Když ráno otevřela oči, pamatovala si jen matně slova šeptaná jakoby z dálky, slova šeptaná jeho příjemným nakřáplým hlasem, slova, která si nemohla vybavit přesně, ale kdesi u srdce ji hřála. 
To pocit jí byl víc, než známý.  

Ještě zcela ne úplně probuzená, natáhla zkusmo ruku, ale vedle sebe nahmatala jen studené prostěradlo. Zmateně se rozhlédla po místnosti. 

Zamyšleně hleděl z okna, za kterým vládl dokonalý mír. Ani jedna vločka poletující vzduchem, nic, jen bělostná peřina v odlescích odrážející nesmělé sluneční paprsky,  přikrývající celou okolní krajinu. 
Anna si byla naprosto jistá, že ten klid se šíří od něho, že je to on, na kom to stojí a padá. Jakoby ta vráska na čele způsobená jeho urputným soustředěním a pohled upřený kamsi do dálky, měli cosi společného s ústupem bouře, s příchodem všeobjímajícího míru, ať už tam venku, či v ní samotné. 

Její myšlenky byly nejspíš až příliš hlasité, protože znenadání se k ní chlapec s úsměvem otočil. 

"Už je po všem, myslím, že budeme moci vyrazit." 

Přestože se usmíval, jí se v hrudi cosi sevřelo. Mlčky přikývla na souhlas a jala se chvatně oblékat, aby vrazili dříve, než se možná něco zase semele. 
Když již ustrojená tak, jak se sluší a patří,  za ním vycházela ze dveří, nedalo jí to. 

"Ale - "  Zasekla se, protože pokračovat pro ni bylo těžké a možná, že se jen bála odpovědí. 

"Hmmm?" Otočil se k ní, se zvědavostí jiskřící v těch zvláštně zelenkavých očích. 

"Až dorazíme domů, zase se to vrátí do normálu?" Odvážila se své rozlétané myšlenky konečně formulovat do jediné souvislé a srozumitelné věty. 

"Tohle," rozhodila rukama, jakoby se snažila poukázat na ten klid všude kolem,"mezi námi prostě jen tak skončí?" 

Zpříma mu hleděla do očí, přičemž k němu vysílala zoufalou prosbu, aby odpověděl, že ne. 
Povedlo se.  Byť se mu ve tváři objevil ten soucitný výraz s názvem "Ale hlupáčku", záporně zavrtěl hlavou. 

"Neskončí,"  díky tomu úsměvu, při kterém se mu ve tvářích objevují roztomilé dolíčky, by zcela s přehledem roztály všechny ty haldy sněhu, i Anna znatelně zjihla. 

"Já tu pro tebe budu stále, dokud-"  Zarazil se a polekaně na ni pohlédl. 

"Dokud?!"  Nelíbila se jí ta nadhozená možnost konečnosti. To, že je jeho přítomnost v jejím životě podmíněná, že nejspíš zmizí a že to dokonce má v plánu. 

"Dokud co?" Postrádala trpělivost a vlastně i špetku soucitu. Věděla, že se mu odpovídat nechce, ale ona už nehodlala ustupovat, ty jeho úhybné manévry byly víc než únavné. 

"Dokud mě budeš potřebovat." Vytáhl jí ze dveří chatky, které za ní hned zabouchl. Všemožně se vyhýbal pohledu na ni, tak moc na něm bylo znát, jak nepříjemné mu to je. Bezmocně se v tom topil a ona mu pomocnou ruku nepodala. 

"A pak?" Odsekla břitce, čímž ho v té mizérii ještě na chvíli podržela, ale to on už se začal bránit. 
Sebeobrana byla nutná. 

"Pak nic!"  Sykl ve stejném tónu a jeho zelené oči potemněly. "Pojď už." 

..........

Annin život se vrátil do starých kolejí, náhle to byla zase ona. Vtipná, krásná, plná energie, nadšení a touhy po životě.  Kristiána sice neviděla od té chvíle, kdy se po sněžné bouři rozešli u ní před domem, ale s tím smírem, který mezi nimi zavládl, jakoby se vrátil mír a pohoda i do jejího života, do její duše. 
Opět se cítila být sama sebou, opět cítila, že je tu někdo pro ní, byť vůbec netušila, kde zrovna je.  Věděla ale, že pokud by ho potřebovala, objeví se. 

Po dlouhém a únavném pracovním dni kráčela domů, tak strašně moc se těšila, až si sundá ty střevíčky na vysokém podpatku, ze kterých ji nohy bolely jako čert. Ale co naplat, byla maličká a maminka vždycky trvala na tom, že balerínky nejsou nic pro ni. Marně jí tak mohla vysvětlovat, že jehly jí sice přidají na centimetrech, ale zhuntují jí nohy tak, že časem ty baleríny nejspíš budou jedinou možnou volbou. Ale co už,  za chvíli je sundá.  Vyštrachala v kabelce klíče a z posledních sil vyběhla schody do pátého patra.... 

