Zmateně se zamračila, že se vrací s prázdnou, když sliboval bublinky, ale už jen kvůli tomu omračujícímu úsměvu byla schopna na to zapomenout. 
A což potom odolat jeho kouzlu, když vzal její drobnou ruku a sevřel jí ve svých dlaních. 

"Já vím," odpověděl na ten nevyřčený dotaz v jejích očích, "slíbil jsem šampaňské, ale to může počkat." Usmál se, když přibližoval své rty ke hřbetu její dlaně. 

"Já ale," zvedl řasy a jejich pohledy se setkaly, "na tanec s tebou už déle čekat nemůžu."  

I bez toho pití cítila, jak se jí zatočila hlava, za což mohlo srdce, které přidalo na obrátkách a krev jí teď po těle rozvádělo rychlostí světla.  Nohy se jí toho večera podlomily už po několikáté a nebýt Nicolasova drzého počínání, kdy nečekal ani na její odpověď a dávno už ji držel v náručí, asi by se čelně setkala s naleštěnými parketami. 
Jindy by mu za tuhle domýšlivost nejspíš jedna zostra přilétla,  teď mu ale byla dívka víc než vděčná. I přesto, že jí do toho stavu dostával on. 

Přitiskl ji pevně k sobě, že jejich těla byla skoro jedno. I přes hlasitou hudbu slyšela zběsilý tlukot jeho srdce a znovu ji div nesmetla ta omamná šťastná vlna.  Měla teď všechno, co si kdy přála a možná, že měla mnohem víc, než si kdy přát dovolila. 

Přesto se ohlédla zpět k baru a vyhledala pohledem Kristiána, jakoby očekávala povolení, stvrzení, souhlas. 

Přese všechny ty narůstající city k Nikovi, které ji celou skoro pohlcovaly, potřebovala vědět, že to Kristiánovi neubližuje, byť vždycky odmítal s ní cokoli mít a jakýkoli vztah mezi nimi byl vyloučený, stejně kdesi hluboko v sobě cítila, že to byla jen hra, jen zástěrka, že pravda byla úplně jiná, ale nemohla celý život věnovat tomu, aby ji odhalovala, když on nechtěl. Proto teď zoufale potřebovala, aby jí z toho uvolnil, aby jí potvrdil, že tohle je správné, že může. 

Že je volná. 

Velmi se jí ulevilo, když ho našla stát přesně tam, kde čekala a v momentě, kdy zachytil její pohled, jeho tvář ozdobil ten typický malinko křivý úsměv a on pozvedl svou sklenku.

"Na vás." Vyčetla mu ze rtů a ze srdce jí spadl obrovský kámen. 
A to jen proto, že neměla nejmenší tušení o tom, kolik ho ten úsměv stál sebezapření. 

Z jednoho tance se stala nakonec celá nekonečná řada a noc utíkala tak rychle, že si Anna ani nestačila všimnout. V Nicolasově náručí se z hodin stávaly vteřiny, aniž by dívka to časové zrychlení vnímala. Ovšem nezapomínala čas od času zkontrolovat Kristiána u baru, jehož přítomnost byla uklidňující a důležitá. 
Takto v klidu protančila opět pár desítek minut, když však při další otočce mrkla na bar, který v ten okamžik zel prázdnotou, děsivě v ní hrklo. 

Zprudka se zastavila na místě, čímž překvapila svého blonďatého společníka, který stačil tak tak zareagovat a zkoordinovat své pohyby natolik, že ani jeden z nich neskončil na zemi. 

"Kde je Kristián?" Vyjekla nejspíš až příliš rozrušené, přičemž na blonďáka upřela své modré oči plné bezbřehého zoufalství.  

Cítila na hrudi strašlivou tíži, že jí to až působilo fyzickou bolest.  Pohled na bezradného Nicolase v žádném případě nepomáhal. 

Věděla, že musí bruneta bezpodmínečně najít, jinak jí ten strach, který s normálním, obyčejným strachem neměl dávno nic společného, stráví za živa. 
Zběsile vyběhla ze sálu, aniž by měla tušení, kde by ho měla hledat. Něco ji hnalo vpřed, aniž by znala směr.  Když vybíhala do prvního patra, zula si střevíčky, aby schody zdolávala rychleji. Běžela teď bosá nehledě na naleštěnou dlažbu, která jí studila do chodidel. To odhodlání a zarputilost, které jí vedlo k cíli, zároveň nedovolovalo,aby přitom dbala nějakého zanedbatelného nepohodlí. 

 Když však v pátém patře dorazila do jakéhosi salónku, nejspíš pro VIP hosty, poryv ledového větru ji okamžitě zarazil. 

Trvalo jí to jen sekundu, než se v šeru rozkoukala, ovšem v tu chvíli se její srdce děsem zastavilo. 

Zastavil se i čas. 

"Kristiáne!!" 

