Anna se raději rozhodla pro jistou smrt venku, než ho následovat dovnitř. 
Doufala alespoň, že to půjde rychle, i když nikdy v životě neslyšela, že by někdo bezbolestně a v rychlosti umrzl. Každopádně se rozhodla to risknout, protože  jí to bylo o dost milejší, než jeho samolibý úsměv a pachuť ponížení, kdyby se rozmyslela a připlazila se za ním. 

Nikdy!

Snažila se toužebně nepohlížet do oken, ve kterých se nyní svítilo, ta útulnost z chatičky úplně zářila. Určitě si zatopil. 

Mráz jí štípal do tváří, ale stále se to dalo snést.  O trochu méně snesitelnější ovšem začalo být, když jí nepříjemná zima začala zalézat i pod lehkou podzimní bundičku. Její přesvědčení začala brát pomalu za své,  stále ale  převažovala ta její neuvěřitelná umíněnost. 
Za každou cenu, do největšího extrému, jedno co tomu padne za oběť, hlavně však, když bude po jejím. 
Ale jen do chvíle, kdy ji nesnesitelně začaly mrznout nohy v lehoučkých plátěných teniskách. 
To byla konečná pro její svéhlavost. Zima od nohou nakonec přinesla zkázu i  její neskutečné pýše. 

Šourala se pomalu ke dveřím, aby co nejvíce oddálila tu potupnou chvíli, kdy bude muset kapitulovat.  Otvírala potichoučku a ještě tišeji našlapovala, jako by snad mohl v tom malém prostoru přehlédnout, že náhle není sám. 
Do vyhřáté, dřevem vonící místnosti vešla ve chvíli, když on vycházel nejspíš z koupelny. 
Zůstala strnule zírat, kdežto on o ní neměl sebemenší tušení. 
V jedné ruce svíral své zmáčené tričko, zatímco druhou si zajel do mokrých kudrlin, aby je pořádně protřepal a dostal z nich vodu. Kapky se rozlétly kolem něho a pár zbloudilých dopadlo na jeho odhalenou hruď. Stékaly po ní, kopírovaly zlehka vyrýsované svaly na jeho břiše a zanechávaly třpytivé cestičky na jeho bělostné kůži. 
S divoce bušícím srdcem pohledem následovala kapičku, která se dotkla všech těchto zmíněných částí jeho pevného, pružného těla a ničím nerušená zmizela až v místech, kde pásek držel tmavé džíny, aby mu nesklouzly z boků. 
Nasucho polkla, načež se zhluboka nadechla, když si uvědomila, že už hodnou chvíli zadržuje dech. 

Snad to udělala příliš hlasitě, protože on  v tom okamžiku zvedl řasy a jeho pohled se střetl s tím jejím.  Náhle neviděla nic jiného, než jasně zelené oči, ze kterých se na okamžik ztratila ta provokativní jiskra a probleskl jimi ten zvláštní smutek, který prozrazoval, že viděly už mnohé. Že viděly věci nad všechno chápání, věci mimo prostor a čas. Přesně jako tenkrát, když ho zahlédla poprvé sedícího na mokrém chodníku. 
Její předešlý dlouhý nádech nahradilo několik po sobě jdoucích trhaných, co jen sotva vháněly vzduch do jejích plic. 

"Já- , no -," cítila to horko, co se jí hrnulo do tváří, až jí samotnou překvapilo, jak rychle dokázala její promrzlá líčka roztát, "není ti -" 

"Není ti," zoufale máchla rukou směrem k jeho odhalené hrudi, po které stále ještě tekla voda,"není ti zima?" 

Beze slova záporně zavrtěl hlavou. Pomalu se pohnul směrem k ní, aniž by přitom přerušil ten přímý oční kontakt, ze kterého jí vřela krev žilách. Bez úsměvu, bez arogance sobě vlastní, bez posměchu. 

"Ale tobě musí být,"  ucítila jeho vroucí dech na své kůži, "svlékni se." 

Zelená, všude jen ta hypnotická zelená, slova šeptaná z minimální vzdálenosti,teplo,  nedostatek vzduchu a jeho dlaně, kterými ji z ničeho nic pevně sevřel v pase. 
Podlomila se jí kolena. 

"C-co?" Zamrkala zprudka, aby přerušila tu omamnou moc jeho pohledu.

"Sundej tu mokrou bundu!" 

Jeho štíhlé prsty se přesunuly k zipu zmíněného oděvu, mezitím co Anna pevně semkla víčka. 
Nejraději by si vrazila pár facek za to, že si myslela....
No co si sakra vlastně vůbec myslela. Hloupoučká husička. 

....

Někdo si tu přál jeden - dva díly od Ježíška, no a protože Ježíšek přání většinou plní ...... 

..... <3

Děkuji Vám za ty nádherné komentáře, jste úžasné holky moje. 
xxx