprávách.". Neříkal nic, jen stál s pootevřenou pusou. Prohrábne si vlasy a po několika vteřinách, z něj přeci jen, něco vypadne. ,,Do prdele. To on ti udělal...". Byla to otázka, nebo konstatování? Slyším v tom oboje.

Víte čí objetí bych teď potřebovala?

,,Doprovodím tě domů.". Bez dalších slov, mě vedl ulicemi za ruku. Zelené oči mě bolí od pláče a i když nechci, Derekova pozornost, mě nutí plakat ještě víc. Byla to dlouhá cesta, sleduji své nohy a nestačím jeho krokům. Před dveřmi bytového domu se zastaví a pár sekund se nehne. ,,Chci vědět všechno, Zaro. Chci tě znát, ale ty mi to nechceš dovolit. Skrýváš toho tolik, že už sám nevím, co o tobě vlastně vím.".
Křivě se usmál a zastrčil ruce do kapes.
Přešlapuju z jedné nohy na druhou a hledám správná slova. ,,Řeknu ti co budeš chtít.. Ale taky chci něco vědět.". Ačkoliv mi Derek nabízel svou náruč, nebylo mi to dost. Chtěla jen znát pravdu. Proč jsem teď zavřená v pasti citů.
,,To zní fér.".
Následoval mě do mého bytu. Mezitím co jsem připravila dva dálky čaje, usedl na mou postel a sledoval večerní výhled. ,,Začni, čarodějko. Kde ses tu vlastně vzala?".
Můj strohý příběh a osamělém životě. Trauma z dětství jako třešnička na dortu. Poslouchal každé mé slovo a já se na oplátku otevřela co to šlo. Netrvalo dlouho a ve svém vyprávění se dostávám do momentu, kdy se má cesta metrem, stala osudnou. Ten den jsem spadla do náruče Huntera.
,,A to je asi tak všechno. Takže...".
Polovina čaje je pryč a i když teď váhám nad svou otázkou...
,,Dereku? Proč se bude Hunter ženit?".
Jeho obočí vystřelí vysoko. Několikrát zamrká a nakonec vstane. ,,Tohle je v hajzlu, čarodějko. Zapomeneš na něj potom? Protože, ho máš v hlavě jako brouka. Vidím to na tobě. Když ti to řeknu, zapomeneš na něj? Budeš se po tom dívat na mě?".
To byla dobrá otázka. Na kterou, ale neznám odpověď.
,,Rodiče kdysi uzavřeli smlouvu se svými obchodními partnery. Mělo to spojit dvě firmy v jednu, ale nedopadlo to úplně nejlíp. Dědicem naši firmy jsme měl být já a té druhé Hana. Jenže místo mě se otec rozhodl přepsat vlastnictví na Huntera. Když se nevezmou, nejspíš zkrachují obě. Hunterovi vždycky záleželo na jeho rodině a naší firmě. Vždycky by dal přednost rodičům a jejich štěstí, před svým vlastním. Jde prostě o byznys, kterej ničí životy.".
Zavládlo mezi námi ticho. Já uvažovala sama nad sebou a on je zíral z okna. Hunter se snažil chránit něco, na čem mu záleželo.

,,Tak co, čarodějko? Necháš ho teď být? Když víš, že se žení jenom proto, aby byl někdo jiný šťastný? Nebo ho teď miluješ ještě víc?".
Jeho slova bodají, jako nůž. Asi si uvědomil, jak hrubě to řekl. Do očí mi stoupají slzy a on s omluvným výrazem usedá na kraj postele.
,,Promiň. Nechtěl jsem křičet. Jen...".
Přišla delší pauza, kdy jsem se rozplakala a on nenuceně pokračoval. ,,Neojel jsem tě jen tak. Fakt mě to k tobě táhne a představa, že si vedle mě a máš v hlavě jeho... Sere mě to! Jsem nasranej, že si ho potkala dřív. Že si ho vůbec potkala. Jsi do něj tak moc zamilovaná, že začínám pochybovat o tom, že to bude někdy jinak.".
Ztišil svůj hlas a tak jako vždy, stále pokračoval. Z kapsy své bundy vytáhl krabičku a chvíli v ní štrachal. ,,Jenže, já jsem trpělivý. Nevzdávám se bez boje. Budu všude, kde mě budeš chtít. Budu dělat co budeš chtít, jen aby jsi mi věnoval ten svůj pohled.".
V nose mě zaštípe citronová chuť trávy.
Slzy už jen stékají a já si začínám uvědomovat, že jsem nejspíš sobecká.
,,Hunter ti vzal něco, co už ti nevrátí. Je to zasranej hajzl, že si to vzal. Protože teď, to chci já.".
Najednou mi začíná docházet, jaký rozdíl je, mezi nimi. Začínám chápat svoje city.
Nejspíš...
Derek se položí na zadá a pohled upře na strop.
Jeho rty se pomalu pohybují. Atmosféra kolem, byla čím dál tišší. Neviditelná, hustá mlha.
,,Dala jsi mu, svoje srdce. Úplně celý a vlastně o tom ani nevíš. Jenže, mě stačí cokoliv, co souvisí s tvým úsměvem. Takže, jestli ke mně něco cítíš...".
Nejednou jsem hrála, šachovou partii se svou hlavou. Ocitám se na začátku rozcestí a nevím kam. Chci jít doprava, ale hlava říká pravý opak.
,,Jsem tady, přímo před tvýma očima. Můžeš cokoliv, tak něco udělej. Řekni mi, že nejsem dost dobrej. Nebo mě pusť k sobě, tak blízko jak jen dokážeš. Vyhoď mě, polib mě.".

Nastalo několik, dlouhých minut, kdy byl pokoj zahalen tichem. Mrazilo mě po celém těle a on jen klidně oddechoval. Chtěla jsem něco, co jsem nemohla mít. Jenže stále tu byla druhá cesta. Cesta něčeho, co sice jednou může skončit, ale měla jsem to na dosah ruky.
Moje srdce plulo v severních oceánech a to všechno ostatní, bylo někde na jihu.

Srdce?
Nebo to všechno ostatní?
Toť otázka...