Chtělo se jí vykřiknout, ale včas se zarazila a jeho jméno rezonovalo jen v její hlavě. Nechtěla ho polekat a tak jen strnule stála na místě, srdce se znovu rozběhlo a bolestivě naráželo do jejích žeber, ani by se nedivila, kdyby je tou zběsilostí polámalo a kdyby, nemohlo by to bolet víc, než ten pohled, který měla přímo před sebou. 

Ten pohled a ta bezmoc mísící se s ním dohromady. 

Stála tam neschopná pohybu, pochybujíce o tom, že tohle může nějak zvládnout, aniž by všechno pokazila ještě víc.  Nekontrolovatelně se jí roztřáslo celé tělo a ze široce rozevřených očí jí kanuly vroucí slzy, rozmazávající tak její krásný makeup stvořený pouze pro tento večer a rozostřující  jí výhled na něco, co by raději ani neviděla. 

Kristián,  ten drzý, arogantní, domýšlivý, přesto milující, ochranitelský a laskavý Kristián. 
Přítel. Výzva. Inspirace. Něha.

 Její Kristián. 

Stál přímo před ní, na parapetu dokořán rozevřeného okna. 

Vítr si pohrával s jeho vlasy, až mu zběsile poletovaly kolem hlavy, což byl také jediný pohyb, který zaregistrovala.  Stál tam nehnutě a zíral před sebe, jakoby ani nedýchal. 
Světlo z venku ho zlehka ozařovalo, takže vypadal tak nějak nadpozemsky. 
Jakoby ani nepatřil do tohoto světa, do téhle zatraceně děsivé chvíle. 

"Kristiáne!!" Odhodlala se konečně k činu, byť svá slova šeptala. 

Ani se nepohnul, a tak se odvážila postoupit o krůček blíž k němu. 

"Kristiáne," zašeptala naléhavě, "prosím tě, nedělej to!! Všechno se dá přeci nějak vyřešit a tohle," hlas se jí zlomil do vzlyku, i když se ho snažila ze všech sil potlačovat, "tohle není vůbec žádné řešení,  tohle je hloupost, prosím...."   S jeho nulovou reakcí její zoufalství akorát narůstalo. 

"Jestli je to kvůli Nicolasovi, okamžitě to ukončím!!!" Odhalila konečně sobě i jemu ten nejryzejší cit, ukrytý hluboko v jejím nitru, který tam měl zůstat pohřbený navždy. 
Jenže zoufalá situace si žádá zoufalé činy. 

"Kiki," její hlas nabíral na intenzitě tím, jak jí začínala ovládat hysterie, "jestli je to proto, půjdu a hned teď to skončím, jdu tam hned, ano? Opustím ho- " 

"NE!"  Zazněl prostorem jeho chraplavý hlas.

"On je to nejlepší, co tě mohlo potkat," šeptal důrazně, aniž by se k ní otočil, "musíš s ním zůstat!" 

"Tak ale slez z toho okna!!!" Vyjekla celá ochromená tou hrůzou. 

Konečně se pomalu pohnul.  Zachytila okamžitě jeho mechový pohled, do kterého se toužebně vpíjela tím svým, vysílaje k němu tichou prosbu, plnou bolesti a bezbřehé beznaděje. 

"Já se nechci zabít, hloupoučká."  Věnoval jí jeden z těch konejšivých úsměvů, jak měl ve zvyku pokaždé, když byla na pokraji vzteku, či lítosti. 

Zdálo se jí, že jeden z nich musí být šílenec. Jen pro ni bylo těžké v daný okamžik určit, kdo z nich to vlastně je. Nechápavě, v naprosté odevzdanosti té hrůze, rozhodila rukama, doufajíc, že přijde nějaké vysvětlení. 
Byť vysvětlení bylo asi to poslední, co kdy od něho čekala. 

"Nechci se zabít," zašeptal klidně, "ale musím jít." Pokrčil rameny v omluvném gestu. 

"Jít?" Hlas jí přeskočil nejméně o jednu oktávu. "Jít?" Zopakovala znovu, tím nepřirozeně vysokým hlasem, jakoby hledala význam patřící k tomu slovu. 

"Lidi ale normálně odcházejí dveřma!!"   Křikla po něm nepříčetně, když konečně její přirozená bojovnost přeprala ten nekonečný strach a vydrala se na povrch. 

"Lidi snad." Připustil s tou neuvěřitelnou aurou klidu obklopující celou jeho postavu, zlehka se nyní opírající o rám otevřeného okna. Jakoby vůbec o nic nešlo.  Zatímco o dívku se pokoušely mrákoty. 

V jejích očích plných bolestného strachu nyní bliklo poznání. 

"Takže ty opravdu jsi -"  Slova jí zanikla na rtech, když si povšimla jeho zálibného úsměvu se kterým jí pozoroval. Tak pyšný na svou malou Annu, příliš chytrou na to, aby před ní dokázal tajit, kým vlastně je.  

