Stalo se již nepsaným pravidlem, že brzká, a na její vkus příliš brzká, rána trávila v koupelně.
Občas ještě ani slunce nestihlo probudit okolní svět, když ona svým překotným úprkem, který připomínal útěk běsnícího stáda nosorožců, budila Nikolase. Stále tak trpělivého a chápavého, že ani neprotestoval, byť každý jiný by ji dávno přinejmenším požádal, aby se alespoň pokusila nevrážet do všeho, co jí zrovna stálo v cestě.

Věděl, že je to zbytečné, že tohle je asi to poslední, na co chudák Anna myslí, navíc tím oba ušetřil nejméně jedné smršti peprných slov, pro které ta křehká bytost nešla daleko.
Raději si přehodil polštář přes hlavu a dál se spokojeně oddával spánku. Mezitím co....

Anna vtrhla do koupelny s takovou razancí, že se dveře odrazily od stěny a za zvuku, který připomínal výstřel z děla, se za ní zabouchly.
Možná tím vzbudila půl domu. Netušila.
Jediné, co dokázala vnímat, byla úleva, kterou jí poskytl chlad, co pocítila, když její prsty pevně obemkly okraj porcelánové mísy. Věděla, že teď už bude jen dobře.
Z posledních sil se vzepřela tak, aby do záchoda třeba náhodou nespadla a neutopila se, neb jí taková smrt nepřišla zrovna důstojná. Poslední myšlenka, co jí prolétla hlavou ....

Pak už se jí jen nepříjemně zvednul žaludek.
Jako každé jiné ráno.

Netušila, jak už tam sedí dlouho, hlavu opřenou o záchodovou mísu, roztřesenýma rukama si stále přidržovala plavé vlasy, aby jí nepadaly do čela, oddechovala ztěžka a měla dojem, že jí opustila všechna síla, kterou by jinak použila na to, aby se zvedla a poraženě se odploužila zpět do postele.
Trvalo to už dlouho.

„Nicolasi!!!" Křikla, nedbajíc té nekřesťansky brzké hodiny. „Niku!!!!" Zvýšila hlas, když se k její nelibosti v sousední místnosti vůbec nic nedělo.
„NICOLASI!!!" Přidala ještě o oktávu víc, vydávajíc ze sebe poslední zbytky sil.

„Hmmm?" Zahlédla záplavu blonďatých kudrlin ve škvíře, která vznikla pomalým otevíráním dveří. Nedočkavě do nich šťouchl, aby je popohnal, a nedbale se opřel o futra. Celý ještě obklopený tou měkkou zranitelnou aurou, co mu propůjčoval nedávný spánek.
„Děje se něco?" Ptal se dřív, než vůbec dokázal ve své rozespalosti odhadnout situaci.

„Něco?" Zamumlala dívka zlostně, stále ještě svírajíc záchodovou mísu. „Něco určitě!"
Nemohla však naplno ten vztek pustit z uzdy, když Nicolas stojící naproti, si bezelstně mnul rozespalá víčka, jako kotě, které vyrušíte z odpoledního odpočinkového spánku. Zrůžovělé tváře a vlasy trčící do všech stran. Zlehka nechápavý výraz by ji za normálních okolností nejspíš rozpálil do běla, nyní však, nejspíš z nedostatku sil v těle, vyčaroval na její tváři jemný úsměv.
„Mohl bys prosím tě," zašeptala, na svou předešlou podrážděnost až příliš jemně, čímž ho donutila zpozornět, „dojít do lékárny?"

„Do lékárny?" Otevřel v údivu své velké modré oči, ze kterých naráz zmizela veškerá rozespalost, což mu dovolilo velmi rychle zhodnotit situaci. Mírně nechápavý výraz nahradilo vzrušení, které nemohl skrýt, ani kdyby chtěl, neb ho prozrazoval zrychlený dech a široký úsměv šílence, za který by se nemusel ani Joker stydět.

„Ty myslíš," soukal ze sebe překotně," ty myslíš, že -?" A jeho pomněnkové zorničky se stále rozšiřovaly.

„Vím to," kývla mu rychle na souhlas, aby zabránila tomu, že hoch dostane infarkt a z té koupelny se už nikdo z nich nedostane, „ale asi by bylo lepší koupit- „

„TEST!!" Nenechal ji ani domluvit. „Test!!" Opakoval si dokola, když nepřítomně hledíc před sebe odbíhal z koupelny, aniž by ji vzal na vědomí.
„Jasně, koupím ho." Ozvalo se ještě jakoby z dálky, to když za sebou již zavíral vstupní dveře.