Jestli se někde mohla dostatečně uklidnit, pak to byla její oblíbené kavárna. 
Místo, které ji obklopilo vůní čerstvě namleté kávy okamžitě, jak vstoupila a vtáhlo ji do úplně jiného světa, do toho pokojnějšího, kde nic než kafe a dobrý dortík neexistovalo. 
Jakmile měla obojí,  usadila se u stolku v rohu a spokojeně pozorovala ruch kolem sebe. 
Postarší, mile vypadající pán s knihou v ruce,  dívka s plachým pohledem spěšně cosi črtající do deníku, čerstvě zamilovaný pár neschopen věnovat se něčemu jinému, než jeden druhému a vedle nich smutně chladnoucí káva. 

"Děláš si ze mě srandu, že jo?"  

Polekaně sebou trhla a odvrátila zrak od těch dvou hrdliček, zaměřujíc ho nyní kamsi nad sebe. 

Zelená!!! 

Pokud ještě v průběhu 24 hodin uvidí něco v této barvě, nejspíš začne křičet, něco rozbije, nebo se prostě jen sebere a odstěhuje na Mars.  Měla nutkání to udělat okamžitě, ale pro tento okamžik se uklidnila, vzhledem k tomu, že se nejednalo o takovou tu čistě zelenkavou barvu. Tohle byla  mechová, mísená s šedou s modrými záblesky přímo z nebes. 
Jestli ne z pekla.

"Prosím?"  Našpulila rty a na čele, přesně ve středu mezi obočím, se jí vytvořila vráska.  Ve vzduchu se zase vznášelo dusno. 

Do něžné nesmělosti měl tmavovlasý chlapec daleko.  Bez jakýchkoli okolků odsunul židli naproti Anně a s drzým úšklebkem se na ní rozvalil. 
Od doby, co ho neviděla, mu vlasy celkem povyrostly.  V jemných, hebce vypadajících vlnách lemovaly jeho pěknou tvář, byť s protivným výrazem a zlehka se dotýkaly jeho ramen. 

Vypadal skvěle, což ovšem neznamenalo, že bude přehlížet jeho drzost. 

Vráska na jejím čele se ještě prohloubila. 

"Jasně, jen se posaď, jako doma." Procedila skrze zaťaté zuby. Nesnášela tuhle jeho část osobnosti, tu aroganci, kdy se tvářil jako pán situace. Ne-li pán světa. 

Pár sekund ji jen upřeně pozoroval, načež se zprudka nahnul přes stůl. 
"Řekni mi," zkopíroval její výraz a jeho čelo se nakrabatilo, "že to je jen hloupý vtip, že si tomu blbečkovi neřekla ano."  Šeptal tak vehementně, že i dva zamilovaní se po něm zvědavě otočili. 
On však nedbal, v zápalu očividné zuřivosti neviděl napravo ani nalevo. 

"Nikdy v životě jsem neviděl většího blba," podpořil svá slova rozmáchlým gestem ruky, "a ty s ním hodláš jít na ples? Co do pekla tě přimělo k tomu, aby ses na něj byť jen podívala?" 

"Ššš," zavrtěl odmítavě hlavou, když zaregistroval, že se dívka nadechuje k odpovědi,"nestojí ti ani za ten pohled, natož, abys s ním ZASE trávila čas." 

Očividně byl u konce se svým proslovem, protože úlevně vydechl a pohodlně se opřel zpět o opěradlo dřevěné židličky.  Zato v Anně to všechno vřelo. 

"Tak!"  Kdyby mohl pohled zabíjet, Kristián by se už dávno z té židle svalil dolů. Z očí jí sršely blesky a tváře žhnuly vztekem, který teplotu její krve dostával někam k bodu varu. 

"Mám se tě ptát, jak o tom všem víš?" Ušklíbla se opovržlivě. Věděla, že odpověď nedostane, byť ji oba znali, ačkoli zůstávala nevyřčená.  
 Byla to teď ona, kdo na stole div neležel, aby její společník dobře slyšel a ona nemusela křičet. K čemuž rozhodně neměla daleko. 

"Jistěže ne, pane tajemný," pozvedla koutky úst do pohrdavého úsměvu, který nebylo pěkné sledovat, natož být někým, komu ho adresovala, "nikdy mi nedáš uspokojivou odpověď, vlastně nedáváš žádné odpovědi. Nejspíš to není hodno tvé velkoleposti." Prskla. 

"O mě tady teď nejde."   Zahlásil přezíravě, skoro na ní ani nekoukal. Jeho klid zapůsobil jako rozbuška, která v ní rozpoutala hotové peklo. 

"Jo," začínala přidávat na hlasitosti, "o tebe nejde a do mě ti zase nic není!!!" 

"Tak to se pleteš,"  vyskočil ze svého místa, jak čertík z krabičky, "je mi do tebe hodně! Já totiž -" 
Střelil po ní pohledem a zoufale si rukou zajel do vlasů, které mu tím předešlým prudkým pohybem napadaly do obličeje.  Odhodil je zpět na své místo. 

"Já totiž - " vydechl znovu, aby získal čas, přičemž jí dlouhým pohledem plným utrpení vyzýval, aby mu z toho pomohla ven. 
To se ale přepočítal. 

