Další den a vlastně i ten další a další..
Zavřená v pasti svého bytu. Všude byl takový chlad a samota...
Celé dny jen listuji kalendářem, neodpovídám na zprávy a ani volání o které se pokouší Derek. Ten den, kdy jsem mu dovolila vzít si mě, mě odvezl domů. A já? Prakticky jsem utekla z auta bez polibku, pro který de natáhl. Jenže, proč jsem se necítila tak, jak jsi představovala?
Bylo mi ze sebe hrozně, aniž bych poradně pochopila důvod. Měla bych prostě odejít, někam hodně daleko. Nebo třeba skočit z mostu.
Venku se oteplilo natolik, že v dlouhých šatech ležím na chladné podlaze. Přemýšlím nás svým životem a ještě jsem nenašla žádné pozitivum.
Jedna hodina odpoledne, s pláčem zvedám z podlahy a nejlepší bude se najíst. Jenže, lednice i mrazák zeje prázdnotou.
Stejně jako já.
Seberu malou kabelku, zbytek sil a vydám se do večerky. Těch pár metrů snad zvládnu, bez povšimnutí kohokoliv.
Venku mě ovane teplý vítr a pocuchá tak vlasy. Slunce příjemné hřeje od pořádného léta nás dělí, už jen dva týdny. Květen se letos vážně vydařil, stromy oplývají sytě zelenou a květiny kvetou nezávratným tempem.
Co si dám k obědu?
Kuře? Nebo rybu?
Nejspíš skončím u nějaké hotovky nebo nudlí, ale důležité bylo, že jsem měla vůbec snahu o tom uvažovat.

Dvacet minut svého života strávím uvnitř a ven vycházím s plnou taškou. Vážně bych si měla najít práci...
Zahleděná do účtenky, ani nepostřehnu kam jdu. Předražené potraviny jsou zajímavější než cesta a tak mé tělo vráží, do něčí hrudi.
,,Moc se omlouvám! Nekou-".
Jako blesk.
,,Ahoj, čarodějko.".
V té černé uniformně, vypadal tak dobře, až se zpotím. Derek stál jako sloup, upřeně na mě hleděl a věnoval mi svůj úsměv. ,,Vyhýbáš se mi, Zaro?". Zmateně kroutím hlavou, dívám se snad všude, jen ne na něj.
,,Ne já... Jsi v práci?".
Posadí se na okraj velké skruže a z kapsy vytáhne cigarety. ,,Něco takového. Proč se mi vyhýbáš?". Zjevil se tu, zrovna v dobu, kdy jsem sama nevěděla nic. Neměla jsme tušení, proč mu neodpovídám. ,,Lituješ toho? Že jsme..".
Ani na tohle jsem neznala odpověď. Chtěla jsem utéct pryč, abych nikdy neviděla jeho smutné oči. ,,Dereku..". Utiším svůj dech a mluvím tak potichu, jak jen dokážu. ,,Jsem zmatená. Promiň, že jsem ti neodpovídala.".
Půlku cigarety zahodí do kanálu. V tomhle horku, se musel péče v tom oblečení. Černá barva kalhot i vršku, vesta a kdo ví, kolik vrstev má na sobě. ,,Čarodějko, já se nevzdávám. Až za dvacet minut skončím, půjdu k tobě domů a budu zvonit tak dlouho, dokud mi neotevřeš. A až otevřeš, ukážu ti, proč nelitovat toho, že jsi ležela v mojí posteli.".
Ta představa mi rozbuší srdce. Bylo to lákavé, sle taky dokážu být tvrdohlavá. Přiblížil se natolik, až musím zaklonit hlavu. Na tváři mu hrál laškovný úsměv a začal si hrát s pramenem mých vlasů. ,,Nebo tu na mě můžeš počkat a tím usnadníš práci nám oběma.".
Hluboký hlas odvolá Dereka a ten se několika kroky vzdaluje. Ať už bych se rozhodla jakkoliv, nejspíš by to dopadlo stejně.
Protože, moje hlava je jako pudink. Obzvlášť co se týká jeho.