Pohled jí sklouzl na schody vedle vchodu do jejího bytu a klíče jí leknutím z ruky vypadly. 

"Co tady děláš?"  Sebrala veškerou sebekontrolu a bezděky se narovnala. Najednou byla za ty boty nesmírně vděčná.  Působila hrdě, sebejistě.  Zmobilizovala všechen svůj vnitřní klid a lhostejnost ochladila její jinak vřelý pomněnkový pohled. 

"Já-" příchozí se pomalinku zvedl ze schodů, na kterých musel čekat nejspíš věčnost,"chtěl jsem  tě vidět -" 

Nejistě na ni pohlédl, jakoby očekával nějaké  její nesouhlasné gesto, ale protože nepřišlo nic, pokračoval. 

"Chybíš mi." Zašeptal vemlouvavě, s přílišnou lítostí, u které dívka nedokázala určit, zda je opravdová, či hraná. 

"Daminane!" Zarazila ho okamžitě, aby neměl prostor k dalším citovým výlevům, které jí nedělaly moc dobře. Měla dojem, že se s ní točí svět, a že pokud on okamžitě nezmizí, nejspíš to s ní sekne o zem.  

"Nech si ty historky pro někoho, koho budou zajímat, já už toho od tebe slyšela dost!"  Zlostně se zamračila a sehnula se pro klíče, válející se na zemi, aby mohla v klidu odkráčet do svého domova, zabouchnout se tam a konečně se v klidu nadechnout. 

Jenže on byl rychlejší, sevřel svazek jejích klíčů v dlani a vítězně se zašklebil. Přistoupil k ní natolik blízko, že ucítila tu důvěrně známou vůni jeho parfému. 
Zatočila se jí hlava. 

"Ty mi ale nerozumíš!"  Jeho horký dech se odrazil od kůže na jejím odhaleném krku a jí po zádech přeběhl mráz.

"Pravda!" Sykla zostra. "Nikdy jsem ti nerozuměla!" 

"Anno," držel ji teď volnou rukou v pase, "já tě potřebuju, rozumíš, chci tě zpátky." 

Zkoprněle na něho zírala, neschopna jediného pohybu, či slova.  Ráda by něco řekla, ale v hlavě měla totální prázdno. Nic, naprosté nic. Všechny ty myšlenky, které se jí tam většinou honily, jedna za druhou, jedna přes druhou, neutišitelné, nedávající jí klid, nenechávající jí chvíli vydechnout, najednou všechny úplně utichly, někam zmizely.  Zůstalo jen prázdno a děsivé ticho. 

"Co kdybychom spolu šli na městský Vánoční večírek?" Navrhl jí s úsměvem, který jí vždycky, společně s jeho nádhernýma jasně zelenýma očima,podlamoval kolena. 

"Jako loni, pamatuješ?" 

A ten hluk v její hlavě byl v tu ránu zpět. Vzpomínky se na ní valily jedna přes druhou. 
Všechno to, na co dávno zapomněla, všechno to, co už vědět nechtěla, všechno ošklivé i všechno hezké, všechno co se týkalo jeho a mělo dávno zůstat pohřbené kdesi hluboko v jejím nitru, najednou opět vyvěralo na povrch.  A nejspíš to bylo příčinou toho, že jako ve snách, jakoby neovládala sama sebe, prostě přikývla. 

Znovu se mu na tváři objevil ten vítězný úsměv a  smířlivě jí podal klíče, co stále ještě pevně svíral v ruce. 

"Tak tedy příští pátek, krásko." Vtiskl jí rychlý polibek na tvář a zmizel. 

Jakmile jí zmizel z dohledu, ze srdce jí spadl kámen, jenže v dalším okamžiku jí ho zatížil další a mnohem větší, který se tam objevil s uvědoměním si toho, co mu slíbila. 
Zoufale si prohrábla vlasy, teď nemohla jít domů, zbláznila by se. 
Otočila se na podpatku, vůbec už nevnímala tu bolest z bot, a vyběhla zase ven... 

Kéž by se tak snadno mohla dostat i z té prekérní situace.... 

xxx

@already-in-use Děkuji Ti!!!! 
A i kdyby to tam bylo dvakrát, tím líp. Ono se to tak parádně čte, co mi píšeš <3 Děkuju moc moc moc a veliká omluva za pozdní přídavek, Vánoce mě zmohly. 

A samozřejmě díky Vám všem a doufám, že jste si Vánoce náležitě užili. 

@hykyna - kde jsi, kočko moje? :( :-*

S. xx