"Ty totiž co?" Usmála se sladce, ale tu ďábelskou pomstychtivou jiskru v očích skrýt nemohla. 
Ani nechtěla, užívala si jeho muka, ze ztráty půdy pod nohama. 
To totiž, chlapec vždy nad věcí, strašně těžce nesl. 

Na druhou stranu a k její lítosti, dokázal být pohotový. 

"Mám dobré srdce," usmál se už zase plný té nesnesitelné sebejistoty, " a z dobroty svého srdce nechci, aby ti zase ublížil, chápeš?" 

Na pár vteřin jí sebral vítr z  plachet. Pár vteřin si ho jen mlčky prohlížela, jakoby přemýšlela, jestli tohle vůbec může být možné. Pár vteřin absolutního ticha, než vybuchla v nekontrolovatelný smích.  Ne ten její roztomilý, milování hodný. 
Tenhle byl ďábelský, nepřirozený,  z velké části hysterický. Skoro jak vystřižený z nějaké hororové scény.  

"Z dobroty srdce, " zajíkala se, "to je nejlepší vtip, co jsem od tebe za poslední dobu slyšela."  Nemohla to zastavit. 
"A že jsem jich od tebe slyšela už dost." 

"Hele," znovu se posadil, ale tentokrát si přitáhl židličku až k ní, "vážně mi na tom záleží!" Zašeptal zostra, takže dívka rázem přestala se všemi posměšky. Něco jí říkalo, že sranda musí stranou. Natočila se k němu, v jeho tváři nenašla ani stopu po úsměvu. 

"Mám návrh," sykl znovu a naléhavě ji chytil za předloktí,"co kdybys šla s někým jiným. O Damiana už se postarám," tón jeho hlasu nepřipouštěl námitky, "a ty si vybereš nový doprovod." 

"Ale koho???" Zamračila se. "Myslíš, že je to tak lehký sehnat někoho jiného, s kým bych jít chtěla?" 

"ON!" Pohodil Kristián hlavou, směrem k oknu. 
Zopakovala jeho pohyb, aby se podívala také. V ten okamžik měla pocit, že se o ní pokusí mdloby. Vždyť přece musí existovat nějaká hranice únosnosti na jeden den,  a pokud byla, tohle bylo regulérně dávno za ní. 

"TY.JSI.ZEŠÍLEL.!!!!"  

Bez jakéhokoli pohybu, celá strnulá, stále vytřeštěně zírala ven na autobusovou zastávku o kterou se opíral vysoký kluk, celý v černém oblečení, které ostře kontrastovalo s bledou pokožkou jeho obličeje. Ne zrovna ošklivého, to ani trochu. Vlastně by se dalo říct, že se zářivě modrýma očima, několikadenním strništěm a lemovaný divokými blond kudrnami, byl jeho obličej nadmíru přitažlivý, kdyby ovšem .... 

Anně se obrátil žaludek vzhůru nohama. 

"Teď si musíš dělat srandu ty ze mě!!!" Otočila se plná vzteku zpět k nadmíru klidnému Kristiánovi, snažíc se vyškubnout z jeho sevření, které tím ovšem pouze zesílilo a drželo ji na místě. 
"Vždyť se mě do háje pokusil násilím políbit a bůh ví co ještě. Byl jsi u toho, tak jak sakra můžeš??!!"  Těžko se jí to chápalo a těžko se jí i dýchalo, hlava se jí zatočila z nedostatku kyslíku v plicích. 

"Jak tohle můžeš vůbec jenom navrhnout!?!?" Její hlas začínal nabírat na intenzitě, což přilákalo pohledy ostatních lidí v kavárně. 

"Odpověz!!!" Vyštěkla plačtivě a už mírně hystericky. 

"Mno," Kristián se její nepříčetností vůbec nenechal ovlivnit, "myslím, že toho, co provedl upřímně lituje a v podstatě, kdo by se mu divil že."  

Mile se na ni usmál, zatímco ona měla dojem, že mu totálně přeskočilo. 

"Anno, neblázni, jak mu to můžeš mít za zlé, " jak  pokračoval, tím víc pochybovala, že je při smyslech, "vždyť, kdo by tě nechtěl políbit?!"  

"Ty!!!" Štěkla rozhořčeně. "Ty!" 

Vítězně se zasmála, přičemž jí to vítězství vůbec netěšilo. 

"Teď mlčíš, viď?" Zašeptala mu do ucha, napůl šílená stejně jako její společník, "takže??" 

Sklopil zrak k zemi, očividně neschopen jakékoli odpovědi.  Řasy se mu chvěly a tváře mu hořely. Topil se v rozpacích, až jí ho začalo být líto. 
Najednou však pomalinku pokrčil rameny a vzhlédl. 
Ten pohled ji málem srazil z židličky, byť ji on sám stále držel. 
Nikdy neviděla tolik smutku v jednom jediném pohledu. 
Jeho zorničky se v něm přímo utápěly, byl tak opravdový, až ji to bolelo za něj. 

"Stejně si myslím," zašeptal stejně smutně jako zrovna vypadal, "že bys mu měla dát druhou šanci." 

Bolestně ji bodlo u srdce, ale nemohla nic, než souhlasně přikývnout. 

xxxx

Tak Vás vítám všechny v novém roce a přeji Všem jen a jen samý úspěch, zdraví a hlavně, abyste stále četly a byly se mnou. 

Děkuji moc. 

S.

xx