"A co kdybys šla se mnou domů?" Využil okamžitě situace. V dívce hrklo.

"To," vodka odnesla všechna použitelná slova,"se asi nehodí." Byť byl její úsudek značně ovlivněn, leknutím se z kómatu probral její zdravý rozum.

"Anno," zesílil stisk na jejích pažích,"jsi ta nejkrásnější dívka, co jsem kdy viděl."

"U- určitě," zoufale se snažila vymanit z jeho sevření, "jsou i hezčí." Hloupě plácala, mezitím co se snažila vyhledat pohled zelených očí, doufajíc, že správně vyhodnotí její urputně vysílané prosebné signály. Byť ji upřeně sledoval s posměšným úšklebkem ála: "Teď si to holka vyžer sama", ani se neobtěžoval pohnout z místa a její zoufalství narůstalo.

"Probereme to, až se vrátím!" Vrátilo se jí odhodlání, trhla sebou prudčeji, než hoch očekával a tak překvapením stisk skutečně povolil a dívka odkráčela k toaletám. Získala čas. Trochu doufala, že víc, než to. Doufala, že ho omrzí čekat a že třeba z baru odejde. Dávala si načas, ale stejně jednou z těch záchodků vylézt musela. Tolik si přála, aby prosby šeptané kamsi vzhůru měly odezvu jako mívaly dříve. Byť se do toho průšvihu dostala sama, zoufale potřebovala vědět, že je někdo s ní a nenechá jí v tom.
"Kristiáne!!!" Mumlala sedíc na záchodové míse, "přece mě v tomhle teď nenecháš! Co jsi to za kámoše??" Alkohol a strach udělaly své.

"Hele!!" Zvýšila o trochu hlas.

"Vím, že smradlavý hajzlík v zaplivaném pajzlu není zrovna místo pro vzývaní andělů, ale do pytle přece uznáš,že jsou situace, kdy si nemůžeme vybírat!! Pole s levandulí zrovna nebylo po ruce -" Jedinou odpovědí jí byl její vlastní hlas odražený od nevzhledných studených kachliček.

"Já teď vylezu," přesvědčovala více sama sebe, než kohokoli, s kým si myslela, že mluví, "vylezu ven a přísahám bohu, že pokud mi nepomůžeš," začínala nabírat, "tak tohle přátelství ukončíme. Nadobro!!!" Teď už jí slzy neskrývaně padaly z řas. 

"Začíná to být pěkně jednostranný vztah, Kiki," oslovila ho něžně, "zdá se, že tys ho ukončil už dávno."

Setřela si slzy a s poslední špetičkou naděje opatrně vykročila ven.

"Tak dlouho jsi tam přemýšlela o nás?" Naděje vzala za své a srdce cítila až v krku, když zahlédla v příšeří chodby blond kadeře a sebejistý, hrůzu nahánějící úsměv. V mžiku stál přímo u ní, v zádech cítila chlad zdi na kterou ji tiskl.
"Nikolasi," zašeptala, protože hrdlo jí svírala úzkost. "Tohle přeci nemusíme." Zkusila to s vyjednáváním.
"Nemusíme," šeptal i on, ale určitě ne ze strachu, obklopila ji jeho vůně, před tím příjemná, nyní jí působila značnou nevolnost, "ale chceme!" Dělily je nyní jen milimetry, jeho záměr byl jasný.
Spěšně pohlédla přes jeho rameno kamsi do prostoru, kde čekala svou spásu, ale stůl, kde kudrnatý brunet seděl celý večer, zel prázdnotou.
Poslední špetička naděje, kterou vkládala právě do něho, byla pryč. Srdce se bolestivě sevřelo a Anna odevzdaně zavřela oči.

Ucítila jeho horké rty na svých, za jiných okolností to možná mohlo být i příjemné, ale díky pachuti medového Jacka, jejích slz a nucenosti oné situace se v ní vzedmula obrovská vlnu odporu.

"Ne-e," strčila do něho vší silou, kterou dokázala ve svém stavu vůbec posbírat,"ty chceš! Ne my!!" Udeřila ho pěstí do hrudi, ale na jeho sevření to vůbec nic nezměnilo. Náhle však povolil, až skoro začala věřit na zázraky. 

"Nech jí!!!" Ozvalo se blonďákovi za zády. Zřetelně a jasně.  Protože nereagoval, následoval prudký náraz, asi takový, jaký kdysi odmrštil jejího ex, který následně propadl skleněnými dveřmi. Na rozdíl od předešlé situace, nyní věděla přesně, kdo s Nikolasem mrštil stranou. Zahlédla zlověstný záblesk v zelených očích a dlaně zuřivě zaťaté v pěst. Nečekala už ani okamžik, prosmýkla se kolem obou a vyběhla z hospody ven. 

Poděkovat, musí mu přece poděkovat. 

Našla si místečko kousek od vchodu do té jámy lvové a posadil a se na studený chodník. 
Změny v jejím těle, které se muselo nejdříve vypořádat s šíleným vypětím a následně s nečekanou obrovskou úlevou, udělaly své. Pocítila nezvladatelnou malátnost, ruce se třásly a pláč ve který propukla nemohla ani trochu ovládat. 
Hodnou chvíli tam seděla ve tmě, sama, třásla se zimou a srdcervoucími vzlyky. 
"Kristiáne,"  měla dojem, že šeptá, "prosím, Kristiáne-"

"Ano?"   Zatajil se jí dech. 

Ten hlas znala, otočila se za ním a byť to čekala, překvapeně zírala do mechových očí, už ne tak nečitelných. Byla to starost? Možná něha?

Srdce se jí prudce rozbušilo a tentokrát to nebylo strachem. 
Měkké hnědé vlny mu padaly do obličeje a lehounký podzimní deštík mu je pomalu máčel, zaplétal se do nich, mazlil se s nimi. Drobounké kapičky vody mu ulpívaly i na řasách a světlo z lamp, co se v nich odráželo z nich tvořilo drobounké diamanty. 
Mlčky se posadil vedle ní a přes ramena jí přehodil kabát, který jí přinesl. 
Ochranitelský, galantní, naprosto zapomněla, jak otravný dokázal být. 
"Kristiáne?!"  Snažila se ujistit. Ve tmě našla jeho dlaň, studenou, jako vždy. 
"Neboj,"  potvrdil svou přítomnost stiskem, "jsem tady." 
"Ty jsi-" 

"Šššššš....."Zavrtěl odmítavě hlavou,  vymanil svou ruku z jejího sevření, objal dívku kolem ramen a přitáhl si ji blíž k tělu, byť ji tím svým zahřát rozhodně nemohl. 

"Dneska toho na tebe bylo příliš, ššššš." Šeptal jí do vlasů, bráníc jí tak v dalších dotazech.
A byť se chtěla ptát dál, klid v jeho hlase jí upokojil natolik, že si zlehka položila hlavu na jeho rameno a nechala ho, aby svými štíhlými prsty promnul každičký pramínek jejích blonďatých vlasů. 

Na okamžik zase cítila, že není sama....