Jeho čas a její byl jedno. Kde byla ona, byl i on. Kam se pohnula, byl s ní. Vždycky. Od nepaměti.
Nikdy se nevzdaloval ani na krok.

Malou copatou holčičku vodil za ruku do školky,aniž by to tušila. Úzkostně od ní držel dál každého s nekalými úmysly, stejně jako vroucně vítal každého, kdo se chtěl stát přítelem. Když ho volala, pomohl, když mlčela, pouze sledoval. Před spaním se za ni modlil a nikdy ji nezapomněl políbit na dobrou noc.

Nikdy, i když se copy proměnily v dlouhé medové kadeře a dívka začala chodit do školy, pomalu vyrůstala z dětských her, učila se, nejen předmětům daným školní osnovou, ale životu.
Začínala se potýkat se vším, co přinášel, s radostmi, s bolestmi, se zklamáním, zradou, s láskou, přátelstvím. A on tu byl vždy, aby se smál či plakal společně s ní.
Nikdo ji neznal tak jako on a nikdo ji ani nemohl milovat více.
Byl by pro ni zemřel, kdyby to šlo.
Za žádných okolností však nemohl udělat víc, než o co ho sama požádala, až do toho osudného dne....

Plakala tak usedavě, až se jí drobná ramínka otřásala. Dávno nebyla holčičkou, kterou by vzal za ruku a dovedl před školní vrata. Avšak teď, když sedící na gauči, schoulená sama do sebe, nedokázala ani pořádně popadnout dech, to křehké dítě znovu připomínala.
Zoufalství jako by se vznášelo v celé místnosti, zcela pohltilo její duši, vyplnilo obývák a pak se začalo zmocňovat i jeho samotného. Když však otevřela do té doby pevně semknutá víčka, zpod kterých se valily proudy horkých slz, zoufalství dosáhlo svého vrcholu.
Pohladil ji po vlasech, ale ruka mu projela skrz. Ucítila jen chladný závan a lehce se zachvěla.
Věděla, že není sama, ale tentokrát to k úsměvu nepomohlo.

Odvážila se upřít svůj popelavě šedý pohled na chlapce ležérně se opírajícího o stěnu.

"Prosím," zašeptala tak naléhavě, až to lámalo srdce, "nedělej to." Lámalo to ale srdce jen jí.
Od kluka se její slova jen odrážela, arogantně se ušklíbnul a záporně zavrtěl hlavou, což ji přimělo k dalšímu bolestnému vzlyku.
"Prosím," zopakovala s poslední špetkou naděje, kterou on vzápětí popadl, hodil na zem a ještě na ni šlápl.
"Nech toho," odsekl, " já chci jít," umocňoval tu neskutečnou bolest, která ji začínala přerůstat a pohlcovat, nedokázala ji už ani slzami dostávat z oběhu, nedokázala to vybalancovat, bylo toho najednou víc než ona. Zoufale to potřebovala ze sebe nějak dostat, ale nebyla schopna pohybu.

"Zbytečně to protahuješ," slyšela ho už jen zdálky, "já prostě chci......."

A bolest už přesáhla únosnou mez. Nejen tu její.
Ke svému zděšení se naprosto přestal ovládat, nedokázal ji více sledovat takhle zničenou, to nebyla jeho Anna. Pohled pro milující bytost naprosto zničující, nemohl už jen nečinně přihlížet.

"Tak už sakra táhni do háje!!!!" použil svá první "sprostá" slova, alespoň jemu se vulgární zdála. A stejně je nikdo neslyšel.
Zato následující tlaková vlna nešla přehlédnout. Soustředil na to všechnu svou energii, dal do toho pohybu vše z celé své bytosti a výsledek byl zaručený.
Chlapec ucítil prudký náraz, jako by dostal pěstí a razance té síly ho odmrštila na zavřené dveře, kterými tím silným nárazem prostě propadl.
Ozvěna v chodbě zesílila jeho polekaný výkřik, zvuk tříštícího se skla a Annin hysterický pláč.

I ten však tím leknutím  okamžitě ustal a ona strnule sledovala tu spoušť, kterou nedokázala nijak vysvětlit. Ale strach o něho byl stále ještě víc.

"Damiáne," okamžitě k němu přiskočila. Neuvěřitelná. Stále ještě plná té láskyplné něhy, obav, se záměrem pomoci.
"Nech mě," prsknul on a chvatně se sbíral ze země. "Jsi šílená!" Vyběhl ze dveří ani se neohlédl.

"Nee, počkej...." Dívka se bezmocně svezla podél zdi. V její hrudi se pomalu rozrůstalo prázdno. Nic.
Těžké, hutné, vše požírající NIC.
Jenže tentokrát bylo ještě horší než jindy, provázel ho totiž pocit úplné, skoro až děsivé samoty.

"Kristiáne?" zašeptala vyčerpaně, v očekávání chladného závanu, který by jí dal naději, že není sama. Ale nic se nestalo. Odpovědí bylo jen hrůzné, tíživé ticho.
Nevěděla jak, nicméně věděla, že je opravdu zle, jako by zrovna přišla o něco víc, než jen o přítele.
Zvedla zrak kamsi nad sebe a mezi trhanými nádechy, jak pláč zrovna dovoloval, zakřičela do prostoru ještě jednou:
"KRISTIÁNE!!!"
Ozvěna tentokrát její hlas neodrazila, a tak slovo, které jí bylo tolik milé, zaniklo, stejně rychle jako jí uniklo z úst. Znovu ji pohltilo to zlověstné ticho, ve kterém se ozývaly jen údery jejího zlomeného srdce...