"Jak," vrátila je oba z laskavého bezčasí do bolestivé přítomnosti, "jak si to teď představuješ?"

Polykala slzy, zatímco Kristián na ní stále ještě beze slova hleděl, vyveden z míry tou náhlou změnou nálady. Což samozřejmě bylo jako voda na mlýn Anniny vznětlivosti.

"Slyšíš? Nebo se můj hlas do nebeských výšin ještě nedostal?" Netrpělivě se pokusila do něho strčit, ale anděl měl stále ještě skvělý postřeh.

"Zapomeň," sykl výhružně, zatímco doslova nepostřehnutelně rychlým pohybem zachytil její zápěstí, "můžeme tuhle situaci pro jednou vyřešit jako dospělí lidé?"
Jeho ze všech sil skrývanou zlost nyní prozrazovala hluboká vráska na čele.

Rozesmála se.

"Jako lidé?"  Tázavě povytáhla obočí.
"Jako lidé?" Vydechovala nevěřícně za zvuků něčeho, na co mají licenci pouze chovanci psychiatrické léčebny, zatímco volnou rukou se snažila si stírat slzy z tváří.
Cítila se najednou jako naprostý šílenec.
"Kdybychom oba byli lidé," utnula znenadání ten manický záchvat smíchu jakoby nic,"kdybychom byli lidé, tak tohle nemusíme ani řešit!"

Pouhé poukázání na holý fakt ho bodlo kdesi pod žebry, byť musel tušit, že Anna v ráži dokáže ještě mnohem více. 

Dokázala.

"Tak jakou si nám naplánoval budoucnost, hmm? Budeme teď něco jako svatá rodinka?"
Vynutila ze svého hrdla další zvuk hodný duševně chorého člověka.
Chovala se jako raněné zvíře. Zraněná, ale odhodlaná bránit se do posledního dechu, byť to znamenalo též ranit.

"Zbouchnutá holka nakonec vychová děcko s náhodným chlápkem," přemohlo jí čiré zoufalství, "zatímco opravdový tatíček na ně poklidně shlíží z nebeské mlhoviny, co?"
Prskla nepříčetně, ale nezastavitelná slaná voda kanoucí z očí jí prozrazovala.
Těžko ranit milovaného a zůstat sám nezraněn.
"Nepřijde ti to trapný?? Vždyť to už tady bylo asi tak dva tisíce let zpátky!!!"

Rysy jeho krásného obličeje nepřirozeně ztuhly, přičemž mu ve tváři zafixovaly výraz, který si zaboha nechtěla pamatovat a přesto věděla, že se jí natolik vpálil přímo do duše, že ho bude mít před očima zjevně až do soudného dne.
Tak moc si přála odvrátit zrak, ale nedokázala to.
Bojovala sama se sebou, hledíc mu zpříma do očí, ze kterých se vytrácela zelenkavá barva přímo úměrně tomu, jak ho opouštěla naděje. Temnota se šířila rychle, pohltila úplně všechno světlo v zorničkách, uhasila všechny ty hravé jiskřičky, které se objevovaly souběžně s nějakou z jeho velmi neandělských myšlenek a dále podněcované představivostí dokázaly vzplát takovým žárem, že by se nemuselo ani pěklo stydět a holkám se samovolně podlamovala kolena. 

Nebo jenom jí?

Přestože proti tomu ani zdaleka nebyla imunní, stokrát raději by teď čelila tomu vášnivému plameni, než tomuhle zlověstnému prázdnu. Tma. Nic.
A pak...

Lehounký, sotva znatelný pohyb.
Přes hradbu chvějících se řas se přehoupla lesklá kapička.
Opuštěná sklouzla po sametu andělské tváře zanechávajíc za sebou cestičku zářící stejně jako bělostná křídla jejichž obrys mu tušila kdesi za zády.
Anna v té bolestné agónii spolykala dalších pár svých slz, než se konečně odhodlala to celé ukončit.

"Odejdi!"  Zašeptala. Tiše, ale rozhodně, což ochromeného anděla probralo z letargie.

"NE!" Pohodil hlavou tak prudce, až se mu kaštanové kudrliny rozlétly kolem obličeje.
"To už jsem jednou udělal, byla to ta největší chyba v mém nekonečném a nikdy nekončícím životě a věř mi, Anno," cítila jak stisk na jejím zápěstí, které stále ještě svíral, zesílil, "to už znovu neudělám! Nikam nejdu!"

Dívka s bohorovným klidem pokrčila rameny.

"Tedy půjdu já..."