Anna měla dojem, že se ocitla bezmála na prahu šílenství.
Ještě krůček, možná jeden jediný Kristiánův krok směrem k ní samotné a šílenství jí pohltí úplně.
Jak? Jak se tohle stalo?
Nebylo to až tak dávno, kdy jediné její přání sestávalo z jeho nekonečné přítomnosti v jejím životě, z jeho podpory, z jeho lásky.
Možná se poté vlivem událostí trochu transformovalo a možná později už nešlo o tu čistou nebeskou lásku.
Lásku od něj chtěla stále, ale od okamžiku, kdy se celé nebe zhmotnilo v jeho malinko křivém a bolestně smutném úsměvu, jehož záblesk zahlédla v ten neútěšný deštivý den, mnohé se změnilo.
Bolest ze ztráty andělského Kristiána nahradil cit, který s sebou přinesl Kristián cizinec, aniž by tušila, že jsou jeden.
Cit, kterému se anděl snažil všemožně zamezit a který Anna nepřiznala sobě, natož jemu.

Toužila po tom, aby ji miloval tak moc, stejně jako toužila po tom, aby jí přestal otravovat život.
Toužila po lásce. Ne ale po té  jemnooblačné, ochranitelské, vzdálené.
Chtěla tu lidskou. Tu opravdovou, spalující vášeň, tu lásku tady a teď. Blízkost.
Nebylo to přece tak dávno, kdy ho, stojícího v dokořán otevřeném okně s kudrlinami poletujícími v poryvech ledového prosincového větru prosila, aby ji neopouštěl.

Opustil.

Teď tu ale stál, v teple její vlastní ložnice a nabízel jí vše o čem celou tu dobu snila.
Z nějakého jí neznámeho důvodu z něj opadla veškerá nervozita a jistota najednou provázela každičký jeho, byť sebemenší pohyb.
Nikdy nebyl tak přitažlivý jako teď, kdy se sice rozčílený, ale naprosto nechovějný ve svém konání k ní naklonil tak blízko, že ucítila pár zbloudilých kadeří, co jí zalechtaly v obličeji.
Rukama se zapřel kdesi za její hlavou, takže vytvořil dokonalou past, ze které neměla úniku.
Za sebou zeď, před sebou vyzývavý pohled jeho temně zelených očí.
Ta neústupnost a horký dech, jež se jí co chvíli odrážel od tváří, nutil její srdce kapitulovat.
Vynechávalo údery a ve chvílích, kdy se milostivě opět rozběhlo, zprudka naráželo do žeber.
 Bolelo to.

A bolelo to tím víc, čím více si uvědomovala a také neochotně přiznávala, že tohle už ona neovládá, že stačí jeden andělský úsměv a srdce jí vyskočí z hrudi, že stačí další jeho odchod a zastaví se docela.
Přes hradbu řas se přehoupla první slza zoufalství, za ní nezadržitelně následovala další, až se potůčky slané vody samovolně rozběhly po tvářích.

"Kristiáne," zašeptala skoro neslyšně, úpěnlivě na něho hledíc, jako by ho prosila o zázrak.

Naprosto nečekaně mu drobounkými dlaněmi přejela po hrudníku, pomalu, fascinovaně, jako by ji snad ten dotek mohl zbavit veškeré bolesti.
Jeho tělo se tím neočekávaným dotekem napjalo jako struna, cítila pod svýma rukama každý jeho křečovitě zatnutný sval, cítila, jak se jeho dech zrychlil, načež se mu zcela odevzdaně schoulila mezi natažené paže.
Ve stejné setině sekundy jeho napětí povolilo a pevně si ji přitiskl k sobě, jako kdyby nebylo nic přirozenějšího, než ji pevně svírat v náručí.
Bez hnutí ji držel, snad se bál, že si tu nenadálou vstřícnost rozmyslí a zmizí. Letmými polibky do vlasů se snažil utišit její srdcervoucí vzlyky, zatíco mu horké proudy slz máčely bělostnou košili, kterou Anna křečovitě svírala v zaťatých pěstích.
Tak moc s tím vším chtěla přestat, nebýt už na jedné straně barikády, zatímco on stál na té druhé. Tak moc si přála, aby tenhle příbě nebyl Kristián versus Anna. NE!
Vždycky to měl být Kristián a Anna.

Jenže rozum se nevzdává tak snadno jako srdce.
A její rozum,zatím ještě v plné zbroji, bojoval proti všemu, čemu srdce již dávno podlehlo.