Stisk jeho štíhlých prstů zesílil.

„Musím to vědět," naléhavost v jeho hlase prozrazovala narůstající zoufalství,
„miluješ mě??!"

Ta dvě poslední slova se rozlétla prostorem, vyplňovala ho a vše ostatní naprosto pohlcovala až najednou neexistovalo vůbec nic, čas jako by se zastavil.Stejně tak to vypadalo v Annině hlavě. Všechny myšlenky zmizely, cítila jen obrovské prázdno a neschopnost rozumně přemýšlet. Zdálo se jí, že slyší ta dvě slova stále dokola, odrážela se sem a tam od stěn nyní úplně prázdného mozku, jako by přitom mazala úplně vše, co tam do té doby sídlilo.
Dívka bezduše zírala před sebe, upřeně sledujíc zběsilý tanec stříbrného křížku, jehož taneční tempo určoval stejně zběsilý andělský dech. Zatímco ten Annin byl úplně klidný, chvilkami se zdálo, že snad ani nedýchá. Ona samotná měla dojem, že už hodnou chvíli vůbec nevydechla.
Věděla, že musí nějak zareagovat, byť rozhodnutí ano, či ne, nebylo nikdy předmětem jejích úvah. Naprosto jistě a bez zaváhání věděla odpověď na tuhle otázku ještě dřív, než ji anděl položil, odpověď, jestli ano či ne, nebyla tím, co jí vrhlo do tohoto podivného bezčasí, kdy se plicím nedostával kyslík a srdce hrozilo proražením žeber, kdy zmatené svaly reagovaly na nezvyklou míru stresu bezmála mrtvolnou ztuhlostí a každičký pokus o kloudnou myšlenku působil palčivou bolest ve spáncích.

Z míry ji ale nevyvedlo to, na co se ptal, nýbrž fakt, že tuhle otázku vůbec položil. Tuhle trýznivou agónii způsobil nesoulad reality s jejími domněnkami. 

Pokud Anna něco opravdu nečekala, byl to tenhle  dotaz.
Jestli si někdy v životě byla opravdu něčím jistá, tak tím, že na tohle nikdy nebude muset odpovídat. Její odpověď stejně musel znát, nehledě na to, že si nikdy nepřál, aby ten cit v sobě vůbec nějak živila.

Nebyla by sama sebou, kdyby v tu chvíli její ochromení nevystřídal vztek.

Zprudka vzhlédla. Temná mračna překryla jindy průzračnou modř jejích očí a zlověstné záblesky nevěstily nic dobrého. Jenže v protějším tmavě zeleném pohledu to jiskřilo zrovna tak. Vzdorně škubla rukou, jejíž zápěstí on stále drtil svým pevným stiskem, ale místo vydobytí si pevnější pozice si spíše způsobila větší bolest.

„Jestli tě miluju??!!!" Chtěla po něm křiknout, ale hlas ji zradil.

Z hrdla se jí vydralo něco jen vzdáleně podobné zvonivé melodii jejího hlasu.Velmi vzdáleně.Asi tak daleko, jak daleko měl líbezný zpěv skřivánka k děsivému skřehotání havranů.Nedala se tím však odradit.

„Jestli si dobře pamatuju," nemohla přidat na hlasitosti, o to víc do svých slov přidala vzteku, co  se jí hromadil v těle a vyletoval ven s každým slovem, byť z jejích úst vycházela šeptem. 

„Jestli si dobře pamatuju," zopakovala, přičemž mu sebejistě zírala do očí,
„přesně pro to jsi zmizel!!!! Naprosto sobecky jsi odešel z mého života, protože jsi nechtěl milovat, ani být milován, tak jak –,"  docházel jí dech, „tak jak se vůbec opovažuješ na tohle zeptat?! Kde bereš tu drzost si sem přijít a chtít po mě-„

Modrá, zelená, modrá, zelená, divoce se mísila jedna s druhou, vpíjely se do sebe.Tvořily nekonečnou změť nekontrolovatelného vzteku a bezpodmínečné lásky, která zaneblahých okolností působila jako nebezpečná výbušnina.

„To dítě je moje!"