Ten den byl jako každý jiný, všechny teď plynuly stejně, tím samým pomalým tempem. 
Anna se uzavřela v kruhu domov- práce -domov - ještě víc práce a zase domov, ze kterého se jen velmi špatně uniká, pokud z něj prostě jednoho dne nevypadnete mrtví.  
Začínalo jí docházet, že možná už trochu přehání ve chvíli, kdy si vedle hrnečku s nedopitým kafem  postavila ještě jeden vrchovatě plný a nedokázala určit, co je vlastně za den. O přesném datu se snad neopovážila ani uvažovat.  

Jak ale jinak zahnat tu úzkost a pocit naprosté opuštěnosti i ve chvíli, kdy stála uprostřed přeplněného obchoďáku?  Tohle dávno nebyl jen obyčejný smutek z rozchodu, ani stesk po Damiánovi, tohle byla bolest ze ztráty vlastní duše. Ve chvíli, kdy nebe přestalo odpovídat na její modlitby a zdálo se hluché k jejím prosbám, v momentě, kdy její volání zůstávala bez odpovědí, přišla o kus něčeho v sobě.... Náhle to bylo pryč a ona nevěděla, jak se vyrovnávat s takovým typem ztráty. 

Celý svůj život věřila, že každý má svého anděla, ochránce, který nikdy neopouští místo po boku svého člověka.  
Byla si jistá,  že ona sama ho má také, cítila jeho přítomnost, jeho přátelství, jeho lásku. Nebo alespoň to tak bylo, než se najednou dostal mimo signál. 
Mají andělé telefony? 

Představila si ho, jako si ho představovala už tolikrát, jak znuděně sedí na nebeských útesech s dlouhýma nohama ledabyle přehozenýma přes sebe, někdy rozesmátý, jindy s drzým nesouhlasným úšklebkem, poté zase s přísným káravým pohledem. Vždycky ale s něhou ve svých jasně zelených očích, která nemizela nikdy, ať už Anna provedla cokoli. 

Vítr mu škádlivě rozfoukával tmavé kudrny kolem obličeje a anděl je umíněně vracel zpět na své místo prudkými, nekoordinovanými pohyby rukou. V té své soustředěné zarputilosti byl neskutečně roztomilý, nebesky nevinný, skoro jako králíček Azurit. 
Pokud jí ale hrozilo nebezpečí, dokázal se v mžiku změnit, tu tam byl mazlivý králíček. 
Stál na útesu, vysoký a neohrožený,  oči v barvě svěží jarní trávy děsivě potemnělé, že skoro připomínaly barvu drahých vltavínů a kdyby ještě jen o trochu více chtěl, šlehaly by mu z nich blesky. (Což už ale považoval za trapný trik hodný Hollywodského béčkového filmu) 
I vítr se mu raději podřídil, začal spolupracovat a hnědé lokny odvál z obličeje, takže vynikly chlapecky jemné rysy jeho tváře.
Obrovská bělostná křídla byla už jen korunou, umocněním jeho krásy. Ať už té fyzické, která se mu nedala upřít, nebo té, která zářila z jeho nitra. 

Tentokrát svůj hezký obličej skláněl ke svým dlaním, ve kterých svíral parádní nový Iphone, asi takový, jaký ležel na dívčině stole. Bez hnutí zíral na příchozí hovor s jejím jménem,nejspíš zapomněl,  k čemu vlastně bylo vynalezeno to svítivé zelené tlačítko. 
Ušklíbnul se tak moc ošklivě, jak asi jen nebeská bytost ošklivá může být a štíhlým prstem přejel po tom červeném a hovor odmítl. 
"Už neeee, Anno, už neeee." Otráveně telefon odhodil a plácnul sebou do trávy. 

"Kristiáne!!!" Křikla po něm dívka zoufale. "Já tě ale potřebuju!!!" 

"Hej, Ann," vytrhlo jí z myšlenek zaklepání, za kterým následoval kolega, "měla bys toho už nechat." 
Tom.
Chvatně si utřela slzy, které jí nevědomky stékaly po tvářích a konečně se odvážila k němu vzhlédnout. 
"Jasně, dneska už to tady balím," přikývla na souhlas a protože z ní nespouštěl pohled svých tmavomodrých očí, přidala i nesmělý a také velmi nepřesvědčivý úsměv. 
"Nemyslel jsem jen dneska,"  nepatrně se zapřel o futra dveří a paže si založil na prsou, dávajíc jí tak najevo, že jen tak jejich rozhovor ukončit nehodlá, "vysedáváš tady celé dny a nebudu daleko od pravdy, když řeknu, že i celé noci a pak není divu," přimhouřil víčka," že vypadáš takhle." Kývl hlavou jejím směrem. 

"Takhle?"  zašeptala si spíš pro sebe, když se udiveně zadívala na svou třesoucí se dlaň s týden starým, oprýskaným lakem a okousanými nehty. 
Pokradmu se pohledem zase vrátila k němu. 
Modrá přiléhavá košile mu velmi slušela, ostatně jako vždycky. Nikdy si nevšimla, že by nebyl stylově oblečený a dobře naladěný.  Ale na téhle úrovni také skončila. 
Kdyby šla totiž ještě dále, už dávno by zpozorovala to, co zahlédla v jeho očích nyní. 
Za obroučky moderních brýlí v té nekonečné modři se třpytil zájem, opravdový a upřímný zájem o její osobu, což ji nemálo překvapilo. Stejně jako fakt, že když se Tom náhle sebevědomě usmál, světlo prozářilo celou místnost. 

Proč si nikdy nevšimla,jak přitažlivý je? 

"Nechtěla bys tedy už vypnout ten počítač," uvědomila si, že na ní opět promluvil, "a jít se mnou dneska na jednu takovou menší party?"  Usmál se tak, že se jí najednou nechtělo ani přemýšlet o odporu. 
"Myslím," přikývla zlehka, aby nevypadala moc nadšeně, "že bych snad i mohla ..." 
"Anno," rozesmál se nahlas a ten zvuk naplnil celý prostor," přece bys nebyla v pátek večer sama a v práci ..." 
Otočil se k věšáku, ze kterého sundal její kabát a natáhl k ní ruku. 
"Můžeme?" Rošťácky na ni mrkl, aniž by byť jen sekundu pochyboval o tom, že ona svou drobnou dlaň vloží do té jeho. 
Jeho sebevědomí vyzařující z každého jeho slova či  z každičkého jeho pohybu ji učarovalo natolik, že opravdu k němu ruku nesměle natáhla a byť by mu to nikdy nepřiznala, užívala si toho pevného a hřejivého stisku. 

Přemýšlet může kdykoli jindy...