Anna se v chlapcově náručí nespokojeně zavrtěla, jak jí začalo být trochu stydno za ten dramatický výstup. Nikdy se nikomu o svém andělu ani slovem nezmínila, na to si byla až moc dobře vědoma toho, jak pochybovačné, povrchní a nechápavé dokáže okolí být. A tomu jeho, tu nekonečně láskyplnou světelnou bytost, vystavovat nechtěla.  Na to pro ni znamenal až příliš,  byl jejím nejniternějším tajemstvím,  součástí její vlastní duše. 
A tu si Anna chránila ze všech sil. Málokoho shledala způsobilým k tomu, aby dostal povolení, byť jen zlehka poodhalit, co se skrývalo v jejím nitru.  A co se týkalo Kristiána, toho andělského, nyní ztraceného,  ten až doteď zůstával tajemstvím naprosto každému. Nikdo nikdy nebyl pro Annu dost. Dost cokoli, aby uznala, že je jejího nejcennějšího tajemství hoden.
Nikdo netušil, že existoval a nikdo také následně nemohl tušit, jakou bolest jí způsobovala jeho ztráta. 
Vždyť komu také mohla říct, že pro neviditelné okřídlené stvoření truchlí víc, než pro ztrátu opravdového člověka bez toho, aby ji zavřeli do blázince?  Nikomu. 
A tak tu teď stála, plakala pro něho úplně veřejně a vlastně jí to ani nepřišlo příliš proti mysli. 
Měla v toho kudrnáče zvláštní důvěru, sama nevěděla, čím si jí získal, ale věřila mu. 
Možná slepě, ale cítila kdesi uvnitř, že on by nedokázal ublížit.  Ne v tomto případě, ne v místě její největší zranitelnosti. 

To by dokázal jen - 

"- idiot!"  Zamumlal jí bezmyšlenkovitě do vlasů.  

"A mám tě!"  Vykřikla možná o trochu hlasitěji, než zamýšlela. Zprudka se mu vymanila z objetí, konsternovaně si ho prohlížela, zorničky rozšířené úžasem.  

"Teď si moje emoce těžko odhadl z mého výrazu! Obvinila ho. "Čteš mi myšlenky a to mi nevymluvíš!" 
Podezíravě si ho měřila, tváře zčervenalé rozčilením, rty pevně semknuté, našpulené tak, že výraz jejího obličeje se rázem změnil z nešťastného na rozzlobený, skoro až výhružný. 
To podezření teď sálalo z každičké buňky jejího těla, až to anděla ohromilo. 
Buď to, nebo její hněv. 

Zkoprněle na ni zíral, minutu, dvě, tři..... Zcela neschopen vymyslet přijatelnou odpověď. Tušil, že hrůza, která se mu šířila po těle a zcela ho ochromovala, musí být prakticky viditelná. Musela ji vidět, neb on by dal ruku do ohně za to, že se mu právě promítala v zorničkách. 

"Anno," přiměl se konečně k akci a nepřirozeně se zasmál, "myšlenky neumí číst nikdo!"  
Vsadil na svůj drzý, zlehka arogantní a, ne zase tak zlehka, křivý úsměv ála zlý kluk.
Neuniklo mu, že napětí v držení jejího těla lehce povolilo, byť se výraz v dívčině tváři nezměnil. Ten nepopiratelný záblesk něžné náklonnosti v modrých zorničkách ho vrátil zpět do hry. Ne, že by to chtěl hrát na city, které se v ní snažil spíš potlačovat, než takhle neuváženě podněcovat, ale moc možností neměl. 
Dívka mu tak nevědomky vrátila jistotu, se kterou už to byl zase on. 

"Odhaduji, že to umí jen andělé." S nově nabytou důvěrou v sebe sama se rovnou vydal na tenký led.  A vzápětí se také málem propadl do imaginární ledové vody. 

"Vypadáš jako on!"  Vytvořila na jeho ledě nebezpečné praskliny pouhým konstatováním. 
S klidem, bez jakékoli emoce.  Pozorně si ho prohlížela, zkoumavě, s neskrývaným potěšením z nervozity, do které ho její počínání uvrhovalo. Pomaličku mu tak zase brala vítr z plachet. 