"Udělal jsem tolik chyb," nespouštěl z ní oči, "že bych se velmi divil, kdybys tohle dávno nevěděla, ty vědátorko." Ušklíbl se s tou svou typickou domýšlivostí, která ji vždycky dráždila až do nepříčetnosti. 

"Vždyť kdo myslíš, že prohodil Damiána těmi dveřmi?" Zamračil se při pomyšlení, že by mu za tohle někdo chtěl ubrat kredit, neb to byl čin, za který byl na sebe velmi pyšný. I přesto, že ty následky se s ním táhly až do přítomného okamžiku. 

Anna v údivu pootevřela ústa, když si vybavila danou situaci. 

"To ty -?" Nemohla honem pospojovat myšlenky do nějakého srozumitelného a vyjádřitelného celku.  
Přikývl na souhlas. 
"A proto jsem také tady," vydechl ztěžka, "za trest." 

"Neodcházej," zašeptala naléhavě, zcela bez spojitosti s jeho předešlou větou, "zůstaň tu se mnou, prosím!!!" Slzy se jí z očí valily proudem, srdce v hrudi  ani necítila, ten těžký balvan už ho nejspíš rozdrtil, necítila už ani žádnou bolest, jen nesnesitelné prázdno.  Ten pohled na ni byl tak žalostný, že k její nepatrné radosti brunet seskočil z parapetu a dvěma kroky zrušil veškerou vzdálenost, která je dělila a která se jí ještě před sekundou zdála téměř propastná.

Ucítila chlad, který nyní přijímala s povděkem, protože pak následovaly jeho paže, pevně obemknuté kolem jejího třesoucího se těla. 

"Musím, Aničko,"  šeptal jí do vlasů, zatímco jí lehce kolébal ve svém náručí. 

"Vrátil jsem ti všechno, o co tě můj neuvážený čin připravil," broukal něžně, jakoby jí vyprávěl pohádku, "jsi zase šťastná, cítíš se v bezpečí, milovaně a sebejistě. Je to tak?"  Zlehka jí od sebe odtáhl, aby se jí mohl podívat do tváře. 

"Je to tak?" Zvedl jí bradu svým štíhlým ukazovákem, aby se mu musela podívat do očí. 

I to  neznatelné přikývnutí doprovozené srdcervoucím vzlyknutím mu stačilo. 

"Tak vidíš," usmál se a konejšivě ji pohladil po vlasech, "pak tedy musím jít." 

Než stačila mrknout, pustil ji ze svého sevření a stál znovu na místě, ze kterého jí tuhla krev v žilách. 

"Pořád budu s tebou, jako jsem byl i před tím." 

"Počkej!!"  Chytila ho zprudka za paži. "Nemůžeš odejít, ne takhle!!! Alespoň teď, pro všechno na světě, alespoň teď mě polib!!!" Bylo to nejspíš poprvé a naposledy, kdy někoho prosila o takovou věc, jako bylo políbení, ale kdesi uvnitř sebe cítila tu bolestnou potřebu se s ním rozloučit právě tímhle způsobem, tady a teď,  dát mu vědět, co všechno k němu cítí, byť to nahlas nikdy neřekla a polibek byl jediný prostředek k vyjádření všech těch zatajovaných citů, které se nevyjádřené a nahromaděné v tíživosti oné situace draly na povrch, až jí to bolelo. 

Jeho oči potemněly a zoufalství teď ovládlo i jeho. 

"Ty to nechápeš, že ne?" Zlobil se, byť to chápat vlastně ani nemohla. Zlobil se na svou vlastní bezmoc a neschopnost jí to přání vyplnit, byť by si nic nepřál víc. 

"Kdybych tě políbil, nemohl bych se vrátit, už nikdy bych  nemohl zpátky. Anděl člověka líbat nemůže, Anno, ačkoli bych si nic nepřál víc, než cítit  tvé rty na mých, miluji tě víc, než si myslíš a víc, než vůbec smím - "  Vytrhl jí svou ruku ze sevření a než to dokázala vůbec postřehnout, zmizel ve tmě. 

"Kiki!!!!!"  Mávla rukou, jako by ho mohla zastavit, ale mezi prsty jí projel jen mrazivý vzduch. 
Byl pryč, nenávratně pryč. 
To náhlé uvědomění jí srazilo na ledovou podlahu, kde se nekontrolovatelně rozplakala, jako kdyby ráno už nemělo vyjít slunce. I když ona ten pocit měla, že pro ní už rozhodně nevyjde, on byl její slunce, nebo ne?  Její tělo se otřásalo vzlyky a v slzách se div netopila, když najednou ucítila starý známý lehounký závan větru na tváři. Nebo to byl dotyk? 

Andělský? 

.....

Tak ....holky moje, děkuji za všechno a k tomuhle, myslím, není teď zrovna asi potřeba moc slov, protože co si budem  povídat, všechny jsem si je vyčerpala viz výše! :D :D 

Mějte krásný večer a buďte se mnou!!! 
Jste nejlepší! 

Vaše S. xx