Jen jsem odnesla nákup, rychle spořádala nudle a po horké sprše a troše vylepšení vzhledu, na něj čekám venku. Sedím na lavičce před obchodem a prohlížím si své boty. Možná jsem neměla volit podpatek, ale tyhle bílé botky se tak hodiny k šedým šatům, že jsem neodolala. Šaty sami o sobě, zvýrazňují mou postavu a dlouhý rukáv, tomu dodává, ten pravý nádech. Nejsou ani dlouhé a ani krátké a čím déle tam sedím, tím více pochybuji.
Celý život o něčem pochybuji.
,,Takže jsi přišla, čarodějko.".
Otočím hlavu a na chvilku se zastavím.
V černé košili vypadal vážně dobře a já prostě neodolám..
Civím na něj, jako na mistrovské dílo.
,,Sluší ti to, Dereku.". Jeho smích mě dostává do kolem. Natahuje dlaň kterou ihned přijmu a jeho odpověď se dostaví v dalším momentě.
,,To já, bych ti měl lichotit. Vypadáš úžasně, Zaro. Jsi vážně, čarodějka.". 
Ruku v ruce, následuji jeho kroky a stydlivě uhýbám pohledem. Dokázal mi rozbušit srdce, mrazilo mi celé tělo a i když bych vážně chtěla, nedokážu říct ani slovo. Ten pocit, který vyvolává jeho pozornost, mě dostává do propasti beznaděje.
,,Zajdeme na pivo? Chlapy z práce říkali, že se máme kdyžtak přidat.". Jen kývnu, i když představa, že budu obklopena jeho kolegy, nebyla moc příjemná.

Derek byl komunikativní typ, plný energie a stal si za svým. Kontrolor, tak bych ho nazvala.
Nepustil mou ruku ani na vteřinu. Potí se mi dlaň a když po pěti minutách vcházíme do menšího baru, zpotím se celá.
Hledám volný stůl, ale nikde žádný nebyl. I přes to se Derek rozešel rovně a z dálky mávl na staršího muže. ,,To je můj šéf.". Ve chvíli, kdy mi tohle zašeptal, si s mužem podal ruce.
Vysoký, šedivé vlasy a hustý vous až pod bradu. Vřelý úsměv a i když bych ho nechtěla potkat sama v noci, působil opravdu přátelsky. ,,Posaďte se. Jsem Ethan.".
Pevný stisk co mi věnuje mě usadí na malou židli a nervózně se ošiji. ,,Zaraki. Dobrý den.".
,,To je dost, že si konečně někoho přivedl, Dereku.".
Derek se, se smíchem zvedá a ptá se kolik piv má přinést. Sama těkám pohledem po lidech okolo, ale Ethanův hlas mě donutí otočit se.
,,Vypadáte nesvá, Zaraki.". Kývám na souhlas a se stydlivým výrazem se usměji. ,,Nejsem zvyklá na lidi a pozornost. Takže se spíš snažím, abych nebyla vidět.".
Derek se objeví v pravou chvíli, přisune mi láhev piva a věnuje okouzlující úsměv.
,,Snad tě nevyslýchal. To je jeho specialita.".
Otevře mi mé pivo a já pohotově odpovím.
,,Ne. To určitě ne.". Tiché poděkování a zase pohled někam do strany. ,,Ti novináři si nedají pokoj. Namažeš jim med kolem pusy a oni jsou z toho úplně šílení.". Teprve když to Derek dořekl, jsem se zaměřila na malou televizi. Byla vysoko na zdi a s tichým zvukem hlásila co nového se děje ve světě.
Studené pivo mi div nevypadlo z ruky. Začnu se třást a stále dokola čtu titulek. Dům, v záběru kamery, bych poznala úplně všude. Pomalu mi začíná, tuhnout krev v žilách....

Dlouhá pauza? Já mám pořád pocit, že tomu něco chybí. Pomalu se blížíme k životu Huntera. Protože, sama o něm moc nevím.
Asi jsem si vybrala svého favorita, ale nejsem Zaraki🤷‍♀️
Mám prostě slabost...
Pro temnotu a tajemství...