"Jako-"  

"Kristián," usmála se něžně. 
"Vypadáš přesně," přimhouřila víčka, "jako mé představy o něm. Mám to považovat za náhodu?"
Ruce si složila na prsou v obranném postoji, odhodlaná dostat z něj přiznání, ať už mělo být jakékoli.  
Ke svému překvapení brunet tomu nátlaku dokázal odolávat, byť horko těžko bojoval s vlnou paniky, co mu cloumala s tělem. Přesto se dokázal čarovně usmát. 

"Pak jsi tedy potkala muže svých snů, chápu, že je těžké tomu uvěřit." Přidal ještě krapítek domýšlivosti. Věděl, že to na ni působí jak rudý hadr na býka v ringu, s drobným rozdílem. Býka to možná rozdráždilo, ale rozhodně to nebyla vášeň, co v něm plála, co ho přiměla k útoku. 

"Být tebou," pokračoval, když zahlédl ten plamen v jejích zorničkách, "považoval bych to za svůj šťastný den."  Laškovně na ni mrkl, zcela si vědom toho, že ta emoce, která se v ní rozhořela, ji dokázala přinutit k útoku, stejně jako k následné kapitulaci. V jeho náručí nejlépe, což byla myšlenka, kterou si okamžitě zakázal.
Zahrával si s ohněm, jistě, ale tohle bylo kdo s koho. 

"Muže svých snů?"  Překvapila ho upřímným smíchem. "A tím máš být ty?" 
Skoro se až zajíkala, když se snažila ze sebe soukat slova a dýchat zároveň. 
"Sebejistota ti nechybí," pokývala hlavou uznale, načež se znovu nekontrolovatelně rozřehtala. "Ale sebereflexe jo!" 

S pootevřenými ústy ji užasle sledoval. Znal tyhle její hry, na slečnu nedostupnou, na ledovou královnu, která necítí k nikomu nic a nikdo není jejích citů hoden.  Znal přece ty její jizlivé poznámky. Znal. Nemělo ho to překvapit, a už vůbec ho to nemělo vykolejit. 
Možná, že to platilo na všechny ty otrapy, kterých se tím dokázala hravě zbavit, ale na něho?? Na ANDĚLA? 

Naštvaný sám na sebe se zlostně zamračil.  Právě v něm uhasila všechno to andělské a probudila jeho mužskou část, tu, která nepromíjí zranění ega, tu, která "ne" nebere jako odpověď. 

"Lžeš sama sobě!"  Pousmál se. Takovým tím úsměvem, co nemá vůbec nic společného s radostí. Takovým tím úsměvem, co je prvoplánovým útokem na dívčí srdce, no možná i kalhotky, kdyby byl anděl v téhle problematice zběhlejší. Teď už svou domýšlivost nehrál.  Bohužel na okamžik zapomněl, s kým má tu čest. 

V Anně to pouze vyvolalo další vlnu veselí. 

"Ty jsi fakt vtipnej."  Krčila nosík, mezitím co se zvonivě smála. 

"Vtipnej," odfrkl si zlostně, skoro až zoufale, protože zatímco na ní jeho triky neplatily, on aniž by chtěl, čím dál tím víc propadal jejímu kouzlu, stejně jako každý ten trouba, kterým se dříve posmíval. 

"Možná jsem vtipnej,"  zavrčel, přičemž ji zprudka popadl za ruku, "ale taky bych mohl být ten poslední, co uvidíš, pokud odsud co nejdříve nezmizíme..." Druhou rukou mávnul k černočernému nebi, ze kterého se nyní zhusta sypaly bělostné vločky....

xxx

Strašně moc Vám všem chci poděkovat za ty náádherné, přenádherné komentáře. 
Jste všechny úžasné, skvělé a vážím si vaší přízně, to díky Vám to nevzdávám a mám spoustu chuti do další tvorby. 
Takže tady jen a jen pro Vás další díl, který tedy bude poslední z Čech. 
Další snad přijde z Ostrovů. 

Z celého srdce Vám děkuji :) 

Vaše S. xx